Hudební publicista se nikdy nevyhne konfrontaci očekávání s realitou. Týdny před koncertem noří svou hlavu pod hladinu nestandardního hluku, odhaduje jeho reakci s větším množstvím zvukovodů a pokud je to nedočkavec, pesimista nebo srab, co se bojí zklamání, pustí si v předstihu nějaký dřívější koncert. Nikdy však neodhadne, s jakými obtížemi proklouzne zvuková koule zrovna jeho ušním kanálkem.

Titulovaný matematik Dan Snaith nepředkládá složitou rovnici pravděpodobnosti. Vždy se pochlubí symfonií vzorově uklizených beatů, jež se jen tu a tam vrtošivě vychýlí. Káže řádu, cyklům, smyčkám - tvrzení, že opakování je matka moudrosti, by jistě posvětil. A všechno, co je pravidelné, dobře zapadá, v hudbě se rychle zapíjí do kůže a pokračuje do žil, kde proudí intenzitou krve, jen v opačném směru. Niterní bouře se pak logicky odrazí i na povrchu fyzična, až tělo uvrhne do spárů všemožných rytmických protipohybů a oscilací. Ano, Caribou je taneční master blaster par excellence.

A to všechno posluchač pochopí ještě předtím, než mu dunivý taneční tajfun díky sestavě gigantických reprobeden narve srdce do krku a než se nechá chlácholit hezky blikajícími barevnými světly. Co se dá reálně očekávat od koncertu autora, co si potrpí na delší rytmické celky a velmi pozvolný písňový vývoj? To samé (nebo skoro to samé) provedení.

Kanaďan naštěstí není tak neznámý, zbabělý ani omezený, aby musel do posluchačů na koncertech hustit elektronické taneční plochy na knoflík. Připravit si taneční šlágry v teple domova a pak si je plnohodnotně motoricky užívat s publikem sice může ulevit čidlům pozornosti, jak by před dvěma lety na Open Air Festivalu jistě potvrdil Fatboy Slim, ale proč to podstupovat na úkor zamlžování vlastních schopností. Snaith je multiinstrumentalista - klávesista, bubeník, flétnista, perkusista a kdo ví, co ještě umí - a nadšený. Anebo se chtěl na pódiu jen zabavit. U introverta, co jen tu a tam skromně poděkoval, jinak jen stál, seděl nebo klečel a vždy měl s sebou lehký úsměv, těžko odhadovat. Ale čert to vem - následovaný princip zasluhuje sympatie. Ku prospěchu zvukové absorpce se navíc (vizuálně stejně těsně jako před čtyřmi lety) obklopil kytaristou a klávesistou, baskytaristou a bubeníkem.

Zdálo se, že všechno šlape dobře. Muzikanti bez potřeby exhibicionismu skvěle odváděli svou práci a publikum je za ni zpočátku méně, následně více a nakonec nestydatě chválilo. Aniž by to hraničilo s vlezlostí - závěrečný hymnický opus "Sun" se jako uragán valil z pódia do taktu očistné Snaithovy mantry o slunci, jež, přítomna ve zprostředkované podobě, svým mocným žárem slupla i kapelu. Magie okamžiku vyvrcholila při představě, že ta masivní zlatavá záře na pódiu je brána do dalšího světa. Ale zpátky na zem.

Zbytek koncertního setu měl lyričtější scénář - neviditelní mužíci v bílém bez manýrů poroučeli rytmům a po očku sledovali, jaké účinky má každý z nich na publikum. Nepřekvapivě se nejvíce ujaly ty taneční na první dobrou: nepochybně třeba singl "Can't Do Without You" a nenápadná rytmická schémata, do nichž se vkradl cizokrajný motiv ("Mars"). Kupodivu nenadchla píseň "Second Chance" s hostující zpěvačkou a předskokankou Caribou Jessy Lanzou. Ta v úvodu večera sváděla svými mimozemskými falzety s odkazem na Mariah Carey a potemnělými, několikrát zlámanými elektronickými plochami. Nad těmi by zase jistě zamlaskala Grimes. Slovo "sexy" v kontextu jejího vystoupení snad dosud nenabylo plnohodnotnějšího významu.

Není co vytknout. Čekal se večírek - a uskutečnil se. Jen tomu scházela nějaká přidaná hodnota, moment překvapení. V porovnání s reportážemi z pražského koncertu Caribou v roce 2010 navíc vyplývá, že se toho od té doby moc nezměnilo. Uvolněné kompozice, vyzařující klid - na Snaitha se musí se změnami pomaleji, zdá se. Tak třeba příště.