Česká hudební scéna (a nejen ta rapová) dlouho potřebovala někoho, jako je
Lipo. Někoho, kdo dokáže oslovit masy rádiovým megahitem nejvyšší třídy ("Ležím v tvé blízkosti"), ale nebojí se rýpat ani do společenských témat ("Otroci svobody") či politiky ("Pozdravy z Liberce"). Jonáš Červinka, který se před lety poprvé prosadil jako součást liberecké hiphopové skupiny
BPM, může být pro některé nestravitelně idealistický, jiní zase jeho tvorbu označují za patetickou. Jedno mu však lze upřít jen stěží: má jasnou vizi, za kterou trpělivě kráčí, a svou hudbu stále posouvá mimo zajeté koleje tuzemských končin. Ukazuje to silněji než kdy předtím na své druhé řadovce "O duši".
Už první singl fanoušky netrpělivě očekávané kolekce dal jasně najevo, že tentokrát se bude hrát podle jiných pravidel. Naprosto nečekaně znějící pilot
"Město, co spí" zaujal svou nepředvídatelností, kdy na sebe vrství zvuky tahací harmoniky, violoncella, d'n'b i operního zpěvu
Ester Pavlů. A samozřejmě Lipova rapu. Paradoxně v úplném kontrastu stojí druhá singlová vlaštovka, popově pojatý a produkčně vypiplaný lovesong
"Kruhy" s hostující zpěvačkou
Yannou. Z něj je jasně patrné, že má být hitem (a také se jím postupně stává). Pokud ale čekáte, že mezi desítkou nových písniček se objeví další potenciální metla hitparád, pak budete možná zklamaní. Na hity (alespoň na ty klasicky postavené) se totiž tentokrát moc nehraje. Zato překvapivých hudebních momentů a hlubokých osobních zpovědí je k mání přehršel.
Pozornost posluchače je testována hned v úvodu: "O duši - Prolog" totiž překvapí tvrdým elektronickým podmazem a mnohem méně přístupnější atmosférou, než jakou nabízely skladby z dva roky starého debutu
"Víc než hudba".
"Tak pojď s náma, provedu tě krajinou mý duše, slibuju, že tuhle pouť jsi ještě nevyzkoušel," láká rapper.
"Podívej se na nebe, uvidíš zářit hvězdu, možná je to právě ta, co provází mou cestu. Snažím se ti dát to nejlepší z vlastního nitra, hudba, víra, láska - moje integrita," dodává, čímž v podstatě vystihuje směr, jakým se bude nahrávka ubírat.
Nejednoho posluchače totiž nejspíš překvapí, jak moc intimně v porovnání s debutem texty na novince vyznívají. V plné parádě to ukazuje asi nejkřehčí píseň celé kolekce "Hlubiny", kterou obohatila
Terezie Kovalová z
Calm Season. Minimalistická aranž vyniká působivým partem violoncella, ale i naprosto přirozeně znějícím spojením obou hlasů. V refrénu se totiž odhaluje další novinka, kterou Lipo zařazuje do svého repertoáru - nebojí se ani zpívaných pasáží. Melancholická písnička, protkaná rafinovanými verši typu
"Tvrdila jsi, že máš na mně ráda mojí hloubku, každej se ale děsí, když nedohlídne na dno", působí daleko více jako zhudebněná poezie než jako rap - v tom vytváří zajímavý kontrast k rané tvorbě BPM. Lipo totiž před mikrofonem stále básní, jen daleko zraleji.
Ještě více do hloubky jde a ještě tajemněji nový Lipo působí v hudebně nejpřekvapivěji znějících skladbách. Pomyslný trojúhelník těch žánrově nejhůře definovatelných tvoří vedle naléhavého pilotu také kousky "Sen" a "Poslední údolí". Zejména v druhém jmenovaném se rapper a producent
Martin Ledvina nebáli popustit uzdu vlastní fantazii a vznikl song, ve kterém se rap mísí se zásahy mandolíny, pedálové steel kytary a banja, to vše za doprovodu uhrančivého beatu a syrového textu, ve kterém je vztah přirovnáván k dění na bitevním poli. Nelze si nevšimnout, jak tentokrát Lipo textově míří do jednoho bodu a většinou se drží v té nejosobnější rovině, což dokládá i zmíněný "Sen" doprovázený mysteriózní atmosférou, kterou umocňuje takřka šeptaný hlas libereckého rodáka vyprávějící svůj sen plný žárlivosti:
"Měl jsem sen a v tom snu jsi byla moje lásko ty, slyšel jsem tě sténat, ale nebylo to v naší posteli."
Sexuální podtext je však cítit ve vícero skladbách, třeba ve funky říznutém duetu "Plameny" s
Terezou Černochovou se to vášní jen hemží, posluchače navíc může překvapit, jak zábavně písnička oproti ostatním pochmurným výpovědím vyznívá. Sympatické však je, že Lipo nepodléhá žádným zběsilým trendům a ve všech polohách zůstává absolutně přirozený a svůj, a navíc ukazuje, jak zajímavě se i v rapu dá pracovat s hlasem. Jako hosty pak nevolí žádná gigantická jména, ale pečlivě je vybírá podle toho, jak můžou prospět atmosféře jednotlivých skladeb, což se právě s Černochovou (ale i s dalšími pomocníky) povedlo na jedničku s hvězdičkou.
Mezi vrcholy nahrávky se řadí také "Všechno má svůj čas", v němž refrén obstaral
Kühnův dětský sbor. Ten skladbě dodal hřejivou čistotu, která ve spojení s Lipovým pobrukováním dojímá. Zpěvný refrén
"Všechno má svůj čas jako život v nás, od kroků dítěte až po vrásčitou tvář, uč se nechat plynout to, co plynout má, ptáš se proč? Sleduj jak slunce zapadá," navíc v mysli zůstane hned po prvním přehrání a jen tak z ní nezmizí. Celé album má poměrně jasně znatelný koncept, a tak na úvodní "Prolog" zákonitě navazuje i závěrečný "Epilog", jenž patří k tomu nejoptimističtějšímu v básníkově novém repertoáru. Mix samplu připomínající ženský hlas, zábavného houkání i dojíždějících zvuků trubky a indického sitáru spolu s jasným vzkazem
"Chci se otočit zpět a říct si, že to mělo smysl, políbit hrdě ženu, stárnu, tohle je můj přístup" vykouzlí úsměv na tváří.
Lipo natočil desítku písniček, z nichž každá má svůj vlastní příběh, přesto snad jen s výjimkou "Města, co spí" tematicky drží při sobě a je z nich jasně čitelné, že interpret si s posluchačem nehraje, ale zcela věrohodně mu otevírá dveře do svého nitra. To vše na hudebních podkladech, které mají s tradičním pojetím rapu pramálo společného, zato ale prokopávají cestu úplně novému subžánru. Ostatně sám interpret dal v rozhovorech jasně najevo, že na příslušnosti k hip hopu v žádném případě nelpí, ale jde mu o vlastní vyjádření bez potřeby škatulkování.
Jedinou výjimku tvoří přiložený bonus v podobě loni vydaného, tradičně hiphopového kousku
"Pořád jen to svoje", který sice stojí hudebně ve zcela jiné rovině než celá kolekce, ale teprve po poslechu nového materiálu zapadnou slogany jako
"Jedu si pořád jen to svoje brácho víš, klidně si počkám, než to celý pochopíš" nebo
"Jaký by to asi bylo, kdyby Lipo dělal něco, co by se líp pochopilo" do celé skládačky.
Lipo připravil s výrazným produkčním přispěním Martina Ledviny a
ODDho desku, která rozhodně není pro všechny: necílí na klasického rapového fanouška, ale nedá se ani říci, že by měla ohromit milovníky popu. Je pro ty, kteří se nad hudbou nechtějí jen bavit, ale touží při jejím poslechu také přemýšlet, objevovat a ztotožňovat se. Pro ty, kteří rozumí básníkově specifickému stylu, k němuž bychom v Česku ekvivalentního interpreta hledali marně, jeho experimentálním vizím i hloubavým textům. A jeho duši.