Ultranenásilné tendence Lany Del Rey

16.06.2014 00:00 - Marta Šindlauerová | foto: facebook interpreta

Před dvěma lety přišla s deskou "Born To Die" a zavedla nás do světa krásy a melancholie. Přinesla s sebou nový, různými směry inspirovaný zvuk, který mnohé chytl za srdce. Ti nedotčení jí házeli klacky pod nohy a ona málem rezignovala. Je tedy dobře, že Lana Del Rey neukončila kariéru, jak kdysi prohlásila?
8/10

Lana Del Rey - Ultraviolence

Skladby: Cruel World, Ultraviolence, Shades Of Cool, Brooklyn Baby, West Coast, Sad Girl, Pretty When You Cry, Money Power Glory, Fucked My Way Up To The Top, Old Money, The Other Woman
Vydáno: 13.6.2014
Celkový čas: 51:24
Vydavatel: Universal
Lana Del Rey se před vydáním "Ultraviolence" nacházela v o něco těžší situaci než běžný hudebník s vavřínovým věncem na šíji jakožto autor skvělé desky, v našem případě "Born To Die". Musela čelit různorodým drbům a tlaku snad ze všech světových stran. Neustálé zmiňování jejího zámožného tatínka. Pěvecké fiasko v "Saturday Night Live", které jí snížilo sebevědomí na ten nejnižší stupeň. Kritika ohledně její tvorby, jež část lidstva uspala a část naopak ze spánku probudila. Po tom všem a mnoha dalších nepříjemnostech si Elizabeth Grant řekla: "A dost. V hudbě už nemám co říct". Byl to reklamní tah, nebo upřímný projev frustrace? To pro prosté smrtelníky zůstane nejspíš navždy neotevřenou komnatou.

Důležité je, že to nevzdala. Vrátila se. Úspěch zasněné "Ride", vtipně kontroverzní "Cola", filmové "Young And Beautiful", projektu "Tropico" a naposledy vylepšené verze "Once Upon A Dream" ji ujistil v tom, že hudební byznys sice oplývá špinavostí a intrikami, ale pořád zajišťuje docela fajn život. A pro to, aby byla úspěšná, ani nemusela radikálně měnit image nebo zvuk. Melancholické ladění ve stylu Twin Peaks s rozmáchlou orchestrální úpravou sedělo brzy osmadvacetileté zpěvačce jedna báseň. Zásadní otázka však byla nasnadě: co ještě královna vokálních hlubin dokáže?

Na reedici "Born To Die" nazvané "Paradise" to byla ještě pořád stará dobrá Lana, když devíti novými písněmi pokračovala v rozjetém tempu i stylu, který jí byl vlastní. Navázalo toto pomyslné lano i na ultranásilnou třetí řadovku? Ne tak docela. Je to sice pořád hodně po - pomalé a ponuré – ale můžeme pozorovat jednu zásadní změnu. Kytara tentokrát neslouží jen jako podkreslovací prvek. Je zasazena na takřka stejnou úroveň jako vokály. Najdete tu mnoho výtečných kytarových riffů i kvílejících sól. To není zase tak divné, pokud si uvědomíme, že hlavním producentem desky je Dan Auerbach, frontman rockerů The Black Keys.

Zatímco "Born To Die" v sobě neslo hned několik jasných kořistí pro rádia, novinka se jeví jako mnohem uvolněnější, intimnější práce bez důrazu na hitovost. Přičemž to vůbec neznamená, že byste za pět minut zapomněli, co jste to vlastně poslouchali. Špatnou skladbu budete hledat také marně, snad jen "Sad Girl" poněkud vyčnívá svou melodickou bezduchostí. Jsou to písně ideální do filmů a reklam. Bonusová "Is This Happiness" by se například skvěle vyjímala v závěrečných titulcích nějakého pořádného hollywoodského dojáku, do reklamy na spodní prádlo by zas perfektně sedla překrásná kytarová "Shades Of Cool". Hlavní téma textů zůstalo stejné: láska se všemi svými radostmi a strastmi. Nezapomnělo se ani na rodinné vztahy v "Old Money" či sarkastické šťouchnutí do všech pochybovačů "Chci peníze, chci moc" v "Money Power Glory".

Samotná zpěvačka se na nahrávce spíše vyhýbá hlubším tónům (což je občas škoda) a melodické linky jsou opět o něco složitější. Detaily vyplouvají na povrch až postupně. Tu je slyšet šum moře, jinde zas aplaus, některé zvuky jsou identifikovatelné snad jen s pomocí speciálního zařízení fonetické laboratoře. Pěkný moment se naskýtá třeba ve druhé sloce jedné z nejpovedenějších - "Old Money". Lana se jakoby jen tak náhodou vytasí s krásně nakřáplou hlasovou polohou a v tom momentě si možná položíte řečnickou otázku: "Proč na albu není takových momentů víc?" A co teprve závěrečná pasáž saxofonem zkrášleného coveru "The Other Woman", který dává vzpomenout na doby minulé. Nicméně pěvecky nečekejte žádné orgie. Del Rey není zrovna typem interpretky, která by si vyřvávala vnitřnosti, aby působila uvěřitelně. Ono i to její šišlavé "daun on d weft kouft" má svoje kouzlo, není-liž pravda?

Deluxe edice a bonusy

Lana Del Rey - Ultraviolence
Deluxe edice nabízí tři songy navíc: "Black Beauty", "Guns And Roses" a "Florida Kilos". Přiznejme si hned na začátku, že to rozhodně není sousto stravitelné pro všechny, neboť první dvě jmenované položky jsou snad ještě pomalejší než želví závody a navíc až trestuhodně obyčejné. Naštěstí je tu turbo jménem "Florida Kilos", co sice zní jako demo od Britney, ale s líbeznou kytarou působí velmi svěže. Luxusní verze je tím pádem značně paradoxní a doporučujeme si její koupi dobře promyslet. Bonus "Is This Happiness", o kterém už byla řeč výše, si zasloužili pouze Japonci - objevuje se totiž pouze ve vydání pro jejich trh. Jedná se o tak trochu povedenou sestru "Bel Air", a dokonce v ní můžete zaslechnout vrtačku. "Flipside" pak bonusovou nadílku uzavírá jako takový rockový bonbónek od tety Lany.

Problémem desky zůstává - nepřekvapivě - až příliš značná přemíra pomalých písní, a to dokonce v kontextu celé tvorby interpretky. Pokud "Ultraviolence" posloucháte v kuse, hrozí nebezpečí, že při posledním tracku začnete klimbat - a kvalita písně s tím nemá co dělat. Je samozřejmě pochopitelné, že někomu může vlažné tempo vyhovovat, všechno má ale své hranice snesitelnosti. Nedostaly zde prostor svižné (v delreyovském slovníku se pod termínem svižné rozumí alespoň dva údery za pět vteřin) kousky typu "Summertime Sadness" nebo "Off To The Races", místy chybí aspoň trochu složitější beat. Vzpomeňte třeba na "Video Games". Bez jemného virblování v refrénu už to není to pravé. Nápaditější integrace perkusí by desku zpestřila, zrychlila a celkově jí pomohla. Není náhoda, že nejlepší písně patří zároveň k těm nejrychlejším, ať už se bavíme o "West Coast" nebo výborné "Brooklyn Baby".

"West Coast" je vůbec snad nejpozoruhodnějším dílem celé nahrávky. Původně měla skladba úplně jinou podobu a do konečného stavu ji uvedl až Auerbach. Hlavní slovo měla ovšem Lana, která chtěla, aby to znělo jako "Eagles a Beach Boys smíchaní s atmosférou západního pobřeží." Když ji pak spolu přinesli do vydavatelství, jeho pracovníci si klepali na čelo: "Ono se to v refrénu tak zpomaluje?!" - "Jo," pokrčila rameny Lana a odmítla skladbu dále přepracovávat, což bylo nejlepší rozhodnutí, jaké mohla udělat. Změna rytmu před refrénem je snad tím nejúchvatnějším momentem celé stopáže.

Skladby z nové desky Lany Del Rey zcela určitě nebudete slyšet desetkrát za den ze všemožných zdrojů zvuku. "Ultraviolence" vám bude skvělým společníkem při pocitu, že svět kolem vás je příliš hektický, příliš rychlý. A proto je dobře, že to Lana nezabalila a že nám nabízí docela dobrou alternativu oproti všem těm trsačkám, co slýcháte dnes a denně. Zase tu bude tábor těch, co jí budou líbat nohy, a zase tu bude tábor těch, co se jim budou klížit víčka už při prvních tónech "Cruel World". Ty z první skupiny nemusí mrzet, že Lana stále ještě kotví v osvědčené Zátoce klidu. A těm z druhé dává newyorská gangster bitch vědět, že se nehodlá řídit nějakými světovými trendy a pojede si pořád to svoje. A vlastně proč ne, když je v tom dobrá. Hodně dobrá.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY