Velikonoční speciál: Sex, drogy a... náboženství?

21.04.2014 10:00 - Jan Trávníček | foto: mallincolumbiaguru.com

Nezáleží na tom, zda jste věřící, či nikoliv. Dokonce ani na tom, je-li vám bližší metal nebo hip hop. Pokud ale z křesťansky orientované hudby znáte jen "Oh Happy Day", je tady něco špatně. Stručný úvod do této dosud nepříliš probádané oblasti podporuje 10 zvučných příkladů. Nepustit si je by byl hřích.
Modlící se ruce
© publicdomainpictures.net
Podle nedávné analýzy Českého statistického úřadu nazvané "Náboženská víra obyvatel podle výsledků sčítání lidu" je v České republice 2,1 milionu věřících. A přestože se jedná o nezanedbatelnou pětinu našeho obyvatelstva, v hudebních médiích byste zmínku o tom, co tito lidé poslouchají, hledali marně. Náhodnému, tématem nepolíbenému pozorovateli by se tak skoro mohlo zdát, že kromě pobožných písní v kostele a v Americe tolik populárního gospelu je ortodoxním křesťanům krása muziky často zapovězená. Velikonoční svátky jsou tak ideální příležitostí k bližšímu nahlédnutí do přehrávačů těch, pro které má deset přikázání stále význam.

A vy, hříšníci, nemějte strach, autor je ateista, a tak se žádná propaganda nekoná. Jde jen o to ukázat si na několika příkladech, že i tento mnohdy opomíjený subžánr nabízí dostatek kvalitní muziky pro každého a spolu s tím dát čtenářům podnět k zamyšlení se nad tím, zda má smysl, aby se křesťanská tvorba od té běžné, mainstreamové oddělovala i nadále tak razantně, jako tomu bylo dosud.

Elvis Presley
© facebook.com/elvispresley
Nejprve ale něco z historie. Křesťanský rock má své kořeny už v padesátých letech minulého století, kdy v Americe vznikl jako odpověď na šířící se rock’n’rollovou horečku. Za otce provokativního tance, hlasitých kytar a nespoutaného životního stylu je považován Elvis Presley, málokdo už však ví, že to byl také on, kdo, jakožto věřící člověk, nazpíval v roce 1957 gospelové EP "Peace In The Valley". Tím křesťanství vzdal hold a položil tak základy nejen rock’n’rollu, ale také gospelovému rocku, později přejmenovanému na křesťanský rock.

Mezi první, čistě křesťansky zaměřené interprety patřili Larry Norman, kapela The Crusaders nebo dnes stále ještě žijící legendy Mylon LeFevre, Bruce Cockburn či Randy Stonehill. Protože by však každý z nich vydal na samostatný článek, posuneme se raději v čase o kousek dál.

Rolling Stones
© Alan Messer/Rex Photography
Jak známo, každý vyhraněný názor nebo životní styl určité druhy lidí provokuje a volá po odpovědi. A ani příklon k náboženství se nesetkal vždy s pochopením. Někomu vadilo, že omezuje práva homosexuálů, jinému zase nepřípustnost rozvodů a potratů. Někdo se nedokázal oddat kultuře, ve které dochází ke zneužívání malých dětí, jiný prostě jen neviděl smysl v tom věřit v něco, co podle něj není. Odpovědi tak měly různý charakter, spojovalo je však jediné - uvědomění si, že konzervativní společnost vždy spolehlivě pobouříte, pošlapete-li jí její základní hodnoty. Věděli to jak The Beatles, tak The Rolling Stones. Žertovný citát Johna Lennona o tom, že "Beatles už jsou slavnější než Ježíš" je dodnes dobře znám, parta kolem Micka Jaggera na sebe však také dokázala upozornit. A jak jinak naštvete prudérní rodiče, než když jednu z písní, kterou poslouchají jejich vzorně vychovávané děti, nazvete "Sympathy For The Devil"? Popularita obou zmíněných kapel pochopitelně nestála pouze na uvedených příkladech, ale tak či onak - už tehdy platilo, že špatná reklama je taky reklama a v obou případech šlo spolu s tehdy proklamovaným heslem Sex, drogy a rock’n’roll o zviditelnění násobně větší, než jakýkoliv dnešní prohřešek mladého pána Biebera.

