Na úvod dlužno podotknout, že příjemným překvapením večera bylo osazenstvo Lucerna Music Baru. Zhruba devět set fanoušků, kteří klub vyprodali stejně beznadějně jako při zpěvákově poslední návštěvě, přišlo naslouchat. Ano, přišlo i popíjet a podpálit nejrůznější druhy tabáku a travin, ale především se napojit na zarostlého Josého, který za tlumeného osvětlení brnkal na svou Alhambru. Mezi posluchači naštěstí nebyl pravděpodobně nikdo, kdo by přišel pouze kvůli "Heartbeats" a v očekávání létajících barevných balónků.

Díky atmosféře, kterou José vytvořil, by se naopak hodilo jakékoli dekorace schovat. Zakrýt sklíčka odrážející proudy světla lemující balkony. Vytáhnout prošívaný koberec, do ruky vzít teplý čaj a zavřít oči. José Gonzáles svými sametovými, klidnými melodiemi evokoval vzpomínky na prosluněné dny a bezstarostné splývání s přírodou. Z pološera občas vystoupila jen vizualizace proplétajících se jasně barevných květů. Celý bar náhle prorůstal rostlinami a atmosféra připomínala svou organikou například vystoupení značně energičtějších The John Butler Trio na loňském ročníku Colours of Ostrava. Ti vystoupili za plného slunce a rovněž s akustikami.

Ačkoli zmiňujeme silný vliv přírody, doprovodná kapela rozhodně nehrála roli pouhého křoví. Zmiňme například jméno Jamese Mathé v kšiltovce, stojícího po Gonzálesově pravici, který vnesl do setu i atraktivní elektronický podkres. Tím se vysvětluje účast klidného písničkáře na zahraničních odnožích festivalu Electronic Beats. Koncert se tak dělil na tři části. Tu s kapelou, kdy vynikl doprovod písní na klasické bicí, bonga i bohatý souzvuk vokálů. Pak se José postavil publiku sám, kdy dokázal známý fakt, že jen opravdová osobnost dokáže přimět k naslouchání celý klub za vlastního úplného klidu. Ano, tomu se říká rovnováha. A poslední část byla právě ta doladěná elektronikou. Pro někoho monotématická tvorba hlavní hvězdy večera tak dokázala udržet pozornost různými formami přednesu.

Koncert Josého Gonzálese není žádnou příležitostí k tomu si jít zaskákat, ani se kochat pódiovými kreacemi. Naopak přinesl atmosféru prostého táboráku, kde hraje na kytaru osmahlý člen zámořské pouliční kapely, s jakousi nehmatatelnou přidanou hodnotou. José González je jako pohlazení mezi řičícími muzikanty, ženoucími se za popularitou. A navíc dokáže do ruchu města přivézt kus opomíjené přírody, aniž by u toho zněl jako sluníčkový buran.