Line-up byl nakonec rozšířen o poměrně neznámou izraelskou formaci Matricide. Čtveřice s energickým zpěvákem prezentovala metal moderního střihu s coreovými prvky. Zaplněnost sálu rozhodně neodpovídala předváděnému výkonu, v jednu chvíli se pod pódiem nacházelo pouhých čtrnáct osob. Pánové se však nenechali odradit a do vystoupení se jak se patří položili. Postarali se tak o příjemný vstup do nadupaného večera, navíc podpořený zjištěním, že aparatura v Modré vopici dokáže zajistit slušný zvukový kabát.

Obavy z fiaska v podobě nízké návštěvnosti se rychle rozplynuly s nástupem amerických řezníků Disgorge. Klub se rychle zaplnil a začala extrémní jízda, pro kterou si ostatně většina přítomných přišla. Servíroval se ten nejbrutálnější death metal, ve kterém opravdu není prostor pro žádné výraznější melodie. Bicí kanonáda, řezavá tlačící kytara, sporadické vyhrávky, výborná basa a především jateční vokál mistra Ochoy. Skalní fans možná namítnou, že Matti Way je jen jeden, jeho nástupce za mikrofonem si ale nepočínal o nic hůř. Došlo pochopitelně i na vály z kultovní desky "She Lay Gutted" a poprvé za večer se rozpoutal solidní kotel, byť se jednalo o pouhou předzvěst následujícího dění. Disgorge své věrné každopádně nezklamali.

Následující partička Jungle Rot vsadila na jinou, thrashem nasáklou deathmetalovou odnož. Harcovníci z amerického Wisconsinu mají za dvě dekády na scéně množství zkušeností a na pódiu to bylo vidět. Jungle Rot předvedli parádní oldchoolové vystoupení zahrané s maximálním nasazením a jistotou. Z kapely doslova sálala sehranost a poctivý přístup k věci. Jednoduše žádná přetvářka, ale se zabijáckým instinktem tlačený průřez bohatou diskografií. Mnoho kolegů z branže by kapele mohlo závidět její entusiasmus. Chtělo by se říct, takhle to má vypadat, vážení přátelé.

Vrchol večera se jednoznačně dostavil spolu s headlinerem. Ruku na srdce, kdy se vám podaří vidět kapelu formátu Cryptopsy v doslova domácím prostředí? Pakliže někteří lidé před koncertem vyjadřovali pochyby o schopnosti Modré vopice ustát se ctí takovou akci, byli rychle vyvedeni z omylu. Klub byl plný, ale ne přeplněný a panovala naprosto vynikající atmosféra.

Krátké intro ze zásadní deathmetalové placky "Non So Vile" a jedeme. První tóny pecky "Crown Of Horns" nenechaly nikoho na pochybách, že Cryptopsy navzdory peripetiím se sestavou a některým ne zcela přesvědčivým nahrávkám se současného tisíciletí jsou nadále pojmem, se kterým se musí počítat. Pochopitelně se hrálo především z klíčových desek "Non So Vile" a "Whisper Supremacy", došlo však i na věci z poslední, solidní eponymní nahrávky.

Vystoupení rázně dirigoval bubeník Flo Mounier. Tento sypač v posledních letech doplnil svou zběsilou rychlost také potřebnou přesností a pozorovat jeho kmitající končetiny doslova z metru byl fantastický zážitek. Sluší se podotknout, že právě Flo je jediný, kdo v současné sestavě pamatuje slávu výše uvedených nahrávek. Zbytek kapely se ale rozhodně nenechal zahanbit a legendární materiál zahrál více než se ctí. To platí především o Christianu Donaldsonovi, který krkolomná a hodně osobitá sóla po Jonu Levasseurovi přehrál s naprostým klidem. O vokálních kvalitách Matta McGatchyho ve srovnání s podivnou figurkou jménem Lord Worm nemá cenu rozsáhle diskutovat.

Něco přes stovku lidí si užívalo každý song. Zamrzela snad jen délka vystoupení. Přece jen, i s ohledem na Mattovy řeči o tom, že jsou nezávislá kapela bez labelu, která spoléhá jen na fans, mohli Kanaďané vyslyšet volání po přídavku. Ono třeba taková "Cold Hate, Warm Blood" by se určitě ještě snesla. Navzdory tomu se publikum mohlo vydat do nočních ulic s příjemným pocitem silného deathmetalového zážitku.