To bylo překvapení! Když se na konferenci Applu objevili U2 a oznámili světu, že jejich dlouho očekávaný nástupce (na jejich poměry) střízlivě přijaté desky "No Line On The Horizon" najdou majitelé produktů s nakousnutým jablkem ve svých zařízeních k poslechu okamžitě a zdarma, začala se odvíjet historie hudebního průmyslu směrem, který čekal málokdo. Že si ho díky tomu mohla poslechnout více jak miliarda uší, že to společnost vedenou Timem Cookem stálo sto milionů a že 13. října bude po všem, protože vyjde fyzická i digitální kopie, která už placená bude, to už snad můžeme považovat za dostatečně známé informace, jež není třeba dále rozvíjet.

Stejně tak už se k vám nejspíš donesly i nářky antifanoušků U2, jakým je třeba rapper Tyler, The Creator, který vydání "Songs Of Innocence" přirovnal k "probuzení s oparem" a dodal: "Vypadněte z mého z*urveného telefonu. To jste nemohli přijít se skutečným marketingovým nápadem? Na*rat na U2, nechci je. Na*rat na Bona. Nežádal jsem o vás, jsem naštvaný."

Nebo Bombay Bicycle Club, kteří to přirovnali k "invazi". Kytarista Jamie MacColl byl ale ve srování s členem Odd Future smířlivější: "Myslím si, že ten krok byl trochu neuvážený. Hodně lidí to naštvalo a brojí, protože nemají rádi U2. Nemám názor na tu kapelu samotnou, ale myslím, že tenhle způsob je trochu 'in your face'".

Zda se přikloníte na stranu hlasitých odpůrců, nebo radující se většiny, je na vás, faktem ale je, že pro U2 se jednalo o jednoznačně přínosný krok. A to jak po stránce finanční, tak jako demonstrace toho, že na rozdíl od jiných legend drží tihle čtyři Irové pořád ještě prst na tepu doby. A protože vydání "Songs Of Innocence" byla neuvěřitelná bomba, ke které se v následujících letech bude hudební průmysl vracet a zkoušet ji s různými obměnami zopakovat, je na místě rozšířit celou situaci méně známým pozadím v následujícím infoboxu.

Novinka je tedy na světě. A jak dopadla? Jako u všeho, co se týká U2, není jednoduché odpovědět. Podle Bonových slov se jedná o nejosobnější nahrávku U2 vůbec a kapela se na ní vrací do nevinného a naivního mládí, snaží se na tehdejší první lásky, problémy v rodině, kamarádství, důvody, které je přiměly založit kapelu, a v neposlední řadě i nepříjemné životní zážitky nahlížet optikou dneška, se všemi zkušenostmi, které po těch letech mají. Na první pohled to může působit banálně nebo jako klasická marketingová vábnička, kterých denně čteme spousty, ale jak hned vysvětlíme, jedná se o jednu z klíčových informací tohoto textu.

Když dnes Bono říká, že záměrem nebylo točit koncepční album, ale ve výsledku se to "tak nějak docela přihodilo", není to úplně pravda. Možná si to milovník kubánských doutníků a drahého červeného vína ani neuvědomuje, ale už v roce 2003 na otázku Michky Assaysase, co by mladému Bonovi řekl, kdyby měl tu možnost, odpověděl: "Řekl bych svýmu mladšímu já: 'Máš pravdu! Nepochybuj o sobě.' Hmatatelně jsem to cítil. Přál jsem si, abych už tehdy věděl, nakolik jsem měl pravdu. Nemýlil jsem se. Čekají od tebe, že budeš říkat: 'Ach, tehdy jsem byl tak hloupej. Teď jsem dospěl a už se tomu směju.' Směju se tý muzice, kterou jsme dělali, a názorům, který jsme měli. Ale v tý naivitě je taky síla. Dá se to možná dělat v lepším kabátě. Svět se dá změnit víc, než si myslíš."

Proto, máte-li chuť, můžete na "Songs Of Innocence" v leckterých ohledech nahlížet jako na zrestaurování debutu "Boy", který s naivitou a podobnými tématy rovněž pracoval a srovnávat hudební i lyrické kvality tehdejších adolescentů s dnešními superhvězdami.