Jak se během posledních padesáti let vyvíjela hudba a počet žánrů rostl, orientace v křesťanské muzice byla stále složitější. Ne však v metalu. Pomyslným pojítkem mezi křesťanským rockem a křesťanským metalem, přezdívaným také white metal, byli Strypes, hard-rockové hvězdy osmdesátých let. Zmínku si ale zasloužÍ také ještě o desetiletí starší, už téměř zapomenuté Kaliforňany Agape. Na tyto dvě ikony pak navázali chicagští Trouble, kapely jako Bloodgood, Barren Cross či Levitious anebo v roce 1990 kalifornští Holy Soldier. Od nich už chyběl jen krůček k dnešním multiplatinovým prodejům P.O.D. či metalcorovým hvězdám typu August Burns Red, The Devil Wears Prada, Underoath nebo As I Lay Dying.

As I Lay Dying
© www.asilaydying.com
Mimochodem, je pozoruhodné sledovat, jak si i dnes někteří ortodoxní věřící myslí, že metalová muzika je ďáblovým spojencem a vůbec si přitom neuvědomují, že řada metalistů se ke křesťanství hrdě hlásí a veškeré "hrůzostrašné ostny" a jiné propriety nosí jen proto, že se to od příznivců tvrdé hudby tak nějak očekává a jim se to prostě a jednoduše líbí. Ale co, vždyť mít klapky na očích a uších je přece tak snadné.

Vraťme se ale k tématu. Jak křesťanská hudba sílí, začínají se objevovat i další média, která její vliv posilují. Konkrétně v metalové subkultuře vznikají hudební časopisy jako "Heaven’s Metal", startují vydavatelství Facedown Records, Rivel Records nebo Solid State Records a pozadu nezůstávají ani dodnes fungující rádiové stanice Intense Radio, Radio U Hardcore či The Full Armor Of God Broadcast. Rostoucí popularita křesťansky zaměřené hudby se ale projevuje i u dalších žánrů. Třeba v hip hopu.

DMX
© facebook interpreta
Ano, i hip hop má svou křesťanskou odnož. Hudební styl, který dnes zaplevelují všemožní patlalové, pro které je důležitější, kolik mají v klipu modelek a zlatých řetězů, než jestli mají svému publiku co říct, se zrodil v osmdesátých letech. Už tehdy ale vedle Public Enemy nebo Beastie Boys tvořil ikony také křesťanského hip hopu. Mezi ně se se svým albem "The Gospel Beat: Jesus Christ" zařadil MC Sweet, kterého zanedlouho vystřídal legendární Stephen Wiley, Michael Peace nebo oklahomští Gospel Ganstaz.

Náboženská témata lze ale najít i v modernější podobě. Do své hudby je propašovali rappeři od MC Hammera, přes 2Paca až po DMXe, který jako druhý singl ze své předposlední desky "Year Of The Dog...Again" zvolil povedený hit "Lord Give Me A Sign". Pozadu nezůstávají ani aktuální superhvězdy Jay-Z nebo Kanye West. Vždyť právě poslední jmenovaný si udělal jméno hitem "Jesus Walks". Byť je pravdou, že žádného z interpretů zmíněných v tomto odstavci nelze považovat za čistě křesťanského, je zřejmé, že vliv Ježíše Krista je i v dnešním světě větší, než se při pohledu z českého sídliště může na první pohled zdát.

KJ-52
© rapzilla.com
Nás však v tuto chvíli zajímají ti praví hiphopoví křesťané a mezi ně můžeme zařadit Lecrae, BB Kaye, Trip Leeho, LPG nebo Manafest. Zvláštní pozornost si ale zaslouží KJ-52. Ten svůj singl "Dear Slim" věnoval kontroverznímu Eminemovi, aby jej přinutil obrátit se ke Kristu. Hloupost ale světem vládne, a tak ačkoliv to KJ-52 jistě nemyslel špatně (což i veřejně přiznal), snesla se na jeho hlavu vlna nenávistných reakcí a výhrůžek smrtí od fanatických příznivců detroitského rappera. Hudební televize VH1 tento incident nedlouho poté zařadila do bloku "40 nejhorších okamžiků v hip hopu".

