Gerard Way se v Praze ukázal jako dobrý sólista. My Chemical Romance může nechat klidně spát

30.01.2015 21:50 - Veronika Ondečková | foto: Adam Hencze / musicserver.cz

Někdo je radši součástí party, jiný upřednostňuje být sám za sebe. Gerard Way si v My Chemical Romance vyzkoušel, jaké to je stát na vrcholu coby frontman kultovní kapely a zároveň ocitnout se na soukromém dně. Svoje démony ale zamkl do skříně, stal se manželem, otcem, nově sólistou a zdá se, že si to užívá.

Live: Gerard Way

místo: Lucerna Music Bar, Praha
datum: 28. ledna 2015
support: Nothing But Thieves
Fotogalerie

Jako předkapelu přivezl Gerard Way do Prahy britskou omladinu, která si říká Nothing But Thieves. Soudě dle množství, úrovně a počtu zhlédnutí jejich videoklipů by člověk kapelu při prvním online kontaktu šacoval na kategorii vycházející hvězdy nebo přinejmenším objev roku. Fakta však nasvědčují tomu, že nebýt výletu po boku Gerarda Waye, těžko by kluci z Nothing But Thieves mohli říct, že za sebou mají zvláštní průlom. Většina nejvýznamnějších serverů o nich zatím mlčí a hlásí "no albums found". Na kontě mají všeho všudy épéčko "Graveyard Whistling", a pokud jde o jejich koncertní historii, za zmínku stojí v podstatě jenom menší šňůra na ostrovech, kterou vloni absolvovali s emo-popovými Twin Atlantic. Do Prahy teď Nothing But Thieves přijeli s naprosto čistým štítem a záleželo pouze na nich, jaký obrázek si o nich místní publikum udělá.

Nothing but Thieves, Lucerna Music Bar, Praha, 28.1.2015
© Adam Hencze / musicserver.cz
V Lucerna Music Baru mladíci ze Southend odehráli svůj set způsobem, který dává nezanedbatelnou naději, že pokud jejich čas ještě nepřišel, brzy se tak může stát. Naživo se představili rozhodně sebevědoměji a energičtěji, než jak působí z nahrávek. Bezpečný a jemný indie rock před zraky publika příjemně ztvrdnul. Pro pamětníky ho nezanedbatelně zatraktivnila přítomnost věrně okopírovaných postupů od starých dobrých kytarovek, korunovaných charismatickým zpěvem ve stylu Muse nebo Placebo (viz učebnicový příklad "Wake Up Song"). Ostatně Nothing But Thieves se veřejně hlásí ke kdečemu. Kromě již zmíněných Muse také například k Arcade Fire, Foo Fighters, Jeffu Buckleymu a v základech, jak už to tak často bývá, například k Led Zeppelin a Pink Floyd. Vykročením v takových šlépějích si sice rozšířili dosah z hlediska náboru potenciálních fanoušků, zároveň si však nastavili laťku sakra vysoko. K tomu, aby se dostali na úroveň svých vzorů, jim totiž ještě kus cesty na stupnici přesvědčivosti přeci jen chybí. Klukům by prospělo, kdyby si uvědomili, že není potřeba tlačit na pilu, a dopřáli si víc tvůrčí svobody. Od frontmana Conora nikdo nečeká, že bude zpívat jako Matthew Bellamy, stejně jako od kapely, že bude headlineovat velká pódia.