Je pravdou, že už před více jak deseti lety Bono tušil, jakým směrem se vydat, jen si to možná sám v tu chvíli neuvědomoval. A jak se nápady kupily, původně plánovaná deska s názvem "Songs Of Ascent", z níž pochází také starší verze písně "Every Breaking Wave", náhle přestávala dávat smysl a stala se jakýmsi bájným jednorožcem, kterého sice nikdo doopravdy neviděl a neslyšel, ale stejně se bude donekonečna opakovat jeho údajná existence a žádosti k vydání masovému publiku.

"Songs Of Innocence" je - z čistě hudebního hlediska - v podstatě klasická deska U2. Má všechno, co byste od ní čekali - stadionové refrény zpívané vypjatým Bonovým vokálem, Edgovu zvonivou kytaru, která dokáže vyjádřit emoce lépe než leckteré hudební texty, místy výraznější basu Adama Claytona, jež dá v písni "Volcano" vzpomenout i na Red Hot Chili Peppers nebo Interpol, a nenápadné, ale srovnatelně důležité bicí v podání Larryho Mullena Jr.

Jsou na ní přímočaře hitové písně, kterými kapela navazuje na "Where The Streets Have No Name" nebo "City Of Blinding Lights", jako jsou "Every Breaking Wave", "California (There Is No Need Of Love)" a "Iris (Hold Me Close)", má také balady blížící se hymničnosti "One" nebo "Sometimes You Can't Make It On Your Own", jako jsou "Song For Someone" a "The Troubles", a nezapomíná se ani na zvukové experimentování známé z alb "Zooropa" nebo "Pop", které reprezentují kousky "Raised By Wolves" či "Sleep Like A Baby Tonight". A tak vlastně jediné, co jí v tomto směru chybí, jsou přímočaré rockové hymny typu "Vertigo" nebo "Elevation". Jenže proč byste, proboha, dávali něco takového na desku, která se jmenuje "Písně o nevinnosti"?

Výtka o jisté vypočítavosti ve smyslu toho, jak se skupina snaží zavděčit fanouškům všech etap její kariéry, sice není úplně od věci, ale na druhou stranu je nesmysl očekávat, že si zavedená kapela takového formátu začne pohrávat třeba s hip hopem. Podívejte se třeba na dvanáctou studiovku Bon Jovi - proti "What About Now" jsou "Songs Of Innocence" ještě rejdištěm hudebních experimentů a nečekaných překvapení. Co je ale nejdůležitější, jakkoliv vám ty písně mohou být povědomé, podstatné je, že mají duši.

Má to však háček. Této vlastnosti totiž částečně odporuje už první singl "The Miracle (Of Joey Ramone)", v němž vzdává Bono hold punkovým pionýrům The Ramones a vzpomíná, jak silným zážitkem pro něj bylo, když ke konci sedmdesátých let poprvé navštívil jejich koncert a slyšel punk v jeho nejčistší podobě. (Mladší příznivci skupiny to možná ani netuší, ale právě z punku U2 na svých prvních deskách vycházeli.) Rozpor ale spočívá v tom, že když Bono coby dnešní milionář fotící se s prezidenty a člověk, který vystupuje na akcích nadnárodních korporací typu Apple, zpívá "I woke up at the moment when the miracle occurred/Heard a song that made some sense out of the world/Everything I ever lost now has been returned/The most beautiful sound I ever heard", lze mu to vzhledem k jeho současnému postavení a hudbě, jakou vytváří, jen těžko věřit. A to i přesto, že svůj postoj k punku alias výše zmíněné "Tuhle botu si neobuju" do určité míry vysvětlil. Lze se proto jen dohadovat, zda by si u v zásadě prostého vyznání obdivu celoživotní punker Joey Ramone neklepal na čelo.

Podobný motiv se táhne i v asi nejméně výrazné písni "This Is Where You Can Reach Me Now", jež je pro změnu poctou Joe Strummerovi z The Clash. O ní Bono, známý mimo jiné jako dávný spolupracovník Johnnyho Cashe, řekl: "Poté, co jsme viděli The Clash, získali U2 něco jako plán. Věděli jsme, že bychom dokázali být takhle cool, což se později potvrdilo, ale říkali jsme si, že bychom se rádi zbavili té jejich sociální naléhavosti." Pokud právě tápete, v knize "Jak vznikaly písně U2" se u rozboru skladby "Rejoice" z druhého alba "October" dozvíte, že Bono se s Joe Strummerem rozcházel v pohledu na smysl muziky. Zatímco frontman The Clash ji používal jako burcování k revoluci, pacifičtější a na počátku osmdesátých let do náboženství velmi poblázněný Bono se soustředil spíše na duchovní a emoční vlastnosti hudby a sdělení jako takové.