Ježíš Kristus pronikal do myslí i celé řady dalších umělců z různých hudebních odvětví, pro nás by však v tuto chvíli bylo zajímavější podívat se, kam se vlastně lze na křesťansky orientované hudebníky a kapely podívat naživo.

Specifická hudba si pochopitelně žádá i specifické festivaly. Mezi ty největší patří britský The GL Live, švýcarský Elements Of Rock, norský Nordic Fest, německý Blast Of Eternity nebo kultovní, avšak předloni zaniklý Cornerstone Festival.

Ani v našich končinách ale nijak nestrádáme. Už 24. května začíná v Plzni první ročník Follow Me Festu, kde se představí například Sněhurka a 7, Limit, Kalwich, Šofar, The Neons a další. Na přelomu července a srpna se pro změnu můžete vydat na slovenský CampFest, kterému vévodí Brit Graham Kendrick, nebo vycestovat o pár dní později do Vsetína na festival United. V době konání CampFestu se na Vysočině koná také Kristfest, o tři měsíce později na příznivce křesťanské hudby čeká Vox festival a to ani zdaleka není všechno.

Lumen festival
© hlavnespravy.sk
Možná že ale uděláte nejlépe, vypravíte-li se do slovenské Trnavy, kde se na začátku června koná jedna z největších křesťansky založených akcí v centru Evropy - festival Lumen. Autor se jej účastnil v roce 2010 a nestačil se divit, jak tento prakticky nekomerční a v zásadě dobrovolníky pořádaný festival dokáže zhruba deseti tisícům návštěvníkům už více jak dvacet let bez problému zajistit veškerý komfort, rozmanitý hudební program a také bohaté doprovodné aktivity. Cestovatelsky založené duše, které touží po nových zážitcích, ale zároveň mají hluboko do kapsy, navíc jistě potěší, že Lumen je pro všechny úplně zdarma. Nezbývá než smeknout.

Teď už ale ke konkrétním kapelám. V dalším textu záměrně vynecháváme hudebníky typu Linkin Park, Megadeth, Slayer, Metallica či Flyleaf, kteří se sice ke křesťanství hlásí, v jejich hudbě se to však spíše neprojevuje. Cílem následujících řádků je věnovat se deseti relativně méně známým jménům, kterým příklon ke štiplavému zápachu kadidla významně ovlivnil pohled na svět a tím i jejich tvorbu a ke kterým by se za normálních okolností širší veřejnost možná nikdy nedostala. A pokud ano, možná by si je kvůli kolonce "křesťanský rock" raději nepustila. To by však mohla být velká chyba, protože stále platí, že ať už členové kapely navštěvují kostel, mešitu, hospodu nebo strip-klub, ve výsledku přece jen závisí hlavně na dobré písničce. A těch je i v křesťanské muzice spoustu.

Pozn.: Pro lepší orientaci uvádíme i vybrané kousky diskografie, příbuzné kapely v "nekřesťanském" žánru a míru propagandy jejich náboženství. Ta je pro případ, že by ateisty mezi vámi i přes vše řečené křesťanská hudba sice i nadále odrazovala, ale přesto byste si rádi pustili něco, při čem nebudete muset obracet oči v sloup. Nuže, ať se líbí!

