V komentářích k vyhlášení výsledků nejlepších zahraničních alb roku 2014 podle musicserveru byl učiněn slib. A ten je třeba naplnit. Takže pro těch pár z vás, kteří na to čekali, tady to máte. Recenze "Lost In The Dream", jednoho z kriticky nejvřeleji přijatých alb loňského roku. Sklidí ovace i u vás?
Víte, tyhle výroční žebříčky... Je zvláštní, jak se každý rok situace opakuje. V každém hudebním žánru se v průběhu celého roku vždycky objeví několik senzací, které zazáří (loni třeba Sam Smith nebo Royal Blood), pak ale přijde čas rekapitulace a hudební periodika po celém světě se začnou proti úspěchům těch, kteří skutečně prorazili, vymezovat a snad v jakémsi pokřiveném zájmu o "zachování tváře" začnou přicházet se seznamy údajně nejlepších jmen, o nichž však většina hudebních fanoušků do té doby neslyšela. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy média, která skutečně mají možnost z někoho hvězdu udělat, jej v době reálného vydání CD kolikrát ani nezmíní recenzí a nijak zvlášť jej nepodporují, zatímco na konci roku se spousta z nich pyšně holedbá, že právě tahle přehlížená deska, kterou tak dokonale ignorovali, je tou vůbec nejlepší. Možná je to kopání do vlastních řad, ale nepřijde vám to taky trochu pokrytecké?
Když se teď podíváte do zahraničních seznamů best of 2014, naleznete tam jména jako
Run The Jewels, D’Angelo,
FKA twigs,
Ariel Pink,
Arca, Sun Kill Moon,
St. Vincent,
Aphex Twin,
Caribou,
Beck,
Alt-J,
Swans,
Future Islands,
Damon Albarn,
The Bug,
Wye Oak,
Temples,
Jamie T, Mac de Marco, Sleaford Mods, Strand Of Oaks nebo právě vůbec nejhojněji se objevující
The War On Drugs. Chytáte se? Slyšeli jste všechno? Výborně. A kolik z těchto desek jste slyšeli v době, kdy opravdu vyšly a kolik až na přelomu roku, kdy začaly vycházet žebříčky? A to je právě ono.
Jako recenzent jdu trochu s kůží na trh, když vám teď přiznám, že ačkoliv se snažím sledovat co možná nejvíc informačních kanálů, do doby vydání zahraničních best of článků jsem o v březnu vydané třetí řadovce The War On Drugs neměl ani ponětí. Ty opravdu skvělé věci ale zůstanou skvělými i s časovým odstupem. A protože bych vážně rád věděl, jak jste to vnímali vy, čtenáři, budu moc rád, pokud mi v komentářích sdělíte, jak jste se o jedné z nejoceňovanějších kapel loňského roku dozvěděli právě vy.
A co že je vlastně na albu "Lost In The Dream" tak fascinujícího, že si z něj hudební publicisté po celém světě sedají na zadek? Pojďme se do toho ponořit.
The War On Drugs vznikli ve Philadelphii v roce 2005 jako společný projekt písničkáře Kurta Vileho a zpěváka a multiinstrumentalisty Adama Granduciela, jenž do té doby působil ve Vileho doprovodné kapele
The Violators. Slavnější z dvojice ale brzy po natočení debutu "Wagonwheel Blues" ze skupiny s proměňujícím se složením odešel, a tak frontman Granduciel zůstal při práci na druhé desce téměř osamocen. Když tedy v roce 2011 vyšlo z různých útržků seskládané druhé album "Slave Ambient", jednalo se, i přes vklad dříve či později participujících členů, převážně o Granducielovu desku.
Na loňské "Lost In The Dream" už se snad uskupení ustálilo a kromě kytary, harmoniky, kláves, samplerů a spousty dalších věcí ovládajícího frontmana jej tvoří David Hartley (basa, elektrická kytara), Robbie Bennett (klávesy, piáno, kytara), Charlie Hall (bicí, varhany), Jon Natchez (saxofon, klávesy) a Anthony LaMarca (kytara, klávesy). Jak můžete sami vidět, s nástroji se ve skupině nešetří, a to ani zdaleka nebyly zmíněny všechny, které na nahrávce uslyšíte. Právě bohatý, vrstevnatý zvuk je jedním z největších kladů americké formace.