Nejen hudba Clash a Ramones, ale také potřeba kamarádství a touha být slyšet se promítly do nápadu založit kapelu. A právě o tom je "Cedarwood Road". Skladba pojmenovaná podle dublinské ulice, na níž Bono vyrůstal, zaujme doprovodnou slide kytarou v podání producenta Paula Epwortha a také rytmickou prací Larry Mullena Jr., jenž je zde výraznější než ve zbytku desky, podstatný je ale také text, v němž se zpívá: "Northside just across the river to Southside/That’s a long way here" a končí se pasáží "Sometimes fear is the only place we can call home". Tato slova symbolizují nejen tehdejší rozdělený Dublin a jeho názorově i nábožensky rozlišené čtvrtě, ale vlastně i celé Irsko, které se s určitou formou občanské války a neporozumění potýká s různou intenzitou dodnes.

"Every Breaking Wave" a "California (There Is No End Of Love)" jsou nejklasičtějšími písněmi U2 na novince. Mají pomalý nájezd, výrazně zvonivý mix kytary a kláves, nenápadnou rytmiku a snadno zapamatovatelný popový refrén, který bude na koncertech skvěle fungovat.

První z nich pojednává o vztazích na dálku a za její klíčové části textu lze označit "Every shipwrecked soul knows what it is/To live without intimacy" a také "Are we so/Are we so helpless against the tide?", přičemž ta druhá se týká první cesty U2 do Ameriky. Prosluněná oslava léta, krátkých lásek i nových zkušeností v ní jde do kontrastu s podobnými, ale temnějšími skladbami "New York" a "Miami", které fanoušci Talking Heads složili v minulosti, a vše korunuje pasáž: "Whoa, we come and go/With stolen days you don't get back/Stolen days are just enough", symbolizující, že to bylo fajn, ale je na čase vrátit se domů. Je s podivem, že oproti těmto dvěma hitovým písním dali dávní předskokani Echo & The Bunnymen v nelehké úloze prvního singlu přednost méně výrazné poctě The Ramones.

Dosud jsme se bavili o zajímavých, nicméně, přiznejme si, i trošku obyčejných výpovědích. Na počinu pojmenovaném podle ilustrované sbírky básní o dětství z roku 1789, kterou její autor William Blake pojmenoval "Songs Of Innocence And Of Experience", se ale těch skutečných songů s duší anebo přesahem přece jen dočkáme.

Načrtli jsme téma náboženských konfliktů v Irsku a i jim je na desce věnována píseň. "Raised By Wolves" je nejtemnější skladbou nahrávky a točí se kolem bombového útoku v Dublinu, jenž v květnu 1974 zabil třiatřicet lidí. Bono k tomu říká: "Byl to skutečný incident, který se v naší zemi odehrál v pátek o půl šesté večer, kdy bomby nastražené ve třech automobilech vybuchly ve stejnou chvíli. Normálně bych tou dobou byl v přilehlém obchodě s muzikou, ale nějakým zázrakem jsem se zrovna ten den rozhodl jet raději na kole ze školy rovnou domů."

Na U2 neobvyklá struktura skladby s postupnou gradací, úderným refrénem a křehkými pasážemi mezi nimi boduje nejen mrazivou atmosférou, ale také uvěřitelným a velmi vizuálním textem s místy až husí kůži nahánějícími detaily. Z nich se kupříkladu dozvíte, že jedním z aut byl ukradený modrý Ford Escort a jeho SPZ byla 1385-WZ. Pokud netušíte, jak je možné, že byl Bono schopen tak věrně interpretovat celou tragédii, pak se sluší dodat, že se jedná o popsání na základě vyprávění jeho kamaráda, na místě přítomného Andyho Rowena, jemuž už U2 v minulosti věnovali překrásnou skladbu "Bad".

Mrazivá atmosféra je charakteristická i pro synťákovou baladu "Sleep Like A Baby Tonight" se zcela zřejmým vlivem Dangera Mouse, Depeche Mode a nezvykle dlouhým outrem. Téma je však zcela jiné. Falzet, medový hlas frontmana a místy až láskyplně rodičovské zaměření textu náhle vezme za své, jakmile se dostanete k pasáži "In your dreams everything is alright/Tomorrow dawns like someone else’s suicide", která dává na vědomí, že toto nemá s rodiči nic společného. Je to skladba o zneužívaní dětí církví.

