V poslední době neměla snad žádná skupina na našem serveru tolik recenzí jako právě Simple Minds. V závěru roku vydaná deska coververzí "Neon Lights" a dvojCD výběr "The Best Of" jsou počiny, kterými se Simple Minds vracejí na scénu. Dalším krokem je zbrusu nová kolekce dvanácti skladeb pojmenovaná podle pilotního singlu "Cry". Simple Minds změnili vydatele, starý pozastavil práva na vydání nového alba. Vyšlo tedy "Neon Lights", na kterém Jim Kerr a Charlie Burchill vzdali holt nejenom rockovým legendám a nastínili svůj hudební posun pro následující nahrávání.

"Cry" je o pohodě. Kytary na už nehrají svůj prim, na scénu se dostávají syntenzátory, různé studiové mašinky a nedílnou součástí je automatický bubeník. V některých skladbách jsou dokonce kytary úplně vynechány. Na hlase Jima Kerra je znát únava (a důkladné promazání alkoholem dělá také své), zní jinak než za mlada, přesto k hudebnímu podkladu sedí a pořád jej rozeznáte. Simple Minds si "Cry" i produkovali, hlavní podíl na tom měl Jim Kerr. Kapela je s tímto albem na nové startovní čáře, členové ostřílení věkem a zkušenostmi vsadili na moderní zvuk a rozhodně se nejedná o špatný počin. Pár much zde je, ale nikdy není nic úplně ideální, jak by si třeba i fanoušek přál.

Nejblíže jsou k formátu starých Simple Minds písně "Lazy Lately" a "Sugar", které představují kytarovou pohodu a mají v sobě takové to kouzlo začátků této skupiny. Syntenzátory nabité skladby "Spaceface", "New Sunshine Morning" nebo "One Step Closer" (nejdelší na albu) jsou o energii, povedených melodiích a jsou potencionálními kandidáty na příští singl. Pilotní singl "Cry" je jen trochu slabším bráškou předchozích sourozenců, který do hitparád jen slabě vystrčil růžky. Čistě taneční popovka "Disconnected" představuje Simple Minds v úplně novém světle, který je slušivý a dobře šlape, i když na stará kolena starého psa nové kousky nenaučíš. Přeci jen, Jim Kerr a Charlie Burchill vždy dokázali napsat šlapající hit, syntenzárory jim nebyly cizí, ale do tanečních experimentů nakukují s mladšími pomocníky. Pro romanticky založené zde moc chvil není. Snad jen "Face In The Sun", ve které jsou nejvíce znát trhliny v hlase Jima Kerra nebo "Cry Again", která je jakýmsi pokračováním pilotního singlu. "Cry Again" je asi největší perlou alba společně se "Sleeping Girl".

V úvodu jsem zmínil, že "Cry" čítá dvanáct položek, jenže to je tak trochu zavádějící. Poslední skladba Simple Minds se jmenuje "Slave Nation", ta je asi nejslabším kouskem novinkového alba. Závěr totiž obstaral úplně někdo jiný. Pokud na kompilaci "The Best Of" Simple Minds představili tak trochu taneční úlet "The Real Life (Raven Maize)", tak i na tomto opusu nemohlo chybět něco podobného. "The Floating World" je z pera Vince Clarka, který do tanečních spodků nasekal své oblíbené starodávné elektrozvuky, přes které je odborník a tuto skladbu bych spíše očekával na nějakém albu projektu Erasure, který po vzoru Simple Minds chystá album překopávek. Rozhodně tato skladba nemá nic společného se Simple Minds a nějak to tam ani moc nepasuje, aspoň, že je napadlo to dát na závěr desky, úplně špatná sice není, ale asi si ji více nepustím.

Simple Minds na novinkovém počinu "Cry" vsadili na svůj recept pohodových písní, které nechali převařit soudobým zvukem a inspiraci vzali tu a pak zase tam, nevyhnuli se ani módnímu triku - zkreslenému vokálu. Celé album zní v poklidu, jen mu chybí nějaký zásadní a dominantní hit, který by tu desku prodával, škoda. Simple Minds mě osobně nezklamali, myslím, že je to vydařené album, které si rád poslechnu.