Ale od začátku. Už předloni jsme si v reportáži stěžovali na dopravní (ne)dostupnost Vizovic. A ani letos se nic nezměnilo, tudíž koncerty z počátku (Mandrage, Koblížc!) i konce festivalu (Desmod, Tři sestry, Fleret, Kosovci) musely proběhnout bez nás.

Nemění se ani festivalové zázemí, čili pokud vás v letitém areálu likérky Rudolf Jelínek v předchozích ročnících rozčilovaly nehlídané stany, zem zahlcená rozšlapanými kelímky od piva, nevkusná a hlasitá hudba v režii místních kolotočářů nebo věčně ucpaná ulička sloužící k přechodu mezi dvěma hlavními scénami, pak vězte, že ani letos k posunu kvality a návštěvnického komfortu bohužel nedošlo.

Nijak zásadně se nehýbalo ani s line-upem, kterému opět vévodily osvědčené festivalové jistoty a jen zřídka se mezi nimi našlo nějaké neokoukané jméno. Trnkobraní zkrátka není pro festivalové fajnšmekry, kteří rádi objevují, nýbrž pro široké spektrum hudebně nevyhraněných návštěvníků, mezi kterými naleznete jak místní středoškoláky, tak rodiny s dětmi či padesátníky.

V navázání na loňský trend oslav kulatého výročí mohli tentokrát pokračovat snad jen jediní z tradičních účinkujících, kteří v době konání festivalu bez většího humbuku dosáhli dvaceti společných let, nicméně právě ti v seznamu vystupujících chyběli. Jméno sympaticky skromných stálic prozrazovat nebudeme, ale rýmuje se to se jménem postavy, kterou v seriálu "Helix" ztvárnil herec Meegwun Fairbrother.

Namísto oslav tak sedmačtyřicátý ročník Trnkobraní nabídl jiný chvályhodný trend, kterým se staly ochutnávky z připravovaných desek velké části účinkujících. Pojďme na ně.

Pátek, 22. srpna

Tomáš Klus už sice "Proměnamě" vydal, avšak skladby jako "Amores Perros", "Oblomov" nebo "Noe" ještě stále mají do zlidovění daleko, proto jejich zařazení do setlistu potěšilo. Kromě nezbytných improvizací, jimž tentokrát vévodil rým "Kluci mají svaly, holky mají kérky, pojďme všichni do likérky" a informace, že hitová "Marie" vznikla ve Zlíně, kde má zpěvák rodinu i bývalou přítelkyni, překvapilo i nečekané věnování písně "Malčik" současnému ministrovi financí.

Po přesunu na menší scénu, kde punkový Visací zámek odehrál takřka totožné vystoupení jako v roce 2013, se opět začal zaplňovat prostor pod pódiem nesoucím název Starobrno stage.

Smíchovská formace Mig 21 na podzim chystá po deseti letech nové řadové "Album" a podle tří ukázek, které ve Vizovicích odehrála, se zdá, že se deska bude snažit vtipnou formou reflektovat krizi středního věku. Jen na nich ale koncert pochopitelně nestál, a když se excentrický Macháček s rozvlněnými boky a nafukovací kytarou v podpaží právě nevěnoval některému z hitů, seskakoval z pódia dolů a po vzoru Tomáše Kluse s prvními řadami nevázaně popíjel slivovici.

Poměrně standardní vystoupení pak odehráli Wohnout i Monkey Business. U prvních jmenovaných překvapilo, s jak obrovskou odezvou se po spíše uzívaném setu setkala skladba "Svaz českých bohémů", kterou tak už snad můžeme prohlásit za největší hit pražské formace, v případě nejen funkových pionýrů Monkey Business se o oživení koncertu postaral Tomáš Hajíček z Krucipüsku, který si s Romanem Holým a spol. vystřihl počeštěný cover "Get On Up (I Feel Like A Sex Machine)" Jamese Browna a vlastní skladbu "Láska je kurva". Postupně vylidňujícím se areálem se na závěr už tradičně nesla balada "Piece Of My Life".

Sobota, 23. srpna

Sobotní poledne patřilo kapele Kryštof. Do posledního místečka zaplněné prostranství před hlavním pódiem bylo sice svědkem téměř totožného představení jako před rokem, v němž se jen zlehka proměnil setlist, jehož nejvýraznější novinkou byly "Střepy" v reggae úpravě, ale nasazení a dobrá nálada všech zúčastněných tentokrát pomohla přebít ročník 2013 rozdílem třídy.

Pravda, s atmosférou na Náměšťském Kryštof kempu se to nedalo srovnat, ale nikdo jiný na vizovickém festivalu nepracoval s publikem tak jako s lehkostí zpívající Richard Krajčo. Nechyběly proto mexické vlny, sborově odzpívané refrény, mávání při "Atentátu", crowdsurfing, polibek na tvář Nikolaose Grigoriadise ani vtipné průpovídky, když si to červené a bílé balony vinou nepříznivého větru namířily zpět do zákulisí. Dobře promazanému stroji tak nescházel ani neméně důležitý lidský faktor, a ve výsledku se tak jednalo o další potvrzení toho, že ostravsko-havířovská kapela své věrné snad ani zklamat nedokáže.

