Album "V hodině smrti" má být o transformacích uvnitř člověka uprostřed jeho života. Jak jste dospěli k tomuto tématu?

Lenka Dusilová: Souzní to s dobou, v níž teď žiji. Cítím se být uprostřed života. Nedávno jsem si musela uvědomit, co vlastně sama chci a co jsem schopná ze sebe vydat. Také jestli dokážu v partnerských vztazích udělat toho druhého člověka šťastným. Když člověk něco ztrácí a podívá se přitom pravdě do očí, může nalézt sám sebe. A to je pro mě důležité. Hodně důležité. Někdy člověk musí projít tmou. Dost mě přitom nakoplo, že jsem v té době četla Junga, z jehož tvorby jsem vytrhla i to motto. Přišlo mi nejvíc popisné k tomu, co si teď řeším. Ale vlastně i smrt je pro mne transformace a skrz porod a různé další události cítím, že je potřeba se poprat s různými dogmaty. Být otevřená tomu, co přichází, a vnímat, co to má člověku říct. V tom byl třeba porod hodně silný, protože jsem měla svoje představy, jak se budou věci odvíjet. A nakonec jsem zjistila, že jsou úplně jinak, než jsem si dokázala představit.

Ty jsi rodila sama doma?

Lenka Dusilová: Sama ne. Rodila jsem doma s porodní asistentkou. Ten porod přinesl dvě změny. Tu očekávanou - narodil se nový život a člověk začíná žít úplně jinak než předtím. A tu překvapivou. Probudila jsem se do reality života tady a uvědomila si, jak to vypadá s nevstřícností a nepochopením. Jsem z toho hrozně fascinovaná. Vlastně jsem ani netušila, že se mi něco takového stane. Ale to vlastně není moc důležité. Jen to zapadá do celé té mozaiky výpovědi, kterou jsme si zvolili a kterou rezonujeme, protože spolu jako Baromantika děláme už čtvrtým rokem. Sdílíme spolu naše hudební životy, sdílíme spolu naše životní příběhy. A vše zapadá do toho středu života, kdy člověk řeší transformace.

Písničky na desku vznikaly až po porodu?

Lenka Dusilová: Ne. Rodila jsem začátkem května, což bylo asi v druhé třetině procesu vzniku desky.

Beata Hlavenková: Některé písně byly už dlouho nakopnuté nebo napsané a některé se, třeba textově, vyvíjely až pak. Ale to téma jsme řešili hned na začátku našeho soustředění. Přinesli jsme si hudební materiál a rozpracovávali jsme ho společně. A pak Lenka přišla s tím, že bude mít dítě, a ono i to téma pak bylo jasnější. Začali jsme více konkrétně přemýšlet nad textovým konceptem. Nad tím, co se chce tou deskou říct.

Lenka Dusilová: Pro mě je hrozně vzrušující ta chůze mlhou, kdy nemáš ještě vše rozmyšlené a pojmenované. Vůbec jsem nebyla ve stresu z toho, že ještě v květnu nevím, jak se bude deska jmenovat. Věděla jsem, že si musím projít ten porod a že to všechno má nějaký smysl a pointa se dostaví.

Jak vznikají písničky Baromantiky? Na albu máte zhudebněné básně, ale i texty psané přímo pro vás od Martina Kyšperského. Bývá impulzem pro písničku vždy text, nebo je to i naopak?

Lenka Dusilová: Každý pracujeme jinak. Martin Kyšperský otextoval věci na hotovou hudbu. Beatka zas víc pracovala se zhudebňováním, Patrik taky. Já jedu víc na emocích. Vymýšlím si nejdřív melodie, témata nebo riffy. To mě baví. Jsem intuitivní muzikant.

Beata Hlavenková: Je to velmi individuální. Někdy můžu sedět a chtít zhudebnit text a ono to nejde. Záleží, jestli tě ten text chytne, v jakém jsi rozpoložení, jestli tě tlačí čas. To pak není čas na hrdinství.

Z alba mám pocit, že jsou texty mnohem důležitější, než kdy na tvých deskách byly. A vzhledem k tomu, jak k sobě pasují a jak dohromady staví to spojující téma, určitě muselo dát hodně práce posbírat je dohromady a vybrat. Stejně jako pro textaře muselo být těžké trefit se do toho celku.

Lenka Dusilová: Martin už mě velmi dobře zná, hodně do mě vidí. Takže už to neměl tak těžké jako u předchozí desky.

Taky pro tebe píše úplně jinak než pro sebe.

Lenka Dusilová: Martin se tím rád zabývá. Vždycky mi říkal, že ho baví psát pro někoho jiného. Nevím, kolikrát se mu podařilo to zrealizovat, ale z jeho práce cítím, že mu to dělá radost. Spolupracuje se s ním moc dobře. Když mi několik textů nezapadalo do celkové nálady, vůbec neměl problém s mými připomínkami. Vždycky měl chuť to psát dál a dál. Je radost s takovým člověkem spolupracovat.

Vy jste spolu poprvé spolupracovali už na jeho Květech.

Lenka Dusilová: Je to tak. Hostovala jsem na albu "V čajové konvici". Zpívala jsem písničku "Šnek". Moc se mi líbí ten svět, co má Martin v hlavě. To je kouzelný.

Jak to prakticky vypadá, když spolu píšete? Vracíš mu písničky, nebo ty texty dává na první dobrou?

Lenka Dusilová: Když si najdeme téma písničky, tak ladíme jen drobnosti. Občas mu vracím nějaké věty nebo místa, obraty, ve kterých bych si při zpěvu nevěřila.

Co znamená Takafei?

Lenka Dusilová: Takafei je pracovní název, kterým si Beatka pojmenovala písničku. Pak jsme přemýšleli, jak by se měla jmenovat, a Martin říkal, ať necháme "Takafei". A mně se to taky líbilo. Mám ráda slova, která třeba neexistují, ale mají hezký zvuk.

Beata Hlavenková: Snažila jsem se přijít na to, kde a jak mě to napadlo, ale už si nevzpomínám. Dost věcí si pamatuju, ale tady vůbec nevím, jak to připlulo. Možná to bylo v době, kdy jsem psala "Epitaph", kde jsou jména Li Po a Fu I. Když to pak Martin otextoval a psal o tom strachu a s Patrikem jsme dodělali tu aranž a já tam zpívala to Takafei, tak jsem si říkala: "Vždyť je to vlastně dobrý."

A jak jste se dostali k "Epitaphu"?

Beata Hlavenková: Doma jsem hledala anglické básničky a našla jsem tam sbírku Ezry Pounda. Hodně mě bavila pointa celé té krátké básně. Sedla jsem si ke klávesám a hned jsem věděla, jak má ta písnička znít. Někdy tě emoce toho textu nakopne a ty víš. To jsem měla třeba i na albu "Eternal Seekers". Hned najdeš tu cestu, jak text propojit s hudbou. Když jsme to pak nahrávali, řekla jsem Lence, ať dá do zpěvu emoce toho šílenství, drog a alkoholu, díky kterým se člověk dostává do úplně jiného stavu vědomí.

Ezra Pound byl poměrně kontroverzní osobností. Jeho jméno je spojeno i s fašismem. Řešili jste to nějak, když jste chtěli použít jeho text?

Beata Hlavenková: Když jsem to zhudebňovala, nevěděla jsem to. Upozornil mě na to až Michal Máka, když jsme mu to v březnu pouštěli. Dost mě to zarazilo, protože s tím samozřejmě absolutně nesouzním. A asi bych jindy řekla ne, nebudu podporovat člověka, který souhlasil s antisemitismem a fašismem. Ale umění vlastně vychází od různých lidí. My moc nemůžeme posuzovat skladatele z minulosti, protože nevíme, jací opravdu byli. Třeba Richard Wagner, toho protežoval Hitler. Ale jeho muzika je sama o sobě tak silná, že by neměla stát v cestě charakteru člověka. A i ta báseň od Ezry Pounda je velmi silná.

Jinými slovy - nemá smysl kádrovat umění.

Beata Hlavenková: Přesně tak.

Lenka Dusilová: Když se na to koukáme optikou toho, jaký to byl člověk, tak jsme tím ovlivnění. Člověk pak nesoudí jeho dílo, ale toho autora. To, že má někdo špatnou povahu nebo je slaboch, je součást lidství, ale ne součást tvorby.

Beata Hlavenková: A pokud to cíleně v té umělecké výpovědi nepropaguje, tak bychom to neměli řešit.

Lenka Dusilová: Určitě je to složité téma. Kdyby se to řešilo před čtyřiceti, padesáti lety, nemohli bychom si asi dovolit použít text takového člověka. Já jsem o něm předtím nikdy neslyšela. Na mě funguje jeho báseň.

Na desce máte dost hostů. Je tam David Koller, s nímž jsi už mockrát spolupracovala. Je tam Dan Bárta. S Danem jste se potkali poprvé?

Lenka Dusilová: Poprvé. Konečně.

Proč to trvalo tak dlouho?

Lenka Dusilová: I tak mi přijde ode mne troufalé stát vedle takového člověka. Dan je ode mne pořád pěvecky hodně daleko. Nedokázala bych zazpívat to, co on.

Beata Hlavenková: On zas nezazpívá to, co ty.

Lenka Dusilová: Asi máš pravdu, ale fakt je těžké postavit se vedle takového zpěváka. S Davidem je to jednoduché, to je člověk mého kmene. V mnohém jsme si podobní. Ale Dan má úplně jiné myšlení, jiný přístup. Mám pocit, že jsem vedle něj nepodala úplně dobrý výkon. Asi mám nějaký mindrák. Asi ho obdivuji.

Přitom jste byli tak často srovnávaní

Lenka Dusilová: Asi proto, že jsme muzikanti, kteří mají nějaký neklid. Nebojíme se, děláme si to po svém a dost klademe důraz na to, s kým pracujeme.

Na desku jsi vybírala peníze na crowdfundingovém Hithitu. Jak se ti líbí tenhle způsob práce s fanoušky?

Lenka Dusilová: Jsem velký příznivec crowdfundingu a sama dost často podporuji projekty, které se mi líbí. Je to ta nejpřímější forma, jak mohu podpořit svého umělce a nechat vzniknout dílo, jaké se mi líbí. Možná to vypadá divně. Vydáváme u velkého vydavatele a ještě sháníme peníze. Ale dnes už není taková doba, aby ti vydavatel mohl poskytnout prostředky na produkčně složitější desku. Zvlášť když nejsi mainstream. Ta kombinace fundraisingu s vydavatelstvím, které nám poskytuje absolutní hudební svobodu, je příjemný luxus.

Během své pěvecké kariéry jsi hostovala na celé řadě nahrávek nejrůznějších muzikantů.

Lenka Dusilová: To je takový můj sport.

Co ti to dává? Co tě na tom baví?

Lenka Dusilová: Baví mě, ke kolika různým světům můžu přičichnout. Můžu se něco nového dozvědět nebo naučit. Někdy je to přitom úplně easy, třeba když si zazpívám s Michalem Hrůzou. To byla vlastně strašně jednoduchá věc, ale na nic si to nehraje a šlo o strávení příjemného času s příjemnou partou lidí. Člověk při tom také poznává nové spolupracovníky a já si střádám pěknou kolekci z hostovaček, kterou bych mohla někdy vydat na albu.

Dělala jsi někdy věci, do kterých bys už dnes nešla?

Lenka Dusilová: Určitě jsou písničky, které jsem blbě nazpívala, ale to snad ani nikdo neslyšel. Někdy se nechám ukecat do divných věcí. Ale vlastně ani ne. Nic si nevybavuji.

Co třeba "Smrtihlav" s Danem Landou?

Lenka Dusilová: To tenkrát zapadalo do období, v němž jsem se nacházela. Takže bych to nerušila.

Beata Hlavenková: My jsme si zrovna dneska říkaly, že nemá cenu ničeho v životě litovat.

Lenka Dusilová: V téhle republice je kontroverzní dělat s Danem Landou. Ale já jsem se tam chopila témat, která se mnou tenkrát dost rezonovala. Byla jsem v p*deli, na drogách a byla jsem zoufalá. Neměla jsem pocit, že mám nějaký smysl života. A tím způsobem, jak jsem se k sobě chovala, to do sebe zapadalo. Dan na té desce řešil ztracený duše. Proto jsem do toho šla. A nezpívala jsem tam jenom já.

Tenkrát ti to pomohlo?

Lenka Dusilová: Vlastně jo. Jednak jsem dostala nějaké peníze, takže bylo na další mejdany. Hlavně jsem si ale předtím myslela, že už žádnou hudbu dělat nebudu. A nějak mi to vrátilo chuť zpívat. Bylo to po Puse a po Lucii. Prožít s Lucií takovou dobu byl strašnej nátěr a masakr.

Měla jsi štěstí aktivně zažít Lucii v jejím nejlepším a nejsilnějším období. Jak se ti s ní teď zpívalo?

Lenka Dusilová: Výborně. Byly to první koncerty po porodu, vyrazila jsem už ve čtvrtém týdnu, ale kluci mi zajistili takové podmínky, abych si to mohla dovolit. Když jsme se klaněli v Lochotíně, někdo pronesl: "To už možná před tolika lidmi nikdy nezažijeme."

Poslední písnička na desce, "Dvanáctá", je o loďce, co pluje po řece. Jak to máš ty, necháváš se často unášet proudem, nebo se mu snažít vzepřít?

Lenka Dusilová: Spíš se nechávám unést proudem. V té písničce člověk pluje, drží se vesel, ale chce být vlastně v jiné loďce. To je ten stereotyp, který vlastně také zapadá do našeho tématu. Ale já to mám trochu jinak. Jsem spíš otevřená. Od určité doby se snažím v životě zmírňovat utrpení, které jsem cítila dřív. Tím, že se snažím mít otevřené oči a dívat se kolem sebe, je mi na světě docela dobře. Ne že by mi to bylo jedno, ale asi si nepřipouštím tolik věcí jako dřív.