Sinéad O'Connor na "I'm Not Bossy, I'm The Boss": Ploužáky by jí šly

29.12.2014 08:20 - Martin Soják | foto: facebook interpreta

Irská zpěvačka Sinéad O'Connor se vrací společně s novou várkou skladeb. Většina jich je pomalých a táhlých, zvláště zajímavých najdeme pomálu. Samotný hlas interpretky je sice brilantní, ale nedostačující variace a dynamika v písních požitek značně ochuzuje. Z průměru tak vyčnívá jen pár skladeb.
6/10

Sinéad O'Connor - I'm Not Bossy, I'm The Boss

Skladby: How About I Be Me, Dense Water Deeper Down, Kisses Like Mine, Your Green Jacket, The Vishnu Room, The Voice Of My Doctor, Harbour, James Brown (With Seun Kuti), 8 Good Reasons, Take Me To Church, Where Have You Been?, Streetcars
Vydáno: 22.08.2014
Celkový čas: 41:01
Vydavatel: Mystic Production

Sinéad O'Connor je konečně zpět a přináší s sebou album, které vás ze židle sice nezvedne, ale rozhodně si ho rádi poslechnete. Zpěvačka - známá hlavně svou verzí songu "Nothing Compares 2 U" - se i přes své osobní problémy dokázala dostat zpět ke své vášni a napsat další desku.

První skladba "How About I Be Me" navozující pohodovou atmosféru, kterou většina dalších písní slepě následuje, odkazuje na předchozí album se stejným názvem. Vše doprovází klidné tóny kytary a zpěvaččin lahodný hlas, jak jsme už u tvorby O'Connor zvyklí. Naštěstí všechny písně nejsou pomalé, jinak byste se brzy začali nudit, což ani tak nelze vyloučit. Skladba "James Brown" věnovaná stejnojmennému králi funku a soulu, kterému tímto Sinéad skládá poklonu, zaručeně roztančí a zlepší náladu. Se svým zajímavým riffem chytí hned v prvních vteřinách poslechu a nepustí. Určitě se řadí mezi to nejlepší, co na novince naleznete.

Za zmínku stojí také "Harbour". Po klidném úvodu vygraduje až k tvrdému rocku, čímž se snaží odlišit od ostatních. Jenže to, co se jevilo jako zajímavý nápad, končí hořkým nezdarem. V prvních tónech si libujete a už se těšíte na vyvrcholení, když v tom se přidá tolik různých nástrojů, že se vše pozvolna mění v neřízený chaos. A i když v něm interpretka zajímavě pracuje s hlasem, je těžké se na něj ve změti zvuků zaměřit a vychutnat ho.

Opravdovou změnu pak přináší "Streetcars" uzavírající celé album. Sice s pomalým nádechem, nicméně se zajímavými tóny elektrického klavíru, který song naprosto odlišuje od ostatních. K tomu úžasná dynamika zpěvu vyzdvihuje tuto píseň na pomyslný vrcholek tracklistu. Mezi zajímavé kousky se řadí i "The Vishnu Room", podle něhož se původně měla celá deska jmenovat. Finální název nahrávky znamená heslo, které má upozornit na problematiku pohlavních rozdílů.

"I'm Not Bossy, I'm The Boss" se nese v poklidném duchu, což v případě irské muzikantky nijak nepřekvapí. Většina fanoušků se k albu jistě bude ráda vracet, když zatouží po odpočinku. Oddechové zabarvení desky vám sice zklidní pocuchané nervy po dlouhém, stresujícím dni, ale moc od něj nečekejte. Náladu budete asi stejně mít jen na pár kousků - na to, abyste si tuto řadovku pustili celou v jednom kuse, se písně moc podobají jedna druhé. Mnoho momentů překvapení tentokrát nepřišlo.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY