Pohled odjinud

Hradišťan je tu s novým albem, přichází další várka příjemné hudby s motivy jak lidovými, tak i etnickými. Nový počin působí o něco baladičtěji než jeho předchůdci, melodie se na jednu stranu zdají být vážné, aby je vzápětí odlehčily motivy mnohem vlídnější, uklidňující, plné naděje. A přes velké množství nástrojů, které se vystřídají, vyznívá nová hudba Hradišťanu spíše skromně, jako klidný hlas ozývající se do ticha, ale s o to větší naléhavostí burcující k činnosti. I s hravostí Hradišťanu vlastní.

"Z čeho jsi světe, když ne z lásky?" ("Vteřiny křehké")

Jako opravdu silné se jeví texty, které nabízejí velice vyspělou poezii, což v našich končinách rozhodně nebývá samozřejmostí. Ve spojení s podmanivou hudbou přímo vybízejí k hlubšímu zamyšlení. Nesoustředěnému posluchači může zcela utéct silné poselství, které obsahují. Hrozí, že vás donutí přemýšlet i delší dobu po poslechu - ať už se budete zamýšlet nad motivy, které novinka nabízí, nebo nad samým významem symbolů a obrazů v textu ("na nebi slunce, tlapa lva a dálka plavá odraná", nebo "poslouchej, co voda říká o bolesti, když nenaříká"). Po poslechu prvních dvou písní jsem si říkal: "A hele, Pavlica zjistil, že stárne, a začal bilancovat svůj život." Možná ano, ale rozhodně nejde jen o to.

Celé dílo skutečně pojednává o lidském životě a o čase, jak již název napovídá. O pochybnostech, o strachu. Ale i o naději, o lásce a o nadpozemské touze, která je v každém z nás. Samozřejmě se jednotlivé písně dají poslouchat zvlášť, ale zde fungují dokonale i jako celek, protože spolu velice úzce souvisí. "Vteřiny křehké, ve kterých zdá se, že do sebe vše snadno zapadá, že dobře je a někdo nestará se a pochybnost se zadem nevkrádá." ("Vteřiny křehké"). Čas máme omezený, je něčím naprosto drahocenným. "Nechvátej osude, člověk ti nestačí." ("Nechvátej osude"). "... nesmíš jim nahlas povědět, že už je dávno, tak strašně dávno." ("Účtování na vesmírných kontech"). Proto celkem jasně vyvstávají pochybnosti ohledně toho, jestli jsme svůj život žili a žijeme dobře, vtírá se strach, "že minu to, co bych potkat měl". ("Nechvátej osude").

Jako odpověď na tyto pochyby se zde vzápětí staví jednak láska, ale také víra jako jasná opora poutníka životem - "na vratkých cestách pak opři se o nebe..." Lze vycítit rozhodné NE apatii, rezignaci na aktivní život, je třeba "obejmout šanci dřív, než ti uteče". Dalším silným motivem, který s ubývajícím časem také dost souvisí, je touha. Touha skromného člověka, touha vyrůstající z lásky k lidem a i z celkem zřetelně naznačovaného vztahu k Bohu, touha, která nechce vlastnit, ale rozdávat. "Až bude moje duše bez těla, já netoužím mít křídla anděla, chtěl bych být hezkou vzpomínkou."

A pak se v textech ozývá svědectví o lásce. V první řadě vyjádřené písní "Pojď, můj milý", jež je velice nádherným zpracováním textu Šalamounovy "Písně písní", která svět uchvacuje již téměř tři tisíce let. Opět se zde vyjadřuje ona skromná, a přesto nesmírně silná touha - "Dopřej mi zahlédnout tvoji něžnou tvář, hlas tvůj jenom, jenom slyšet." Nutno dodat, že "Píseň písní" není jen dialogem dvou milenců a vyjádřením jejich vzájemných citů, bývá také interpretována jako vyjádření vztahu Boha a člověka.

Jsou-li pak ve vztazích zcela logicky neshody, bolesti a zakopnutí, může to vést nakonec i k dobru věci a utužení vztahu, "jenže i z přemíry zdraví člověk ochuraví" ("Lítáte v tom"). Setkáváme se s dokonalým vyjádřením optimismu lásky, která všechno vydrží - ovšem opět s důrazem na to, že nestačí stále jen čekat. "Musíš se snažit a to je ten zlom. Narostou křídla a lítáte v tom, lítáte v tom." "Jde někdo po zemi jako host a v srdci má dost místa pro radost" ("Rozpomínání").

Spoustě skupin časem dochází dech, ale to není případ Hradišťanu. Jsou alba, která vznikají buď jen kvůli zisku, nebo aby se vyvinula nějaká činnost. A v jejich kontrastu stojí desky, které skutečně mají co sdělit - textově i hudebně. "Vteřiny křehké" patří k těm druhým.

Jan Novák, student ZČU, obor čeština a hudba se zaměřením na vzdělávání (viz horní foto v infoboxu)