Z Kryštof kempů si na Trnkobraní odskočila i písničkářka Lenny. A je s podivem, jak moc se kvalita jejího vystoupení lišila od jiného potomka slavných rodičů, který přišel na řadu vzápětí. Zatímco Adam Mišík bojoval s angličtinou, tancem, řídnoucím publikem i omezenými možnostmi svého nepříliš pestrého hlasového rejstříku, jenž se mezi četnými coververzemi nejvíce trápil během Timberlakeovy "Rock Your Body", Lenny svým chraplákem dávala skladby z EPček "All My Love" a "Fighter" s přirozenou vzdušností, bravurou a vkusem a kolemjdoucí se u jejího setu naopak neplánovaně zastavovali. Souhlasným mručením pak dávali najevo, že nejen dojemnou interpretaci "Say Something", ale i její vlastní, rockověji podané písně můžou. Londýnská studia, zděděný talent a nefalšovaná skromnost se zkrátka potkaly v jedné osobě a zanechaly výrazný otisk. Více takových.

Trnkobraní naštěstí není jen o knedlících a muzice, takže pokud jedno z pódií opanují Eddie Stoilow, areálem se za dalšími aktivitami hned prochází svižnějším krokem. Jednou z nich letos byla stand-up comedy vystoupení Lukáše Pavláska a Miloše Knora, kteří rozesmáli široké řady přihlížejících salvou scének střílejících si jak ze zpráv TV Nova, tak z kauzy Řezník versus Český Slavík.

Návrat k hudebnímu programu obstarala na hlavní scéně Aneta Langerová, a i když bylo vidět, že kromě tří největších hitů se na její melancholické písně mnozí nechytají (rádia holt nic jiného než "Vodu živou", "Hříšná těla..." a "V bezvětří" do éteru netlačí, takže je sváteční návštěvníci festivalů neznají), jednalo se o pěkný koncert s několika výraznými momenty, mezi nimiž kromě nezpochybnitelných vokálních kvalit interpretky zaujaly i tři ukázky z chystané desky. "Tragédie u nás na vsi" s depresivním textem a nenápaditým, pop-rockovým hudebním doprovodem sice tolik nenadchla, avšak procítěné podání klavírní balady "Tráva" už ano. Jestli se jí chytnou Hitrádia, je vystaráno.

To singly Airfare si ani přes výborné kvality dosud poslední řadovky "Youngblood" rádia přiliš neoblíbila, proto jejich největším zářezem zůstává "Sorry Baby", k níž frontman Thomas J. Lichtag na začátku koncertu "raději" ještě připojil dovětek, že ta skladba je vážně jejich a není to žádný cover. Ale i kdyby profláklý refrén "ú-u-hu-ú...aha!" z úst mikrofonem točícího zpěváka nezazněl, nebylo by o jednom z nejnadupanějších vystoupení letošního Trnkobraní pochyb. Zoufale nedoceněná kapela se od svých rozporuplných koncertů v začátcích kariéry neuvěřitelně vyhrála a podle pravidla co song, to syrově melodický hit s chytlavým, ale nepodbízejícím se refrénem pumpovala do roztančeného publika jednu rockovou rozbušku za druhou.

A zatímco Airfare se spolu s Lenny a skupinou Kryštof píseň za písní zařazovali k nejlepším koncertům letošního ročníku, na hlavním pódiu už se chystali slovenští Inekafe. A nebyli sami, neboť kromě hitů jako "Růžová zahrada", "Špinavé objatie", "Kto na to príde?" nebo nadčasové "Úspešne zapojení" byl jejich věrným souputníkem také sílící a velmi vytrvalý déšť. Namísto rozjeté párty tak prostor před Starobrno stage začal brzy připomínat přehlídku deštníků a pláštěnek. Ani dlouhé provazy vody ale méně vybaveným návštěvníkům z Valašska a okolí nezabránily si svůj očekávaný večer patřičně užít, a tak i během závěrečných "Ďakujeme vám" a "Ráno" byly řady hudby dychtivých fanoušků chvályhodně široké.

Protože ale déšť neustával ani během následující Mňágy a Žďorp, kdy teplota výrazně poklesla, mnozí raději vyrazili do stanového městečka přeparkovávat auta z množícího se bahna, případně už rovnou vyrazili po kluzkých cestách domů.

Sedmačtyřicáté Vizovické Trnkobraní nebylo výrazně lepší nebo horší než předchozí dva ročníky a tisícovky lidí se z něj vracely sice promáčené, ale spokojené. Do dalších let by ale festivalu určitě neškodilo přibrat do line-upu více aktuálních jmen, které hýbou českou a slovenskou scénou. Vždyť kapely jako Jelen, Fallgrapp, Tichonov, ille, Holden Caulfield, IAN, Never Sol, No Distance Paradise nebo i opatrně koncertující Bratři Orffové, jejichž budoucnost je momentálně nejistá, už dychtivě čekají na to, až dostanou prostor vystřídat zavedené stálice. Co vy na to, fanoušci a dramaturgové hojně navštěvovaných letních akcí, dáte jim šanci?