Skillet

Skillet - Comatose
Začneme těžkým kalibrem. Skillet se dali dohromady v americkém Memphisu už v roce 1996 a od té doby vypustili na trh osm řadových alb, kterých se dohromady prodalo přes dva miliony kusů. Nejsou to tedy žádné ořezávátka. Jedna z nejvýraznějších kapel tzv. křesťanského rocku pro české a slovenské fanoušky dlouho platila za nedostižnou. K velkému překvapení domácí rockové obce ale v listopadu loňského roku došlo k vyslyšení všech modliteb a Skillet se ukázali rovnou v pražské O2 areně coby předkapela hvězdnějších Nickelback. Před koncertem je z fanoušků hlavních hvězd znal nejspíš málokdo, že to ale v podání Johna Coopera a energické bubenice Jen Ledger byla strhující show, kterou lze připodobnit ke koncertům Papa Roach nebo Billy Talent, na tom se ten večer shodli jak příznivci kanadských rockerů, tak fanoušci z tábora čtveřice z Tennessee. Pokud jste ale ten večer nemohli být při tom, nezoufejte. K rostoucí základně fanoušků se můžete přidat už na začátku června, kdy kapela vystoupí na festivalu Bílá hlína ve Slušovicích u Zlína.

Míra propagandy: 3 z 5

Alternativa: 3 Doors Down, Papa Roach, Nickelback

Doporučené album: Comatose (2006)

The 29th Chapter

The 29th Chapter - Louder
Britské kvarteto James Morson, Dave Plubm, Prince Laryea a Enoch Toli si zvolilo jméno podle osmadvaceti kapitol v Bibli, kterým se říká "Skutky apoštolů". Ty mají za úkol šířit evangelium do různých koutů světa, přičemž ta jejich pomyslná, devětadvacátá kapitola, spočívá v šíření zvěstí o Ježíšovi k mladým lidem. Ale nebojte se, The 29th Chapter nejsou žádní uplakaní spasitelé. Vystupují s živou kapelou za zády a během svého odlehčeného vystoupení se v růžových teniskách klidně pustí do breakdancu, točí se na hlavě, skáčou z místa na místo a hecují publikum jako blázni. To vše prostě a jednoduše proto, že je to neskutečně baví. Ač se sluší přiznat, že z hudebního hlediska to možná není tak docela první liga, věřte, že návštěvy koncertu těchto rozjívených mladíků určitě litovat nebudete.

Míra propagandy: 3 z 5

Alternativa: Rizzle Kicks, The Roots, Flipsyde

Doporučené album: "Supernova" (2011)

Kutless

Kutless - Glory
Dvě slova: stadionové refrény. Znechucená část čtenářů přeskočí na dalšího interpreta, ti, kterým díky těmto slovům přejel vzrušením mráz po zádech, nechť čtou dál. Kutless jsou na první pohled úplně obyčejná, pop-rocková parta, jakých jsou na trhu tisíce. Na ten druhý už si ale začnete všímat, že jejich písně jsou melodické, dobře vystavěné a hlavně chytlavé. Velmi chytlavé. Refrény mají potenciál bourat zdi a není od věci přiznat si, že se správným marketingovým uchopením by tahle kapela měla na to plnit haly. To by však tahle čtyřka z Portlandu nesměla tolik pět o Kristu. Zatímco jiné křesťanské kapely jsou ve svém vztahu k "tomu nad námi" spíše uzavřenější a mluví o něm v písňových textech spíše v náznacích, Kutless se neštítí ničeho. To jim u ateistického publika ubližuje. A tak, ač jsou skvělými hudebníky, jedná se také o skvělý příklad toho, jak někdy může být přímočarost, doslovnost a prvoplánovost ve výsledku nechtěně kontraproduktivní.

Míra propagandy: 4 z 5

Alternativa: Carpark North, The Calling, Bon Jovi

Doporučené album: Glory (2014)

Guvna B

Guvna B - The Narrow Road
Hip hop s popem a taneční hudbou míchá Guvna B a při poslechu jeho tvorby by vás určitě nenapadlo, že má tenhle sympatický Afroameričan s mezerou mezi předními řezáky co do činění s náboženstvím. V pouhých čtyřiadvaceti letech už má ale na krku čtyři albové zářezy, je dvojnásobným držitelem Urban Music Award v kategorii Best Gospel Act, resp. Best Gospel Artist a nedávno stihl rozjet i vlastní řadu oblečení. Pokud vás tvorba tohohle talentovaného Londýňana s kořeny v Ghaně zaujme, můžete se na něj v srpnu zajet podívat na CampFest.