Univerzálně nejsrozumitelnější zkratkou je popsat jejich tvorbu jako indie-rock, The War On Drugs však čerpají i z žánrů, jako jsou post-punk, new-wave, americana či navracející se shoegaze. Zapomeňte tedy na sborově zpívané refrény, přímočaré melodie a popovou přístupnost. Vůbec největší síla kapely totiž tkví v unikátním budování pozvolně všeobjímajících atmosfér.
Naprostá většina skladeb nabízí stopáž delší než "doporučené" čtyři minuty a během nich před vámi skupina začne postupně gradujícími hudebními podklady skládat působivé světy. Vstoupit do nich a nechat se unášet téměř filmově znějícím doprovodem připomíná zážitky srovnatelné s návštěvou živoucích prostředí typu avatarské Pandory, jako hudební fanoušci si ale jistě vybavíte i kapely typu
Joy Division,
Slowdive,
The Cure,
Smashing Pumpkins nebo
Silversun Pickups. Zcela originální tedy The War On Drugs nejsou, do druhořadé kopie však mají taktéž daleko.
Už úvodní, bezmála devítiminutový opus "Under The Pressure" začne z kláves, kytar a bicích budovat obklopující melancholickou náladu, a když se pak přidá i Granducielův do popředí se
necpoucí zpěv a zezadu to nenápadně začne jistit saxofon, začnete si připadat, jako byste se propadli zpátky do osmdesátek. Hned následující, rychlými údery do bubnů popoháněná "Red Eyes" začíná svižně, ale teprve když ji kytara před refrénem nečekaně nakopne, pochopíte, že u The War On Drugs není nic jako ze škatulek. Kapela si s vašimi očekáváními hraje, dává zvraty tam, kde je nikdo nečeká, a vždycky, když už si začnete myslet, že víte, co přijde, znovu vás překvapí.
Rozvážná a depresí naplněná "Suffering" je jako stvořená pro noční toulky prázdným městem a usínání na baru s panákem whiskey v ruce, zatímco v americanou načichlé "Eyes To The Wind" se přenesete na americký venkov. Sedmiminutová "An Oceans Between Waves" si zase získává body vkusnými sóly a poetickým textem o lásce. Ostatně texty jsou vůbec neopomenutelným hlediskem, díky němuž se Granducielovi a spol. dostalo tolik pozornosti. Tématicky vycházejí ze srovnávání se s životem na turné, což na první pohled nemusí působit tak zlověstně, ale teprve když nahlídnete za oponu a seznámíte se i s odvrácenou stranou úspěchu a s ní související samotou, depresemi a paranoidními stavy, zjistíte, že The War On Drugs mají o čem psát. Těch slov sice není mnoho, ale když už nějaká zazní, zarezonují jako srážka ocelových trubek.
Zvolit z deseti nádherných skladeb, kde nic nechybí ani nepřebývá, tu nejlepší, není snadný úkol. Foukací harmonikou dozdobená titulní píseň, jež vyloženě vybízí k posedávání na okraji rybníka, se zdá být jasným favoritem, ještě znamenitější je však závěrečná balada "In Reverse", u níž doslova cítíte studený vítr na tváři. A přesto v ní všechny dechové nástroje houkají jako majáky u pobřeží. Jako signál šťastného konce. Jako znamení návratu do tepla domova.
"Lost In The Dream" je mimořádná deska. Ač tak může na nezasvěceného člověka působit, není to album, které by si hudební publicisté zvolili jen proto, aby zase byli o krok napřed a mohli na vás ukazovat dlouhý nos. Je to vynikající počin, který roste s každým dalším přehráním. Řečí čísel je to album, které se ve sto třiceti devíti sledovaných médiích objevilo v best of žebříčcích čtyřiapadesátkrát a z toho třináctkrát drtivě zvítězilo. Tím se za loňský rok nemůže pochlubit žádná jiná deska.
A přesto bych vám doporučil, abyste k němu, pokud jste jej ještě neslyšeli, přistupovali bez nějakých přehnaných očekávání. Zkuste dát stranou všechen hype a stejně tak se obraňte před vlastními kritickými předsudky. Pokuste se k němu přistoupit jen jako k další desce, kterou si pustíte, protože chcete vědět, jak zní. A pak jí dejte ještě druhou, třetí, čtvrtou šanci. Teprve pak bude satisfakce největší.