Podle nedávné analýzy Českého statistického úřadu nazvané "Náboženská víra obyvatel podle výsledků sčítání lidu" je v České republice 2,1 milionu věřících. A přestože se jedná o nezanedbatelnou pětinu našeho obyvatelstva, v hudebních médiích byste zmínku o tom, co tito lidé poslouchají, hledali marně. Náhodnému, tématem nepolíbenému pozorovateli by se tak skoro mohlo zdát, že kromě pobožných písní v kostele a v Americe tolik populárního gospelu je ortodoxním křesťanům krása muziky často zapovězená. Velikonoční svátky jsou tak ideální příležitostí k bližšímu nahlédnutí do přehrávačů těch, pro které má deset přikázání stále význam.

A vy, hříšníci, nemějte strach, autor je ateista, a tak se žádná propaganda nekoná. Jde jen o to ukázat si na několika příkladech, že i tento mnohdy opomíjený subžánr nabízí dostatek kvalitní muziky pro každého a spolu s tím dát čtenářům podnět k zamyšlení se nad tím, zda má smysl, aby se křesťanská tvorba od té běžné, mainstreamové oddělovala i nadále tak razantně, jako tomu bylo dosud.

Nejprve ale něco z historie. Křesťanský rock má své kořeny už v padesátých letech minulého století, kdy v Americe vznikl jako odpověď na šířící se rock’n’rollovou horečku. Za otce provokativního tance, hlasitých kytar a nespoutaného životního stylu je považován Elvis Presley, málokdo už však ví, že to byl také on, kdo, jakožto věřící člověk, nazpíval v roce 1957 gospelové EP "Peace In The Valley". Tím křesťanství vzdal hold a položil tak základy nejen rock’n’rollu, ale také gospelovému rocku, později přejmenovanému na křesťanský rock.

Mezi první, čistě křesťansky zaměřené interprety patřili Larry Norman, kapela The Crusaders nebo dnes stále ještě žijící legendy Mylon LeFevre, Bruce Cockburn či Randy Stonehill. Protože by však každý z nich vydal na samostatný článek, posuneme se raději v čase o kousek dál.

Jak známo, každý vyhraněný názor nebo životní styl určité druhy lidí provokuje a volá po odpovědi. A ani příklon k náboženství se nesetkal vždy s pochopením. Někomu vadilo, že omezuje práva homosexuálů, jinému zase nepřípustnost rozvodů a potratů. Někdo se nedokázal oddat kultuře, ve které dochází ke zneužívání malých dětí, jiný prostě jen neviděl smysl v tom věřit v něco, co podle něj není. Odpovědi tak měly různý charakter, spojovalo je však jediné - uvědomění si, že konzervativní společnost vždy spolehlivě pobouříte, pošlapete-li jí její základní hodnoty. Věděli to jak The Beatles, tak The Rolling Stones. Žertovný citát Johna Lennona o tom, že "Beatles už jsou slavnější než Ježíš" je dodnes dobře znám, parta kolem Micka Jaggera na sebe však také dokázala upozornit. A jak jinak naštvete prudérní rodiče, než když jednu z písní, kterou poslouchají jejich vzorně vychovávané děti, nazvete "Sympathy For The Devil"? Popularita obou zmíněných kapel pochopitelně nestála pouze na uvedených příkladech, ale tak či onak - už tehdy platilo, že špatná reklama je taky reklama a v obou případech šlo spolu s tehdy proklamovaným heslem Sex, drogy a rock’n’roll o zviditelnění násobně větší, než jakýkoliv dnešní prohřešek mladého pána Biebera.

Jak se během posledních padesáti let vyvíjela hudba a počet žánrů rostl, orientace v křesťanské muzice byla stále složitější. Ne však v metalu. Pomyslným pojítkem mezi křesťanským rockem a křesťanským metalem, přezdívaným také white metal, byli Strypes, hard-rockové hvězdy osmdesátých let. Zmínku si ale zasloužÍ také ještě o desetiletí starší, už téměř zapomenuté Kaliforňany Agape. Na tyto dvě ikony pak navázali chicagští Trouble, kapely jako Bloodgood, Barren Cross či Levitious anebo v roce 1990 kalifornští Holy Soldier. Od nich už chyběl jen krůček k dnešním multiplatinovým prodejům P.O.D. či metalcorovým hvězdám typu August Burns Red, The Devil Wears Prada, Underoath nebo As I Lay Dying.

Mimochodem, je pozoruhodné sledovat, jak si i dnes někteří ortodoxní věřící myslí, že metalová muzika je ďáblovým spojencem a vůbec si přitom neuvědomují, že řada metalistů se ke křesťanství hrdě hlásí a veškeré "hrůzostrašné ostny" a jiné propriety nosí jen proto, že se to od příznivců tvrdé hudby tak nějak očekává a jim se to prostě a jednoduše líbí. Ale co, vždyť mít klapky na očích a uších je přece tak snadné.

Vraťme se ale k tématu. Jak křesťanská hudba sílí, začínají se objevovat i další média, která její vliv posilují. Konkrétně v metalové subkultuře vznikají hudební časopisy jako "Heaven’s Metal", startují vydavatelství Facedown Records, Rivel Records nebo Solid State Records a pozadu nezůstávají ani dodnes fungující rádiové stanice Intense Radio, Radio U Hardcore či The Full Armor Of God Broadcast. Rostoucí popularita křesťansky zaměřené hudby se ale projevuje i u dalších žánrů. Třeba v hip hopu.

