Jsme u Kryštofa v ateliéru, otázka je jasná: co děláte mimo hudbu? Někde jsem četla, že jste studovali AVU.

Kryštof Kaplan: Ne ne, AVU jsem studoval jenom já. Brácha je psycholog.

Nenapadlo vás někdy seknout se všemi nehudebními zaměstnáními, abyste se mohli plně rozvíjet v tom, co vás baví?

Cyril Kaplan: Nás baví všechna naše zaměstnání. Se vším seknout se někdy chce, ale zatím to není úplně reálný. Možná se to za několik let přehoupne, říká se, že kapela se sehrává sedm let a prosadit se trvá deset. Zatím všechny honoráře spolkne kapela. Ta režie je veliká, když se k tomu snažíš přistupovat aktivně.

Pozná vůbec průměrný posluchač rozdíl mezi dobrým činelem a nekvalitním?

Cyril: Zvuk je složitej a spousta lidí ho nedokáže rozebrat slovy. Ale většina nuance cítí a vnímá a i zdánlivě úplný detaily můžou hrát ve výsledku důležitou roli.

Trochu pochybuju, že by se ve zvuku třeba většinový posluchač Lady Gaga šťoural. Myslím, že jde spíš po melodii na první dobrou…

Kryštof: Zrovna Lady Gaga má podle mě teď zvukový stopy docela dobrý…

To nepopírám, jen mám dojem, že větší či menší zvukové nuance co do kvality zaregistruje spíš inteligentnější posluchač, co jde pod povrch. Pravděpodobně posluchač Kaplan Bros.

Cyril: Těžko říct...

Co myslíte, jak na lidi, co vás osobně neznají, působíte? Třeba jen prostřednictvím vaší tvorby? Na zmínku ohledně rozhovoru s vámi mi několik lidí nezávisle na sobě řeklo, že by se báli. Pochopila jsem, že s nadsázkou mířili na Kryštofův hlasový ultra bas ve Vložte kočku.

Cyril: Ve Vložte kočku je škála emocí širší než v Kaplan Bros. – má vokál, texty, nějaké složitější myšlenky. Právě proto jsme chtěli projekt, kde by se daly realizovat lehčí nápady.

Neštve vás to ustavičné srovnávání obou skupin?

Kryštof: Ty kapely mají jiný přístupy. My jsme jenom dva a snažíme se dělat taneční, party hudbu.

Autismus jako inspirace

Vnímáte vůbec svou tvorbu nějak obrazově? Mně se při poslechu písní často vyrojí v hlavě nejrůznější scenérie a podobně…

Kryštof: Tyhle imaginace jsou právě hodně spojený s texty. Ale i když poslouchám instrumentální hudbu, formujou se mi nějaký takový imaginace.

Cyril: Já jsem hodně ponořenej ve zvucích. Chceme, aby hudba Kaplan Bros. působila zároveň staře i nově. Proto používáme 8-bity, ale v nějakém novějším kontextu, a současně k tomu rockový bicí a synťáky.

Když bych se ještě vrátil k předchozí otázce, nahrávka Kaplan Bros. má spíš nabít energií, zato s Vložte kočku se snažíme, aby koncerty byly nějakým rituálem. Proto na nich ani nemluvíme, máme vždycky rozmyšlenej set. Když nám organizátor řekne, že je skluz a musíme hrát o patnáct minut míň, nejde to. Zato s Kaplan Bros. asi řekneme: "Jo, O.K., tak prostě vyhodíme tyhle dvě písničky." V rámci Kaplan Bros. by emoce, co z té hudby jde, měla být rovnoměrnější, proto hrajeme kratší sety. Kočka by člověka měla naopak zanést do více světů.

Kryštof: Kaplan Bros. jsou víc pudový. Naše hudba tě má prostě dostat do veselý nálady.

Takže inspirace pramení z příjemných zážitků?

Cyril: Většinu těch gameboyových základů jsem rozepsal na táboře pro autisty, zašitej dvakrát čtrnáct dní někde u Prešova.

Co tě tam zavedlo?

Cyril: Tehdy jsem tam pracoval s metodou EEG Biofeedback. Je to trénink pozornosti - elektrodami snímáš, co se děje v mozku. Když bys měla problém s pozorností, chodila bys na ten biofeedback a trénovala ji pomocí nějaký počítačový hry.

Šlo to až tak daleko, že sis bral inspiraci z motoriky autistických lidí, která je někdy trhavá?

Cyril: Myslím, že lidi s výraznějšími poruchami mívají silně vyvinutou jednu vlastnost, která pak prosakuje celým jejich bytím. Tím se neumí tolik přizpůsobovat světu. A to mohla být ona inspirace pro ty jednopocitový songy. Ale vlastně ne všechny jsou z toho období - první se rodily už kolem roku 2011.

Počítám dobře, že to byly asi tři roky po vzniku Kaplan Bros.?

Kryštof: Jo, kolem roku 2009 probíhaly první koncerty v bunkru na Parukářce.

Na YouTube jsem našla i nějaké živáky z open mikeů v Rock Café z roku 2010. To, co jste tam prezentovali, mělo ještě hodně daleko k vaší současné tvorbě.

Kryštof: Open mike byla akce, která nás vždycky donutila dělat nový věci - občas to byly folkový songy, občas jen minimal techno se zefektovanými bicími a pár nějakých smyček.

V nějakém ze zmíněných videí jsi, Cyrile, hrál na kytaru. Na co všechno vlastně umíte hrát?

Cyril: Tak, umíme… (zasměje se) Já umím hrát na bicí, no. (směje se)

Kryštof: Já umím hrát na… nevím co. (směje se) Ale vždycky mám nějaký krabičky. V jednom divadelním představení jsem měl takovej majstrštyk, kdy jsem hrál jednou rukou na housle a druhou na synťáky.

V divadelním představení?

Kryštof: S Kočkou jsme občas dělali hudbu k divadelnímu představení – tohle bylo zrovna Krásná z Roissy A studia Rubín.

Cyril: Co se týče těch nástrojů - brácha dává i sem tam dechový nástroje…

Kryštof: Jako malej jsem hrál na trumpetu, ale že bych na to uměl něco zahrát teďka, to ne. Jen vyloudím nějakej tón. (zasměje se)

Takže nějakým způsobem ovládáte klávesy, bicí, foukací harmoniku, trumpetu, kytaru, elektronická udělátka…

Kryštof: Ještě jsem hrál na baskytaru, když jsem byla malej.

Cyril: Punkovou kapelu bychom asi poskládali v lecjakým složení, no. A brácha teď hodně cvičí na piano.

Tablet pro dceru? Nikoliv

Od jaké doby se datují nápady na debut Kaplan Bros.? Od založení kapely?

Cyril: Ne, to ne. Nejdřív jsme hráli v podobným složení jako Kočka - já jsem měl elektrický bicí, brácha efektoval, měl jeden looper, nějakej kazeťáček… Občas jsme na koncertě Kaplan Bros. hráli v party verzi i některý věci od Kočky. Překlenuli jsme se i přes freakfolkový experimenty, až jsem si pořídil gameboye. Najednou se mi podařilo napsat pár věcí, který byly hodně odlišný od nápadů druhý kapely. Takže to nějak nastartovalo novou cestu. Teď zase toho gameboye lehce opouštíme. Musíme si místo něj pořídit nějakej synťák, protože gameboy je dost nespolehlivej na živý hraní.

Říkali jste, že gameboy pomalu opouštíte, i když jste si na něm postavili zvuk. Kde vyvěrá pramen této inspirace? Nabízí se samozřejmě počítačové hry.

Kryštof: Tak jasně, každej měl počítač s PC speakerem.

Cyril: Jednou jsme s Kočkou koncertovali s kapelou Hugo a Zoe a ta měla zvuk založenej čistě na gameboyích a zpěvu. Mně se hrozně líbilo, co z toho leze. Tak jsem se domluvil s klukem od nich, že mi taky sestaví gameboy.

Je to takovej malej notebook na nápady a má specifickej způsob editace, velice rozdílnej od práce s počítači nebo synťáky. Je dobrý, že z gameboye člověk dostane i jiný zvuky, než má v hlavě. Třeba se nám podařilo dostat do jinýho druhu efektování, než mají běžně dnešní elektronický kapely. Je to skvělá platforma, protože cokoliv do gameboye člověk napíše, zní pokaždý poměrně svébytně.

Kryštof: Navíc je malej a na baterky, takže ho brácha jednu dobu vozil všude sebou a skládal třeba v tramvaji.

Když už jsme u těch PC her, zakazovali vám je v dětství rodiče?

Cyril: Myslím, že byli spíš rádi, že se zabavíme. (zasměje se) Nějak extra nám je nezakazovali a zároveň nás to tak nějak přirozeně přešlo.

Pokud vím, Kryštofe, ty dítě máš. Jsi v tomhle ohledu nekompromisní otec?

Kryštof: Majdě je skoro pět a půl a počítačový hry vůbec nehraje. A když po mně chtěla tablet, řekl jsem jí, že ne. Protože si myslím, že je to špatné.

Proč je to špatné?

Kryštof: Četl jsem nějaký studie, že děti, který od dvou let pařej na tabletu, se už pořádně neuměj učit. Jakoukoliv informaci si můžou vyhledat, nikam si ji tudíž neuložej, což brzdí tu soustředěnost. A roztěkanost mě většinou vytáčí, takže to moc nechci podporovat. Dcera to vlastně přijala, když jsem jí vysvětlil, proč ne. Řekla teda, že chce místo toho zlatej řetěz. (směje se)

Kreativita na úkor propagace

Na Facebooku uvádíte, že jste kapela a bratři. Mohl by vzniknout takhle znějící projekt s někým vně rodiny?