Míra propagandy: 2 z 5

Alternativa: Kele Okereke, Dizee Rascal, Tinie Tempah

Doporučené album: "The Narrow Road" (2008)

Superchick

Superchick - Rock What You Got
Američtí Superchick působili na scéně od roku 1999, tu pravou slávu jim ale vynesla až jejich třetí deska "Beauty From Pain" z roku 2005, na které se nacházel i největší hit chicagského uskupení - "Stand In The Rain". Příjemně chytlavá pop-rocková tvorba kapely zaujala i mimo křesťanské uši, to když se jejich píseň "One Girl Revolution" objevila ve filmu "Pravá blondýnka" s Reese Witherspoon. Výborné album "Rock What You Got" z roku 2008 už ale bohužel zůstalo labutí písní formace, protože v loňském roce skupina s neproměněnou nominací na Grammy ohlásila rozpad. Fanoušky ale může těšit alespoň fakt, že to jedna ze dvou ústředních osobností, zpěvačka Tricia Baumhardt, nezabalila úplně a momentálně chystá už druhou sólovou desku.

Míra propagandy: 2 z 5

Alternativa: No Doubt, Paramore, Avril Lavigne

Doporučené album: "Rock What You Got" (2008)

Thebandwithnoname

Thebandwithnoname - Schizophrenix
Ani tato bezejmenná a těžko žánrově zařaditelná kapela už neexistuje. Alespoň v tuto chvíli. Důvod, proč si tu ale Thebandwithnoname uvádíme, je prostý - představte si, že jste na koncertě skupiny, která má blízko k The Prodigy i Linkin Park. A v jeho půlce, když jsou všichni takříkajíc "v rauši", najednou hudba utichne a do té doby excentrický frontman Chip Kendall se postaví na piedestal a začne zmatenému publiku předčítat kapitoly z Bible. Rozdováděná mládež se po chvíli uklidní, pomodlí se spolu s ním a koncert pokračuje tam, kde přestal. Bízarní? To si pište. Přesně tohle se ale před čtyřmi lety odehrálo na festivalu Lumen.

Míra propagandy: 5 z 5

Alternativa: The Prodigy, Linkin Park, Korn

Doporučené album: "Schizophrenix" (2003)

Red

Red - Until We Have Faces
Nashvillští post-grungeři hrají už od roku 2004. Od té doby prodali více jak milion desek, posbírali nějaké ty nominace na Grammy za Best Rock Gospel Album, skrz na skrz projeli Spojené státy, ale teprve v roce 2011 vydali nahrávku, kterou by si všichni příznivci Seether, Soundgarden nebo Shinedown měli pustit. "Until We Have Faces" je masivní nálož plná agresivních riffů, burácející rytmiky a zpěvných melodií, které chytnou a nepustí. Red ale nejsou králové jen ve studiu. Za sebou už mají turné s Three Days Grace, Papa Roach, Breaking Benjamin nebo Saving Abel, což by vám mělo v hlavě rozsvítit kontrolku, že tihle pánové to s publikem umí. Ostatně v listopadu jste se o tom mohli sami přesvědčit i v Praze. Snad ne naposledy.

Míra propagandy: 1 z 5

Alternativa: Seether, Shinedown, Papa Roach

Doporučené album: "Until We Have Faces" (2011)

Jars Of Clay

Jars Of Clay - If I Left The Zoo
Z Greenville ve státu Illinois pochází i nejdéle hrající jméno v našem výběru. Pop-rockoví Jars Of Clay se na scéně poprvé objevili v roce 1993 a od té doby už naše uši nakrmili dobrou jedenáctkou alb, ze kterých dohromady vzešlo dvaatřicet singlů. Hudebně jsou to kolikrát opravdu devadesátky jako vyšité, až je to někdy vtipné. Třeba v klipu k "Unforgetful You", ze kterého ta tehdejší, mladistvá naivita doslova teče. Naštěstí ale mají i lepší věci. Třeba romantická tryzna "Lonely People" se objevila i v u nás dobře známém seriálu "Everwood", a snad i proto, že se děj odehrává v neexistujícím horském městečku kdesi v zalesněném Coloradu, krásně do něj zapadla. Kromě něj si ale jejich hudbu vybrali i tvůrci seriálů "Sběratelé kostí" nebo "Dr. House". Inu, patříte-li mezi staromilce a hledáte něco klidného a mírumilovného, tvorba Jars Of Clay by pro vás mohla být tím pravým.