Ano, i hip hop má svou křesťanskou odnož. Hudební styl, který dnes zaplevelují všemožní patlalové, pro které je důležitější, kolik mají v klipu modelek a zlatých řetězů, než jestli mají svému publiku co říct, se zrodil v osmdesátých letech. Už tehdy ale vedle Public Enemy nebo Beastie Boys tvořil ikony také křesťanského hip hopu. Mezi ně se se svým albem "The Gospel Beat: Jesus Christ" zařadil MC Sweet, kterého zanedlouho vystřídal legendární Stephen Wiley, Michael Peace nebo oklahomští Gospel Ganstaz.

Náboženská témata lze ale najít i v modernější podobě. Do své hudby je propašovali rappeři od MC Hammera, přes 2Paca až po DMXe, který jako druhý singl ze své předposlední desky "Year Of The Dog...Again" zvolil povedený hit "Lord Give Me A Sign". Pozadu nezůstávají ani aktuální superhvězdy Jay-Z nebo Kanye West. Vždyť právě poslední jmenovaný si udělal jméno hitem "Jesus Walks". Byť je pravdou, že žádného z interpretů zmíněných v tomto odstavci nelze považovat za čistě křesťanského, je zřejmé, že vliv Ježíše Krista je i v dnešním světě větší, než se při pohledu z českého sídliště může na první pohled zdát.

Nás však v tuto chvíli zajímají ti praví hiphopoví křesťané a mezi ně můžeme zařadit Lecrae, BB Kaye, Trip Leeho, LPG nebo Manafest. Zvláštní pozornost si ale zaslouží KJ-52. Ten svůj singl "Dear Slim" věnoval kontroverznímu Eminemovi, aby jej přinutil obrátit se ke Kristu. Hloupost ale světem vládne, a tak ačkoliv to KJ-52 jistě nemyslel špatně (což i veřejně přiznal), snesla se na jeho hlavu vlna nenávistných reakcí a výhrůžek smrtí od fanatických příznivců detroitského rappera. Hudební televize VH1 tento incident nedlouho poté zařadila do bloku "40 nejhorších okamžiků v hip hopu".

Ježíš Kristus pronikal do myslí i celé řady dalších umělců z různých hudebních odvětví, pro nás by však v tuto chvíli bylo zajímavější podívat se, kam se vlastně lze na křesťansky orientované hudebníky a kapely podívat naživo.

Specifická hudba si pochopitelně žádá i specifické festivaly. Mezi ty největší patří britský The GL Live, švýcarský Elements Of Rock, norský Nordic Fest, německý Blast Of Eternity nebo kultovní, avšak předloni zaniklý Cornerstone Festival.

Ani v našich končinách ale nijak nestrádáme. Už 24. května začíná v Plzni první ročník Follow Me Festu, kde se představí například Sněhurka a 7, Limit, Kalwich, Šofar, The Neons a další. Na přelomu července a srpna se pro změnu můžete vydat na slovenský CampFest, kterému vévodí Brit Graham Kendrick, nebo vycestovat o pár dní později do Vsetína na festival United. V době konání CampFestu se na Vysočině koná také Kristfest, o tři měsíce později na příznivce křesťanské hudby čeká Vox festival a to ani zdaleka není všechno.

Možná že ale uděláte nejlépe, vypravíte-li se do slovenské Trnavy, kde se na začátku června koná jedna z největších křesťansky založených akcí v centru Evropy - festival Lumen. Autor se jej účastnil v roce 2010 a nestačil se divit, jak tento prakticky nekomerční a v zásadě dobrovolníky pořádaný festival dokáže zhruba deseti tisícům návštěvníkům už více jak dvacet let bez problému zajistit veškerý komfort, rozmanitý hudební program a také bohaté doprovodné aktivity. Cestovatelsky založené duše, které touží po nových zážitcích, ale zároveň mají hluboko do kapsy, navíc jistě potěší, že Lumen je pro všechny úplně zdarma. Nezbývá než smeknout.

Teď už ale ke konkrétním kapelám. V dalším textu záměrně vynecháváme hudebníky typu Linkin Park, Megadeth, Slayer, Metallica či Flyleaf, kteří se sice ke křesťanství hlásí, v jejich hudbě se to však spíše neprojevuje. Cílem následujících řádků je věnovat se deseti relativně méně známým jménům, kterým příklon ke štiplavému zápachu kadidla významně ovlivnil pohled na svět a tím i jejich tvorbu a ke kterým by se za normálních okolností širší veřejnost možná nikdy nedostala. A pokud ano, možná by si je kvůli kolonce "křesťanský rock" raději nepustila. To by však mohla být velká chyba, protože stále platí, že ať už členové kapely navštěvují kostel, mešitu, hospodu nebo strip-klub, ve výsledku přece jen závisí hlavně na dobré písničce. A těch je i v křesťanské muzice spoustu.

Pozn.: Pro lepší orientaci uvádíme i vybrané kousky diskografie, příbuzné kapely v "nekřesťanském" žánru a míru propagandy jejich náboženství. Ta je pro případ, že by ateisty mezi vámi i přes vše řečené křesťanská hudba sice i nadále odrazovala, ale přesto byste si rádi pustili něco, při čem nebudete muset obracet oči v sloup. Nuže, ať se líbí!

Tím naše krátká velikonoční výprava za krásami křesťanské hudby končí. V jediném článku pochopitelně není možné obsáhnout veškerou zajímavou muziku, kterou křesťané hrají a která nebude vadit ani ateistům. Pro tentokrát už se nevlezli třeba Casting Crowns, Newsboys, Nuteki, Matt Redman a řada dalších. Otázky na vás jsou tedy zřejmé: Chyběl vám ve výčtu někdo? Nebo jste si díky němu právě našli nové oblíbence? A stojí podle vás vůbec křesťanská hudba za to, aby se o ní vědělo? Komentáře jsou vaše.