Příjemnou shodou okolností se dva pátky za sebou v Lucerně nesly ve znamení oslav legend, které spojovalo mnohem víc, než než několik průsečíků v hudebních dějinách. Druhý únorový týden v Lucertna Music Baru patřil matadorům americké alternativní scény The Afghan Whigs, kteří přijeli představit svoje comebackové album "Do To The Beast", týden na to s odstupem tří let Prahu poctil návštěvou Mark Lanegan, majitel jednoho z nejslavnějších chrapláků na světě. Mark proslul mimo jiné díky tomu, že se za svojí dlouhou kariéru objevil na více jak padesáti albech svých kolegů a má za sebou bezpočet spoluprací (nejznáměji například s Queens Of The Stone Age). Zhruba před deseti lety založil společný projekt právě s frontmanem The Afghan Whigs, Gregem Dullim, který pojmenovali The Gutter Twins a v roce 2008 s ním zavítali také do Prahy. Nyní se sice vrátili každý zvlášť, ta sdílená energie, kterou oba přivezli ale zanechala v Lucerně pořádný otisk.

Navzdory tomu, že Laneganova tvorba je určena spíše dospělému publiku, které ocení pohled na svět stárnoucího rockového barda, v Česku je o něho zájem. Už podruhé za sebou stanul před vyprodanou Lucernou, což přispělo jak atmosféře, tak kvalitě zvuku. Publikum pohltilo většinu z jindy nepříjemných zvukových renonců a reagovalo s povděkem i v momentech, kdy se koncert začal ubírat hlouběji do bluesovějších poloh jeho bohaté diskografie. Na samotný úvod Lanegan zařadil trojici komornějších kousků "When Your Number Isn't Up", "Judgement Time" a "Low", které daly naplno vyniknout pověstně nakřáplému barytonu. Je to div, co Lanegan utáhne. Když ho slyšíte civilně promlouvat, vypadá to jako by mu dělalo námahu vyslovit byť jediné slovo. Jeho hlas je neskutečně hluboký a zastřený. V momentě, kdy se však rozezpívá, vyniká překvapivou silou i v dlouhých tónech. Dost tomu samozřejmě pomáhá, že co kus, to song na míru.

Kdyby celý koncert probíhal jako samotný úvod, pro lepší vyznění komorní atmosféry, kdy se veškeré dění soustředilo jen na hlas decentně podpořený kytarou Jeffa Fieldera, by bylo optimální přesunout jej do intimnějšího prostředí menšího klubu jako to dělává třeba Hugo Race. Podobné úvahy však byly pasé, jak klobouky od okamžiku, kdy na řadu přišla největší vypalovačka večera "The Gravedigger's Song". V tuhle chvíli mi osobně srdce zaplesalo asi nejsilněji. Jednak zapracoval moment překvapení, jelikož se na pódiu poprvé objevila kapela v plné sestavě, přispěla k tomu ale i receptura skladby. V otvíráku z alba "Blues Funeral" Lanegan skloubil všechno, na co se při rockovém koncertě čeká. Burácivý nářez s proměnlivým zvukem kytary, který se ojediněle dostává do zajímavé disharmonie s hutným spodkem, ozvláštněný stopou psychedelické elektroniky. Ne nadarmo vybočoval nejen z pátečního setlistu, ale jako jeden ze solitérů dominuje i celé sólové tvorbě Marka Lanegana.

Na "The Gravediger's song" navázalo od podlahové okénko, kterému vévodila nakopávací hitovka "Quiver Syndrome", kde se představil kytarista Jeff také jako výkonný back vokalista. O další okamžik, který mezi vším výrazně vyčníval, se postaral nadprůměrně dlouhý track "Ode To Sad Disco", který by se adekvátně svému názvu dal označit takřka za taneční. Přímočarý jednoduchý beat, minimalistické bicí a hypnotické vokály daly na chvíli zapomenout, že Mark Lanegan je srdcem především bluesman. Ačkoli song vyloženě vybízel k tomu zavřít oči a nechat se přenést na parket ve spárech opiátů, Lucerna zůstala bez hnutí, příchylná zakaboněné náladě a temné lyrice převažující části setlistu, která naprosto ovládla zbytek koncertu.

O pestrost živé produkce se výraznou měrou přičinil multi-instrumentalista, který měl kromě ovládání elektronických prvků na starosti také druhou kytaru a klávesové party. Nelze opomenout ani variabilitu kytaristy Jeffa Fieldera. Při zběžném poslechu by člověk mohl díky Markovu výraznému rukopisu a hlasovému projevu sklouznout k dojmu, že se chvílemi hraje z jednoho pytle. Když se ale soustředíte na Janssenovu hru v detailech, zjistíte, že jejich výraz jednotlivých skladeb neustále nenápadně proměňuje. Pojednou hraje s rádiovou lehkostí, jindy zařadí hard rockovou zpátečku, rozumí Markovým grungeovým kořenům z dob Screaming Trees a pokud jde o blues nedrží se přespříliš při zemi. Koneckonců v detailech je krása. I proto se vyplácí chodit na Laneganovi koncerty. Bez osobní zkušenosti z živých vystoupení totiž lze nadčasovost jeho tvorby a přesah napříč žánry docenit jenom těžko.