Po třech letech jsme se dočkali nového alba "Become You" amerického písničkářského dua Indigo Girls, na kterém obě interpretky opustily cestu postupné "rockizace" a navázaly na nit, kterou v polovině devadesátých let přerušily. O tom, že šlo o moudrý krok, svědčí pozitivní reakce fanoušků i kritiků.
6/10
Indigo Girls - Become You
Skladby: Moment Of Forgiveness, Deconstruction, Become You, You've Got To Show, Yield, Collecting You, Hope Alone, Bitterroot, Our Deliverance, Starkville, She's Saving Me, Nuevas Senoritas
Celkový čas: 48:15
Vydavatel: Sony Music / Bonton
Po patnáctileté kariéře se americké ženské folkové duo
Indigo Girls vrátilo přesně tam, kde začalo. Pokusy s plnějším elektrickým zvukem na posledních dvou albech "Shaming Of The Sun" a "Come On Now Social" se nesetkaly s moc příznivými reakcemi. Na svém osmém studiovém počinu se vzdaly snahy o inovaci a dopracovaly málem k dokonalosti to, na čem ony první desky stavěly. Tím je kontrast a zároveň jakási propojenost obou autorek. Obě skládají hudbu i píší texty odděleně. Amy Ray často zabrousí do rockových vod a i její slova bývají ostřejší a provokativnější, zatímco Emily Saliers obstarává tu folkovější a romantičtější část tvorby. Ono propojení přichází, když se obě sejdou při zpěvu, tedy skoro pořád. Už na "Indigo Girls" z roku 1989, kterou jsem slyšel jako první, to byla krása, ale teď je to teprve opravdu ono. Ta spousta let společného vystupování je tu opravdu znát. Spojení hlasů je naprosto přirozené a člověk si při poslechu nějak neuvědomuje, že by tomu tak vůbec být nemuselo. Hlas jako hlavní hudební nástroj je podbarven povětšinou klidným, do hlasitosti velmi kompaktním doprovodem skládajícím se převážně z akustických kytar a mandolíny.
Po úvodní, pro mě nijak zajímavé "Moment Of Forgiveness" (Ray) nastoupí báječná "Deconstruction" (Saliers) s krásně vyklenutou melodií a vzorovými harmoniemi vyprávějící o nejistotách a rostoucí propasti v jakémsi vztahu. Ve vrcholné formě se pak představuje i Ray se singlovou "Become You" s výrazným refrénem. Silně jazzová "You've Got To Show" je pak asi největším výletem do cizích žánrů. Nechybí v ní ani obligátní saxofon. Do domáctějších vod se vrací Ray svou bluegrassovou "Yield", která je po titulní písni nejdravější skladbou alba. Saliers navazuje nepříliš výraznou baladou "Collecting You" a typicky countryovou "Hope Alone" (spoluatotorkou je
Annie Roboff píšící např. pro
Faith Hill nebo Martinu McBride). Jakoby vytržena z nečekaně populárního soundtracku k filmu "Bratříčku, kde jsi?" je "Bitterroot" (Ray). "Our Deliverance" (Saliers) uvozuje slabší konec desky, ke kterému patří i Starkville (Ray), další z milých balad "She's Saving Me" (Saliers) a nudná "Nuevas Senoritas" (Ray) s latinskými motivy. Možná už jsem jen byl ke konci desky ukolébán předchozími desítkami minut v podobném duchu, ale konec alba je nesrovnatelně horší.
Z uvedeného je zřejmé, že obě autorky si album rozdělily rovným dílem. Obě se však ve svých textech až na výjimky odklonily od politicko-sociálních témat, která tvořila podstatnou část jejich produkce. Abych ale pravdu řekl, je mi to úplně fuk. K této hudbě totiž stejně víc sedí texty intimní, do kteréžto kategorie se vejde většina na albu pokrývaných témat.
Ač bude deska mezi fanoušky po delší době velmi dobře přijata, já bych přece jen po víc jak deseti letech tvorby čekal výraznější vývoj. Tím nemyslím celý zvuk alba, jako spíš styl jednotlivých písní. Skvělé melodie, kterých se zde rozhodně pár najde, jsou totiž založené na pořád stejných postupech jako jejich prastaré kolegyně. To zase není vyložený zápor, stejně jako jím není absence výrazných hitů na desce.
Indigo Girls nikdy rádiové šlágry nepotřebovaly a ani potřebovat nebudou. Příliv jejich příznivců totiž neustává. Už začínám plácat, snažím se totiž (především sám sobě) nějak odůvodnit lehce nadprůměrné hodnocení. Prostě mě nechytla tolik. Návrat k akustickým kořenům jsem uvítal, některé skladby mi vyloženě sedly, jako celek je deska taky vyvážená, ale prostě mi něco chybí. Bohužel. Přesto zůstává jako ideální volba pro poslech k práci, nebo prostě jen jako kulisa. Tam se uplatní ona příjemná akustičnost a intenzita bez výraznějších výkyvů.