Kytarový svět se loni klaněl Britům Royal Blood a jejich řízné kombinaci basy a bicích. Přitom jenom o několik dní dříve vyšla ještě jiná hardrocková vypalovačka, neméně dravá a s kytarou namísto basy stejně tak přímočará. Na své konto si ji připsala pověstná dvojka kaličů DZ Deathrays.
Nebýt zejména britských médií, dvojice Shane Parsons a Simon Ridley by možná dodnes byla jen
tou dvojkou z YouTube, co dokáže dát za tři minuty flašku Jagermeistera, a je tím nejexkluzivnějším hudebním doprovodem, když se v Austráli chystáte pořádat pěkně hlučnou párty. Hudební publicisté za hranicemi odlehlého světadílu však v přímočarém rocku
DZ Deathrays objevili jedinečnou sílu a
vyhajpovali je až mezi nejžhavější nové bandy příštích měsíců. Což udělali dobře. U debutového
"Bloodstreams" by byla škoda, kdyby zapadlo i s australským obzorem. Dva roky jsou ale už dostatečně dlouhá doba na to, aby se i pořádně nabitý akumulátor protinožců začal vybíjet. Proto i s rokem 2014 přišla druhá deska "Black Rat".
Co asi tak mohla bláznivá dvojice nabídnout podruhé? Jedno bylo jasné. Jejich debutový Molotov byl jistě velice výbušný a rock'n'rollovou euforii vzbuzující, ale kdyby se pro stejnou nálož rozhodli muzikanti i na druhou dobu, dokázali by ji namíchat tak, aby byla pro nás ještě únosná a zbytečně se neopakující? Opakovaným vtipem dokážou pobavit jen ti nejlepší baviči a zrádnost bezprostředního hudebního projevu páru vězí právě v tom, že se velmi rychle vyčerpává.
Odpověď, zahánějící všechny chmury, přišla naštěstí hned v podobě prvního singlu.
"Northern Lights" bylo něco, co jsme od zběsilého páru ještě nikdy neslyšeli. Power balada s důkladně budovanou atmosférou byla jako probuzení po prohýřené noci do tajuplného času před rozbřeskem, kdy se přistihnete stojící na mrazivém vzduchu, zírající na hvězdnou záři a ve strnulém tichu rozjímající o životě. I pařmeni zkrátka mají své klidné chvilky.
Nebylo se ale třeba obávat, že by DZ vyměkli napříč celým tracklistem druhého alba. Skupině se podařilo najít zlatou střední cestu: jejich styl už není natolik nespoutaný, ale o umírněnosti nebo snad podbízení se rádiovému pozlátku nemůže být také řeč. Zatímco minule bylo třináct songů nahráno přímou úměrou za třináct kalendářních dnů, tentokrát se kapela do nahrávacího procesu ponořila hlouběji a nebylo už ani proti punkovým regulím jednotlivé nástroje nahrávat odděleně a vše do sebe jako hardrockovou skládačku spojovat. Výsledkem je sice stále řádně oprsklá, ale s větší vynalézavostí a hráčskou zručností natočená nahrávka. A vlastně baví ještě víc jak debut!
Jako v tracklistu prvotiny, i tady na vyloženě slabé věci nenatrefíte. A tentokrát se vlastně nevedou ani pomalá tempa. Kromě zmiňovaného pilotního singlu je energetická laťka hudebníků zvednuta proklatě vysoko. V příběhu o striptérce Gině, která
"sice nechce vaše peníze, ale ráda si je vezme", "Gina Works At Hearts", by sám o sobě stačil ústřední kytarový motiv, který se vám bez zeptání bude s každým dalším poslechem zarývat do mozkové kůry víc a víc. Duo ale k dobru ještě přihazuje vysoce položený riff v refrénu, který funguje se svým protějškem v dokonalé kolegiální fúzi.
Na dvojce se zpěvák Shane rozhodl více otevřít dvířka světu skrývajícím se pod bujarou image máničky. V "Keep Myself On Edge" nejprve za zvuku strun, tahajících z těch nejzadumanějších spodních tónin, zpívá o úzkosti. Potlačované kytarové árie, kroutící se v oslavném duchu, vylézají na povrch v refrénu a Shanovi dávají prostor doznat se, že mu to nevadí a že se do stavu věčného nervového podráždění (které tak rád vždy tiší kouzelnými tekutými prostředky) vlastně zamiloval. Přiznání nemocného, že miluje svou nemoc, je taky cestou k uzdravení.
Hladiny testosteronu si zase zvyšuje v "Less Out Of Sync" nebo "Ocean Exploder" a posluchače ujišťuje, že jeho hlas je stále ve výborné fyzické kondici a dokáže si pohrát s vašimi citlivými ušními bubínky. Jednou z nejzábavnějších věcí je pak určitě "Fixations" koketující s 8-bitem. Titulní "Black Rat" zase nejvíce dokazuje to nově objevené rockové
hračičkovství a muzikanti mění nálady, zkoušejí různě umístěné tóny a testují, kolik parády toho se svými dvěma instrumenty svedou.
Jo. Deska "Black Rat" je další nablyštěná jízda v kožených bundách, s rozpuštěnými vlasy a krví od střepů jako tím správným platidlem za proflámovanou noc. Na svých naložených rock'n'rollových kárách duo DZ Deathrays nyní ale předvádí daleko vynalézavější a řemeslně více zvládnutější kousky. Stará fanouškovská základna se však nemusí obávat, že s vyšší mírou nástrojové edukace by zmizela i zběsilost v srdci projektu. Jak ostatně praví poslední "Night Slave", dva Australané
"pořád něco hledají, pořád žijí jenom pro víkendy, stále jim chybí zábrany a ani neplánují s tím skoncovat". Spokojenost je tedy na všech stranách.