Kryštof: Myslím, že by to nešlo.

Evidentně spolu vycházíte velmi dobře. Byli jste si vzájemně potřební už odmalička, nebo jste se spolu vycházet naučili?

Cyril: Věkově jsme docela málo od sebe (Cyrilovi je 29 let, Kryštof je o dva roky mladší - pozn. red.), takže víceméně jsme se celej život kamarádili a hráli si spolu. Náš stabilní vztah je i výhoda pro kapelu.

Jak jste skládali a natáčeli? Měli jste smluvenou společnou pracovní dobu, třeba stanovené nějaké dny v týdnu?

Cyril: Jo, vlastně jo.

Kryštof: Přesně, řekli jsme si "budeme natáčet od tolika do tolika, každý den třeba dva týdny". A dodrželi jsme to. Natáčeli jsme to u nás ve zkušebně, což je takovej bombovej bunkr.

Cyril: Je to poměrně velká místnost s hezkým atomovým, betonovým dozvukem.

Kryštof: Takže ty bicí tam zněly docela charakteristicky.

Cyril: Cíleně jsme s tím nechtěli chodit do studia nebo nechat někoho dalšího do desky zasahovat.

Kryštof: Když si jsme schopný obstarat obstojnou techniku, je to nahrávání na docela vysoký úrovni.

Cyril: Tak zabýváme se tím už nějakou dobu…

Proč deska vznikala tak dlouho?

Kryštof: Kaplan Bros. byla vždycky taková bokovka, hodně energie jsme vkládali do Kočky. Vždycky jsme chtěli něco vydat, ale nikdy jsme si na to nedokázali vytyčit čas. A lidi z Full Moonu nám pak nabídli vydání debutu.

Cyril: Do Kaplanů stíháme dávat tu kreativní energii, ale už chybí síla kapelu tlačit dopředu.

Kryštof: V tom by nám právě pomohlo mít nějakýho manažera nebo bookera, kterej by se nám o to staral.

Mimoto jste se s Vložte kočku ucházeli o pozornost promotérů, agentů či bookerů na showcaseovém festivalu Nouvelle Prague. Jste připraveni na export tvorby této kapely do zahraničí i na úkor Kaplan Bros.?

Cyril: Já bych to moc neotvíral. (zasměje se) Došlo kolem toho k nějakýmu komunikačnímu šumu. Jenom jsme odehráli ten koncert, nezůstalo tam jediný naše cédéčko.

Kryštof: Protože nám bylo nějak zapomenuto říct, že máme být už na tý konferenci a rozdávat tam naše cédéčka. Odehráli jsme jen půlhodinovej koncert v pět, docela ve stresu…

Cyril: Nevím, jestli jsme tam někoho stihli oslovit…

Cvičíte hodně před koncerty?

Cyril: Třeba teď na Nouvelle jsme zkoušeli vždycky každej večer pětkrát v týdnu.

Kryštof: Zároveň jsme nahrávali nějaký věci na nový album, takže jsme byli furt ve zkušebně nebo ve studiu.

Čím se živíš kromě hudby ty, Kryštofe?

Kryštof: Já jsem sochař. Dělám takhle takovýhle věci… (zasměje se a kývne hlavou směrem k plastice trilobita) Teď dělám naučnou stezku do skrií na Rakovnicku, kde je naleziště trilobitů. A jinak všechno možný - občas něco do filmu, nějaký dekorace a podobně.

Jak je taková práce ohodnocená?

Kryštof: Hele, většinou super. U filmů je to úplně skvělý, to, na čem pracuju teď, až tak moc ne, ale jde to. (usměje se)

Slyšela jsem, že jsi na AVU dokonce získal nějakou cenu?

Kryštof: Dostal jsem ateliérovou cenu, což každej rok udělujou někomu z celýho ateliéru, ze všech ročníků. A pak jsem získal cenu za figurální sochařství Bogdana Najdenova, což byl restaurátor, kterej odkázal Nadaci českého výtvarného umění finanční dar s tím, že úrokovej výnos mají udělovat studentům. Ještě jsem měl výstavu v Londýně na společný prezentaci diplomových pracích.

Cyrile, ty máš ještě něco kromě hraní?

Cyril: V současný době studuju doktorandskej cyklus v oblasti obecný psychologie, zabývám se právě tím biofeedbackem. K tomu jsem ještě na půl úvazku zvukař na státní konzervatoři a určitě dělám ještě něco, abych měl peníze. (zasměje se) Třeba hraju na zvony s Jankem Ledeckým na vánočních koncertech.