Do monstrózní a více než slušně zaplněné Paegas Areny v Praze už podruhé dorazila irská kapela The Cranberries. Tentokrát v rámci turné Wake Up And Smell The Coffee World Tour 2002. Ponechám-li stranou úvahy o záporech tohoto nového alba, ze kterého zde bylo předvedeno celkem šest skladeb ("Wake Up And Smell the Coffee", singlová "Analyse", "I Really Hope", "This Is the Day", "The Concept" a "Chocolate Brown"), mám i tak z koncertu spíše záporné dojmy.

The Cranberries mají skvělou taktiku koncertování. Prokládají totiž jednotlivá vystoupení spoustou volných dní a neženou se každý den do nového města. Šňůra sice potom trvá několik měsíců, ale ona odpočatost byla na muzikantech opravdu znát. Od velmi povedeného nástupu na intro "Wake Up And Smell the Coffee" až do konce frontmanka Dolores O'Riordan neustále energicky pobíhala po pódiu a dvakrát se převlékala. Na rozdíl od záznamu blíže nespecifikovaného koncertu z roku 2000, který jste mohli vidět ve Velké noční hudbě, byl její hlas dostatečně jistý. I oba sympaticky mlčenliví bratři Hoganové (tedy kytarista Noel a baskytarista Mike) působili , že jsou naprosto v pohodě. Pouze bubeník Fergal Lawler evidentně nebyl ve své kůži. Na jeho výkonu se to však neodrazilo a bicí samozřejmě (jak si neustále stěžuji) opět hrály prim.

Možná na mě byli energičtí až moc. Oproti albovým verzím totiž výrazně přitvrdili, což je v málem punkových vypalovačkách pochopitelné, pro mě ale těžko přijatelné v klidných kouscích jako "When You’re Gone", "Dreaming My Dreams" nebo "Just My Imagination". Tato píseň byla asi největším zklamáním, neboť absolutně postrádala onu neskutečnou pohodovost , vyrovnanost a volnost čišící obzvlášť z jejího videoklipu. Zde byla jen jednou z mnoha podobně odehraných skladeb. Díky tomuto pojetí mě koncert nedokázal nijak nadchnout a neměl jsem chuť připojit se k jásajícímu davu. Získali mě pouze ke zpěvu částí asi dvou písní z "No Need To Argue". Kvůli nemožnosti slyšet sám sebe asi notně falešnému. Jako celek byl však zpěv publika nečekaně čistý a Dolores často obracela mikrofon směrem k lidem, aby ho zachytila.

Odezva publika byla, pokud nepočítám předkapelu, vůbec velmi dobrá a myslím si, že normální divák musel být s koncertem navýsost spokojen. To spíš já jsem taková výjimka, která by byla v sedmém nebi spíše při koncertu, jakým byl brusinkový MTV Unplugged. Čekal jsem alespoň v části něco jemnějšího. I když co jsem mohl čekat ve sportovní hale, že? Také na mě neudělala dobrý dojem skoro desetiminutová pauza před prvním a jediným přidáváním. To už mi spíše než cokoliv jiného přijde jako neslušnost, aplaus byl totiž (jako bohužel celý koncert) dost hlasitý. Vizuální složka na druhou stranu excelovala. Světla byla opravdu fantastická, ale nic víc k nim asi říct nedokážu.

Neměl bych zapomenout na předkapelu. Byla jí lotyšská formace BrainStorm, a protože o ní nemohu říct vůbec nic dobrého, raději tím názvem skončím. Opravdu nevím, jak někdo takový může jet část turné.

A smutně sleduji, jak se z The Cranberries vytrácí irská zpěvnost a na její místo ani nic jiného nenastupuje. Zůstává jen zastydlá rocková poloha, která podle mě nemůže udržet posluchače věčně.

The Cranberries, Paegas Arena, Praha, 23.4.2002