Také "Volcano" bylo složité rozklíčovat. Na fórech se fanoušci dohadovali, zda se pod mnohoznačnou metaforou o erupci vulkánu skrývá Bonův napjatý vztah s otcem v pubertě nebo zda je to píseň o prvním sexu. Dokonce padaly i návrhy hovořící cosi o píšťalce zpěvákovy učitelky tělocviku.

Pravdou je, že jedna z mála tvrdších věcí, v níž můžete slyšet i útržek z koncertu na Glastonbury, se týká smrti. Bono o písničce s dominující basou trošku zmateně říká: "Moje máma i děda umřeli ve stejném roce... Po smutku přichází vztek... Roztavená láva, když může, tak se přemění ve skálu... Takový druh ohně v břiše nelze udržet.. Jestli budete mít štěstí, tak dříve než vás spálí, shoří sama..." Bezesporu pozoruhodné téma, ale zpracování přece jen trochu pokulhává, navíc se lze těžko zbavit srovnávání s "Vertigo" nebo "All Because Of You", které jsou oproti "Volcano" hudebně přímočařejší, chytlavější a nesporně hitovější. A co je nejdůležitější, smrt Bonovy matky se v mnohem zajímavější formě obtiskuje také do "Iris (Hold Me Close)".

Když předákovi skupiny v pouhých čtrnácti letech matka Iris Hewson zemřela, pochopitelně to na něm zanechalo následky. A už na debutu "Boy" se s její smrtí v písni "I Will Follow" vyrovnával. Jenže zatímco tehdy šlo jen o plačtivé a lítostivé naříkaní, dnešní "Iris (Hold Me Close)" je upřímnou a procítěnou zpovědí, která nejenže připomene období alba "All That You Can't Leave Behind", ale také ukazuje, jak obrovské kroky vpřed U2 ve své tvorbě udělali. Zda Edgovo "u-hu-hu-hu-hu-hu-hu-huuu" má symbolizovat houkající sanitku, či nikoliv, nechme stranou, důležitý je text, který je tentokrát fascinující tím, jak moc je opravdový. Lyricky nejsilnější skladba celé nahrávky má hned několik momentů, které si zaslouží ocitovat: "The ache/In my heart/Is so much a part of who I am", "The stars are bright but do they know/The universe is beautiful but cold" nebo "Hold me close like I’m someone that you might know", to všechno jsou pozoruhodné pasáže. Jakmile ale Bono přitlačí a zpívá "I’ve got your life inside of me", bere to dech.

Obdivovatel Boba Marleyho a Marvina Gaye své ženě Ali napsal během čtyřiceti společných let spoustu písní. V kouzelné "Sweetest Thing" se jí omlouval za to, že zapomněl na její pětadvacáté narozeniny, v překrásně melodické "All I Want Is You" se zase vracel do počátků jejich vztahu a přemýšlel o tom, co vlastně znamená věrnost v manželství a jakou snahu musíte i po svatbě do partnerství vkládat, aby vydrželo. "Song For Someone" se rovněž vrací do doby, kdy se s Ali dali dohromady. Tentokrát ale nabízí trochu jiný úhel pohledu a zaměřuje se přímo na den, kdy se poprvé setkali.

Píseň, která se rozvíjí z nenápadného vybrnkávání a po nájezdu do prvního refrénu exploduje do hymnického vrcholu, v němž si Bono sahá až na hranici vokálních možností, je jedním slovem neuvěřitelná. Jestli máte od U2 nejraději balady a doufali jste, že "Sometimes You Can't Make It On Your Own" nebude poslední, která za něco stála, tak právě tady se dočkáte.

Skalní fanoušci sice upozorňují na podobnost Edgeových sól s těmi v "I'll Go Crazy If I Dont Go Crazy Tonight", ale "Song For Someone" má na rozdíl od svého staršího sourozence mnohem propracovanější stavbu a vůbec největší hitový potenciál z celého alba. Ryan Tedder se v roli spoluproducenta opravdu vytáhl, a byť někteří skupině spílají za relativně klišoidní text, jeho použití dává smysl. Protože kdy jindy byste chtěli zpívat: "If there is a light/You can always see/And there is a world/We can always be/If there is a dark/That we shouldn't doubt/And there is a light/Don't let it go out", než když se jako nevinný třináctiletý mladík setkáte se svou první láskou?

Závěrečná "The Troubles" je rovněž velmi povedená balada a za těch pár týdnů, co je na světě, se vlastně okamžitě stala klasikou mezi všemi, kteří už nové album slyšeli. Ve smyčci podpořené, husí kůži nahánějící zpovědi Bono opět vzpomíná na konflikty v severním Irsku, jimž se před lety věnoval už v "Sunday Bloody Sunday", ale tentokrát už se nezaměřil tolik na problémy samotné a spíš poodkrývá, jak se s nimi on sám vyrovnal. A tak zatímco fantastická Lykke Li, jež si zde napravuje reputaci po beztvaré letošní desce "I Never Learn", neodolatelně šeptá "Somebody stepped inside your soul", Bono rezolutně odmítá a v pointě vynikajícího zavíráku zpívá "I have a will for survival/So you can hurt me then hurt me some more/I can live with denial/But you're not my troubles anymore".

Jediná vada, kterou "The Troubles" má, je tak její náhlé zakončení ve chvíli, kdy The Edge začíná kouzlit s kytarou. Kdyby U2 nechali závěrečnou položku stopáže doznívat ještě o minutku nebo dvě déle, bylo by to úplně perfektní. Ale kdo ví, třeba to slibovaná "Alternate version" z blížícího se fyzického vydání napraví.

Tak už si to pojďme říct naplno - U2 natočili mimořádnou desku, která jim po "No Line On The Horizon" může vrátit velkou část dřívějších fanoušků. Na rozdíl od ní se totiž, mimo jiné, kapele podařilo dostat na nahrávku to těžko popsatelné fluidum jejich pozdějších alb, a proto lze poslech "Písní o nevinnosti" přirovnat k návratu staré lásky. Stejně jako s ní si můžete porovnávat, jak se za ta léta změnila, jak moc jste se změnili vy sami. A stejně jako U2 také s novými zkušenostmi vzpomínat, jaké to tehdy bylo. Záměr alba, které si kladlo za cíl potvrdit hudební relevantnost kapely v současnosti, se tak díky výsledku, na němž není jediná vyloženě špatná písnička, podařilo dotáhnout na jedničku.

I přes opětovné okouzlení a stěží potlačovanou nostalgii si ale místy uvědomíte, že vaše dávná láska ani dnes není dokonalá a má své chyby. Některé z nich už jsme si pojmenovali výše, mimo ně ještě zmiňme zbytečně opakující se témata některých textů, relativní neoriginalitu některých hudebních postupů, kterou pak naštěstí vyváží slovní sdělení (a naopak) a také revoluční způsob vydání, u něhož je na místě ptát se, zda je vůbec možné, aby vám Apple jen tak svévolně vkládal do vámi zakoupených přístrojů věci, o které můžete a nemusíte mít zájem.

Je samozřejmě v pořádku, pokud na základě těchto nebo klidně i jiných vlastností prohlásíte, že vašemu vkusu "Songs Of Innocence" nesedlo. Snad vám ale tento text ozřejmil, že nemůžete tvrdit, že by to byla deska, o níž můžete bez rozmyslu prohlásit, že je špatná, hloupá, zbytečná, nepromyšlená nebo prázdná, protože to prostě není pravda.

Ačkoliv se totiž na albu produkovaném Danger Mousem, Paulem Epworthem, Ryanem Tedderem, Declanem Gaffneyem a Floodem místy vaří ze známých ingrediencí, výsledek je opravdový, zcela svébytný a vedle starších děl bez problému obstojí.

"Songs Of Innocence" můžete poslouchat povrchně a dobře se při tom bavit, také z něj ale můžete sloupávat jednu vrstvu za druhou a objevovat další a další odkazy na osobní život frontmana i problémy tehdejšího světa. To vás přiměje k hledání informací, souvislostí, porovnávání souhlasných i protichůdných názorů. A co je nejdůležitější, donutí vás to přemýšlet. A to je vlastnost, která mnoha (nejen) dnešním albům schází.

Celý tento text byl prošpikován citáty, a tak by jedním z nich měl i skončit. V knize "Bono, ve jménu lásky", se ústřední postava irské formace vyznává: "V hudbě vyhledávám lidi, kteří do toho jdou až na doraz. Lidé jako John Lennon nebo Iggy Pop to uměli. Ať už k jejich hudbě cítíte cokoliv, něco se z ní o nich dozvíte." S U2 je to stejné.