Vítání Gerarda Waye bylo naopak z jiného soudku. Jeho osobnost díky dosaženým úspěchům vyvolává respekt, o jakém by se jiným žánrovým souputníkům mohlo jen zdát. Navzdory rozměrům, jakého nabyl zejména mezi teenagery kult My Chemical Romance, si za celou dobu jejich existence udržel pověst mimořádně talentovaného autora. Když se ponoříte do diskografie MCR jako otevřený posluchač, bez ohledu na to, jakou averzi ke kapele pro její (z velké části fanoušky vytvořenou) reputaci chováte, musíte uznat, že většina z toho, co kdy vydali, má zkrátka hlavu a patu. Citu pro psaní inteligentních hitů, který Gerard Way projevil v My Chemical Romance, dal nyní volný průchod na albu "Hesitant Alien". Veškerý kredit za sebevědomý a uvolněný počin si tentokrát sice může připsat sám, zda se mu ale podařilo dostatečně vymanit z otěží (údajně jen dočasně) zaniklých My Chemical Romance, to nelze jednoznačně říct. Gerard sice vyrostl a vyspěl, jeho publikum ale zůstává neměnné, alespoň co do věkového průměru. Naplno docenit Gerardův debut přitom mají způsobilost spíš fandové britpopových dinosaurů á la Blur a zlaté éry glamrocku z doby panování Davida Bowieho.

Album "Hesitant Alient" v sobě ukrývá tolik drobných detailů hodných obdivu a zpěvákův ledabyle charismatický projev chytá za čepec tak moc, že se vám snadno vryje pod kůži na první poslech. Tím spíše, když si na něm skutečně ujedete. Jde o jeden z případů, kdy požitek z domácího poslechu snadno způsobí, že na obživlé vydání vaší oblíbené nahrávky vyrazíte plní očekávání a ostražitější než jindy. Úměrně tomu se potom dostaví zklamání v momentě, kdy zjistíte, že zvukař kapely slyší hudební produkci jinak, než by se slušelo. Anebo je prostě flákač... Soundman z nepochopitelného důvodu neustále ubíral Wayově vokálu na hlasitosti tak, že se uši pořád automaticky natahovaly směrem k pódiu, leč často marně. Vyžíval se v přebasovaných linkách a vůbec se zdálo, že místy dělal všechno pro to, aby vystavěl zvuk naruby. V kontextu večera šlo o jedinou tučnou mouchu, která se naštěstí dala bez namáhání zamáznout podvolením se atmosféře, ale stejně.... Jindy by něco takového nestálo za větší zmínku, protože Lucerna není z hlediska akustiky žádný zázrak (to se ví). Kromě toho rčení, že v nedokonalosti je krása, pořád platí. Tentokrát ale poměrně běžný jev zamrzel o to významněji vzhledem k tomu, že z kvalitní kapely a setu šlo při troše snahy vytáhnout mnohem víc. Lucerna ne-Lucerna.

Gerard Way, Lucerna Music Bar, Praha, 28.1.2015
© Adam Hencze / musicserver.cz
Ale zpět k dění na pódiu. Gerard Way do Lucerny přivezl mimořádně silné a vyrovnané album, které by jakožto rozený showman dokázal prodat i za daleko horších zvukových podmínek. Oproti skladbě LP "Hesitant Alien" předvedl větší žánrový rozptyl, když vypalovačky s převahou punkrockových přísad a předvádivé retro hitovky prokládal hudební vložkami z půjčovny v mírnějším tempu. Například monotónnější cover grungeové pecky "Snakedriver" od Jesus and Mary Chain nemusel padnout do noty každému, na druhou stranu ale tahle špinavá věcička u notorického sympaťáka, jako je Gerard, představovala jednu z nejzajímavějších tváří, které ten večer nabídl.

Zatímco "Hesitant Alien" připomíná po celou dobu své relativně krátké stopáže energickou smršť, v Lucerně se na malou chvíli dostalo ke slovu již zmíněné volnější, baladické tempo. Ti, kdo během setlistu vyžadují výraznější zvolnění, včetně hry na city, se ale rozhodně nedočkali. Gerard Way se na své sólové dráze odklání na hony daleko "tomu emu", kterého vlastně ani My Chemical Romance nebyli čistokrevným reprezentantem. Tohle nové rozvernější já mu sedí lidsky i hudebně. Pokud se potvrdí spekulace, že rozpad jeho dlouholeté základny je pouze provizorní a brzy přijde comeback, byla by to škoda pro Waye i fanoušky, kteří k němu díky "Hesitant Alien" teprve nachází cestu. Koexistence s My Chemical Romance je totiž navzdory příbuzenství obou projektů jen těžko představitelná.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY