Dlouhých deset let si čeští fanoušci Robbieho Williamse museli počkat, než se ikona evropského popu znovu ukáže v Praze. Podle vlažných reakcí, jaké v sobotu večer v O2 areně při úvodu koncertu předváděli, se ale zdálo, že málokdo z nich při koupi lístku počítal s tím, že jim jejich miláček přiveze show plnou swingových klasik a na vlastní hity téměř rezignuje.

To však pochopitelně není chyba zpěváka, nýbrž nepozorných návštěvníků. Na dramaturgii večera je ale přinejmenším zarážející, že skladby "I Will Talk And Hollywood Will Listen" a "Somethin' Stupid", které měly potenciál stát se bezkonkurenčními vrcholy kabaretního představení, paradoxně vůbec nezazněly. V několika okamžicích se také ukázalo, že i hlas takové hvězdy, jakou Robbie Williams bezesporu je, má své limity a některé vysoké tóny už zkrátka nevyzpívá. Sedmnáctinásobný držitel Brit Award si ale sympaticky odlehčeným, místy až parodujícím podáním swingových klasik dokázal brzy získat i pochybující hnidopichy a ke konci je dokonce roztančil. A to i přesto, že nás občas trochu vodil za nos.

Třeba když si během Sinatrovy "High Hopes" na pódium pozval dětský sbor, který ústa otevíral naprázdno, neboť pěvecká linka byla puštěná ze záznamu, anebo když na úplném konci prohlásil, že dnes ráno s Guyem Chambersem složili v Praze nový song "Sensational", který ale ve skutečnosti hráli už o den dříve v Budapešti. Čtyřicetiletý Williams ale i ve svém věku disponuje takovou dávkou charismatu a zábavně vzdorovité frackovitosti, že byste mu stejně všechny prohřešky ihned odpustili.

Už od prvních okamžiků, kdy se interpret, jehož desek se už prodalo na sedmasedmdesát milionů kusů, objevil na třípatrovém pódiu s víceúrovňovými točitými schodišti, světly symbolizujícími ozdobné lustry a velkou projekcí za zády, bylo jasné, že o servilním přezpívávání skladeb z dílny Deana Martina, Jeffa Richmana, Jerry Jeffa Walkera nebo Franka Sinatry to určitě nebude.

Naopak, manžel turecko-americké herečky Aydy Field správně pochopil, že chce-li publiku předávat perly z hudební historie, musí tak činit s patřičnou dávkou humoru, nadhledu a ironie. Podobně jako Jamie Cullum na Colours of Ostrava tak promíchával vážnější polohy (krásná "If I Only Had A Brain" nebo hravá "Mr.Bojangles" se stepujícím tanečníkem) s těmi veselými, které doprovázel svými oblíbenými vtípky na téma jeho předstírané homosexuality (konfetami vyzdobená "Swings Both Ways" ze stejnojmenné desky) nebo rozšiřujícího se objemu jeho pasu. Ta vyvolala asi největší salvy smíchu, neboť se během ní skvělý showman skryl za oponou, ze které mu koukala jen hlava a za zvuků vznešeně parodické "No One Likes A Fat Pop Star" se nechával na popruzích vynášet vzhůru, aby pak s velkou slávou odhalil svůj oblek ve velikostí XXXL a poletoval nad mohutnou scénou jako obtloustlý andělíček. Úspěch měla i jeho improvizovaná svatba s dobrovolnicí z publika, kterou si vybral na popud novinových článků o tom, jak si v každém městě užívá s jinou a měl by se usadit.

Robbie toho vůbec hodně namluvil. Téměř každou skladbu doprovázel bezprostředně vtipným úvodem, s nadhledem komentoval svou uvadající kariéru ("Swing Supreme"), naznačil, co pro něj znamená otcovství ("Go Gentle"), při komentování fanoušků v prvních řadách a podepisování jednoho z cédéček si utahoval z Garyho Barlowa nebo uctivě uvedl svého hosta Petea Conwaye, se kterým si vystřihl skvělý duet "Do Nothing Till You Hear From Me" z klenotnice Dukea Ellingtona.

Skoro by se zdálo, že přirozený a pohotový bavič spoléhá jen na svůj dar k showmanství, to by však nesměl předvést harmonickou interpretaci R.Kellyho "Ignition" nebo povedenou prezentaci "New York, New York", kterou navázal na dechberoucí pěvecké číslo "Empire State Of Mind" v podání jeho vokalistky.

To už se ale program na pódiu, které se ze sálů jako z Las Vegas po pauze proměnilo v zaoceánský parník, pomalu blížil ke konci. Pravda, závěrečné medley s několikavteřinovými útržky největších hitů ve swingových úpravách trošku nabouralo koncept celého večera, jenže stejně jako George Michael na symfonickém turné, tak i Robbie Wiliams pochopil, že bez nich už to asi nikdy nepůjde: "Přes dvacet let mé koncerty začínají 'Let Me Entertain You' a končí 'Angels'. Pro tohle turné jsem ale byl rozhodnutý, že to udělám jinak. Žádné 'Angels'. Prostě už ne. Pak mi ale došlo - čím jiným teda skončím?" A skutečně - s prvními tóny nesmrtelné balady dalo publikum svým sborovým zpěvem držiteli rekordu v počtu prodaných vstupenek za pravdu.

Z reakcí fanoušků se tak potvrdila domněnka, že ačkoliv byla swingová zastávka velmi povedenou hudební delikatesou, nejspíš bychom byli všichni rádi, kdyby nám zpěvák příště přivezl i svůj běžný koncertní program. Škoda jen, že jej v České republice není kde uspořádat.