Míra propagandy: 3 z 5

Alternativa: Jimmy Eat World, Matchbox Twenty, Lifehouse

Doporučené album: If I Left The Zoo (1999)

HB

HB - The Jesus Metal Explosion
V našem seznamu máme i žensky zpívaný symfonický metal. HB pocházejí nepřekvapivě z Finska a na své křesťanské zaměření upozorňují už v názvu. Všemocná wikipedie sice cituje jeden z jejich rozhovorů, ve kterém kapela uvádí, že tyto iniciály neznamenají ve skutečnosti vůbec nic, ale zkuste si pustit třeba jejich nahrávku "The Jesus Metal Explosion" s vysoce angažovanými náboženskými texty a nic jiného, než "Holy Bible" vám k nim už sedět nebude. A mimochodem, i HB už u nás hráli. Loni v srpnu se představili na vsetínském křesťanském festivalu United.

Míra propagandy: 5 z 5

Alternativa: Within Temptation, Evanescence, Nightwish

Doporučené album: "The Jesus Metal Explosion" (2011)

Switchfoot

Switchfoot - The Beautiful Letdown
To nejlepší nakonec. Pokud byste si měli pustit jen jediného interpreta z tohoto výčtu, dejte šanci Switchfoot. Právě oni mohou být pojítkem mezi křesťansky založenými posluchači i nevěřícími, neboť, jak sami říkají: "Snažíme se psát hudbu jak pro křesťany, tak pro ty, kteří v Boha nevěří". A skutečně je tomu tak. Jejich texty jsou téměř univerzální, prosté jakékoli propagandy, a pokud za nimi budete chtít vidět Boha či nikoliv, je to pouze na vás. Co je ale asi ještě důležitější, je samotná hudební stránka. Switchfoot se už téměř dvacet let věnují vkusnému pop-rocku s lehkou příchutí elektroniky, který na obou stranách barikády hledá jen těžko konkurenci. Ze singlů to ale spíš nepoznáte, a tak si radši rovnou pusťte celá alba. Nezáleží na tom, zda zvolíte debut "The Legend Of Chin" (1997), asi nejoceňovanější nahrávku "The Beautiful Letdown" (2003) nebo aktuální novinku "Fading West" (2014). V jejich případě nikdy nešlápnete vedle. Je libo nabroušenou rockovou divočinu? Optimisticky houpavé funky? Poctivou baladu, která chytne za srdce? Vše je k dispozici. Opravdu, jakékoliv z jejich devíti alb vás přesvědčí o tom, že tento zdánlivě vyčerpaný žánr ještě zdaleka neřekl poslední slovo a stále se v něm dají vymýšlet nové, kvalitní a dosud neslyšené věci. A koncerty? Kdo je někdy viděl naživo, ví, že tohle jsou zážitky z těch nejlepších.

Míra propagandy: 1 z 5

Alternativa: Goo Goo Dolls, Imagine Dragons, Hoobastank

Doporučené album: "The Beautiful Letdown" (2003)

Tím naše krátká velikonoční výprava za krásami křesťanské hudby končí. V jediném článku pochopitelně není možné obsáhnout veškerou zajímavou muziku, kterou křesťané hrají a která nebude vadit ani ateistům. Pro tentokrát už se nevlezli třeba Casting Crowns, Newsboys, Nuteki, Matt Redman a řada dalších. Otázky na vás jsou tedy zřejmé: Chyběl vám ve výčtu někdo? Nebo jste si díky němu právě našli nové oblíbence? A stojí podle vás vůbec křesťanská hudba za to, aby se o ní vědělo? Komentáře jsou vaše.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY