O Banátu, o tom českém festivalu v Rumunsku, se vyprávějí legendy. Doslova. Jak skvělá je tam atmosféra. Jak jsou místní obyvatelé milí, pohostinní a nezkažení. Jak výbornej je to relax na konec prázdnin. Jak malebná je tam příroda. Jak skvělé jídlo tu vaří, o pití ani nemluvě. Pálenka, višňovice. A tak. Zvláštní kapitolou jsou pak historky o Kittchenově bouřce, která smetla stage a odpojila Eibenthal i okolní vesnice na několik hodin od elektřiny. O kokotovi festivalu, který přijel, přepil, rozbil se a s natřikrát přelámanou pařátou se tvářil, že je to jen naražený. A tak jsem se do Banátu poprvé vypravil i já, zjistit, co je pravdy na nadšených svědectvích těch, co už s tou českou osadou v Rumunsku měli tu čest. A musím říct, že nekecali. Fakt.

Jedinečnost festivalu začíná už s dopravou. Cestovat těch sedmnáct nebo kolik hodin autobusem s oblíbenou kapelou, to nezažijete každý den. On se na Banátu vlastně docela stírá rozdíl mezi muzikantem a posluchačem. Zpěváky, zpěvačky, muzikanty, zvukaře, vydavatele a další lidi, co se točí kolem muziky, tu potkáváte na každém kroku, spíte s nimi v kempu. Mají stan hned vedle vás, třeba. Nebo bydlí u krajanů v domku vedle těch vašich.

Když do Eibenthalu, Tisového údolí přijedete, první, co vás překvapí, je to místo. Kopcovitá, zvlněná krajina, louky a vesnice, v níž žijí fakt Češi. Máte pocit, že jste dojeli někam do Beskyd, do poslední zapomenuté vísky, někde na konci světa. A ti vesničané jsou milí, s každým se pozdravíte a on jen stojí nebo sedí u cesty, má vystavené své zboží na prodej (bylinky, med, sýry, pálenku, koláče, hadrové panenky a další podobný sortiment) a nic vám nenutí. Usmívá se, je milý, nechová se tržně. A vám brzy dojde, že takhle to tu bude po celou dobu. Z devadesáti devíti procent tu potkáte slušné, milé lidi. A ostatně - ta cesta přes tisíc kilometrů spolehlivě odfiltruje takové ty typy, kteří by chtěli jet na Banát dělat bordel. Ty, kteří vás na těch dostupnějších festivalech doma spolehlivě vytočí. Z domova udělá cizí prostředí, takže na Banátu se cítíte víc doma než doma. Rozumíme si.

Co se zázemí týká, vylíčil jsem tu rumunskou osadu jako nejlepší místo na světě. Někdo to tak mít bude, ale pokud jste zhýčkaní civilizací, můžete ohrnovat nos. Pro vás ale zřejmě zdejší nepohodlí nebude. Ve sprchách teče voda z potoka, latríny jsou suché, telefony tu nezvoní (neb tu není signál). Na druhou stranu - otužování je prima, latriny byly čistší a příjemnější než odporné toi toiky jinde a být několik dnů bez dosahu telefonu a internetu - to je krásný luxus, který dnes běžně nepotkáte. Ale pojďme k hudbě.

Festival zahájili už ve čtvrtek Šumavští šumaři, ale to bylo v době, kdy se náš autobus Stinka + Kieslowski ještě trmácel podél Dunaje a řidiči zatím netušili, jak dobrodružná bude cesta serpentýnami nahoru do vsi. A tak k Medvědovi dorážíme až v dobu, když tu začíná Lucka Redlová. Jako banátník panic ale dávám přednost kempu, stavbě stanu a vůbec zabydlení se. A tak zahajuji až s valašskomeziříčskými 4DOGS. Ještě před tím ale zjišťuji, že Kittchen, který má hrát hned jako následující, zatím nedorazil. Jeho cesta z dovolené v Řecku skončila někde asi 150 km od Tisového údolí, na srbských hranicích. Rychlá spojka, která byla pro kuchaře vyslána, nakonec doráží během poslední skladby 4DOGS. Backstage, maskování, zvučení. Dlouhé zvučení, ale ani to bohužel nepomohlo.

Kittchen si pro Banát připravil speciální set se třemi hosty. Nakonec je ale nazvučen tak mizerně, že půlka nástrojů není slyšet vůbec (mikrofon pro Tadeáše v "Sobotě", iPHONE, bez nějž "Sestru" nezahraješ a tak). Takže nakonec ani nevystoupí kapitán z Řecké lodi, neslyšíme skladby z připravované desky, a to, co slyšíme, je asi ten nejhorší Kittchenův zvuk, jaký jsem kdy zažil. Ale kuchař je bojovník, nedá na sobě znát neklid a i přes technické problémy svůj set odehraje, a to i s hostujícím Františkem Řezníčkem. A spoustou energie, která se pod pódiem potkává s energií posluchačů, proplétá se a nakonec je z toho vlastně, přes to všechno, docela pěknej výslednej pocit.

Houpací koně, kteří byli spolu s výstupem na Everest u řady posluchačů (znovu)objeveni, už jsou na tom se zvukem podstatně líp. Dávají svůj standardní set a zdá se, že už technika bude fungovat, jak má, což ale hned následující Už jsme doma, kteří před rokem na Banát přijeli a nezahráli si (právě kvůli výpadku elektřiny), se zvukem přibližují Kittchenovi. Během jejich setu navíc selhávají světla, a tak odcházíme spolu s "Hollywoodem" do kempu unaveni z cesty a plni očekávání z dalších dnů.

Následující den začíná stejně jako čtvrtek u Medvěda. V Rumunsku je 31°C a na rozehřáté zahrádce zdejší hospody je pekelně. A tak pro vystupující nastává poměrně bizarní situace - hrají lidem, kteří se mačkají ve stínu podél zdí, zatímco před pódiem sedí jen pár největších nadšenců. Nejprve Stinka odehraje svůj set ve spojení s Fandou Holým (a stejný nebo velmi podobný uslyšíme i v sobotu na hlavní stagei). S krásným zvukem se dostáváme tam, kde jsme hudebně potřebovali být. A po nich přicházejí stále lepší Kieslowski. Výtečný zvuk, hlasy Marie a Davida, které dokonale souzní. Kapela, která má těsně před vydáním třetí desky (už 9. září), má dnešní set postavený na písních z předchozích dvou desek, z novinky neodtajní víc než singl "Obraz". Skvělý singl. A i když přehřátý David zapomíná texty, vůbec to nevadí. Po koncertu jsem si téměř jistý, že dál už se hudebně v Banátu dostat nemůžeme.

Kieslowski svou skvělou formu potvrdí i následující den remixovým programem. A právě z koncertního pódia konečně vyzní remixy, které vytvořil Bonus, Moimir Papalescu nebo Kittchen, tak nějak srozumitelněji než z alba. Ta nejednota a nesourodost, kterou jsem při poslechu "Na lože" pociťoval, je pryč a Marie s Davidem se pro mne stávají hudebním vrcholem rumunského festivalu.

"Vždycky jsem si myslel, že Tichonov je nějakej hroznej rap a ono tohle," pravil Jakub König při jejich vystoupení. Příjemný indie pop byl výborně odehraný i přes to (nebo proto?), že čtveřice muzikantů na pódiu byla více než málo posilněná alkoholem. Ten do jejich setu dodal lehkost, přirozenost, občasné opakované začínání skladeb i sedmnáctivteřinovou předehru věnovanou Nylon Jail. A stejně dobře to hraje i Fru Fru s náhradním kytaristou a vlastně i novoborské Chásce, i když u ní, stejně jako u ostatních ska kapel mám pocit, že hrají celou dobu jednu písničku. Nicméně festivalové publikum rozeskákají hravě.

Hlavními hvězdami Banátu a nejslavnější kapelou je ale kladenské Zrní. Pod pódium přilákají rozhodně nejvíc posluchačů a potvrzují, jak dokonalé skladby jsou písně jako "Rychta", "Dva", "Hýkal" nebo "Tmou". A ačkoliv jsem jimi unesen do absolutních výšin, z celého vystoupení kapely mám pocit jakéhosi odstupu, možná únavy. Ani nevím proč. A když po Zrní odejde minimálně polovina lidí jíst, pít, čůrat nebo spát a První hoře začnou mít problémy se zvukem, je to pro mne ten správný signál na cestu do kempu a oželení vystoupení Papír sklo plasty, na který jsem se celkem těšil.

Další banátská legenda, moje oblíbená, ukazuje, jak velkorysí lidé do Banátu jezdí. Vypráví, že Stinka při příjezdu taxíkem do vesnice půjčila svůj akordeon jednomu místnímu, nenápadnému pánovi. A ten na něj zahrál takovým způsobem, že písničkářku uzemnil. A den, dva přemýšlela. A potom ten skvělý akordeon, který ji patnáct let provázel životem, tomuto vesničanovi věnovala. Fakt. Byl jsem u toho.

Poslední den je nejprve ve znamení Folklorního festivalu českých vesnic. Představí se Šumavští šumaři, Hudecká muzika, ale hlavně také banátské děti školkou či školou povinné. Nikdy by mě nenapadlo, že mě takové vystoupení dojme. A tak možná proto, že jde o děti, možná proto, že se ve mně někde otevře radost a hrdost z toho, jak pěkně se tisíc kilometrů od domova předává česká tradice, nejednou zamačkávám slzu.

Následuje vystoupení těch, co se už většinou představili u Medvěda. Kromě již zmiňované Stinky a Kieslowskich je to Lucie Redlová, která se tu už téměř stala inventářem (a btw. po koncertě vyprodala všechna svá CD). V průběhu festivalu snad nechodí spát, je všude vidět a má za sebou účast na všech ročnících. A její "Na Lhotách" zůstává pořád jednou z nejlepších písní, které v Česku v posledních letech vznikly. Tentokrát ji zahrála v improvizované sestavě s dvěma akordeony a dvěma kytarami a ani nevadilo, že třetí den už byl zpěvaččin hlas trochu unavený.

Další banátská legenda praví, že se na prvním ročníku kdosi z kapely Led Sezelim opil s jedním z organizátorů této akce a ten slíbil, že si tu kapela bude moci zahrát. Stalo se a bigbítová odrhovačka, zajímavá snad jen zdvojenou basou, odehrála svůj rumunský set. Úvodní "Veverka", jinak od Pod Černého vrchu, byla pro ty, co kapelu neznají, milým překvapením, jinak ale mezi Redlovou a Kieslowski působili poněkud nepatřičně, což ale nelze říct o Dva a hlavně o Nylon Jail.

Banda kolem Jiřina Jiráka, to jsou démoni. Hrajou nadoraz a naplno, nedají se rozhodit ani výpadkem zvuku, ani výpadkem světel, ani elektřinou nabitým nebem. Jejich set mě naplnil podobně jako památný křest onehdá v Pilotu. A i když jsem v publiku zaslechl názor, že je to celé jen póza, já to kapele pod jestřábími křídly věřím se vším všudy. Skvělé vyvrcholení festivalu, alespoň pro ty, co stejně jako mne odradilo nebe nad Banátem plné blesků. Oželel jsem WWW a skončil v kempu a přečkal silnou zdejší bouřku ve stanu.

Banát není jen o hudbě. Banát je o skvěle strávených čtyřech dnech v nádherných kulisách karpatských vesnic. O pomoci zdejší české komunitě. Kdo se ho zúčastní, chce jet za rok zas. Letos sem z Česka přijelo, podle organizátora Štěpána Slaného, asi sedm set lidí. Těším se na příští rok. Plný zážitků si tuhle výjimečnou nejen hudební událost nemůžu nechat ujít. Už i já začínám šířit dál své legendy o Banátu. Podobně jako snad každý, kdo se odhodlal sem zajet.