Timo Maas je jedním z nejrespektovanějších DJů dneška a o jeho remixérské služby žadoní největší hvězdy. Navíc si remixem "Doom’s Night" získal jméno i v mainstreamu. Maas ovšem produkuje také vlastní hudbu a na své první regulérní desce "Loud" dokazuje, že i techno a deep trance mohou být sexy a funky. A navíc při domácím poslechu nemusí nudit.
Timo Maas by byl "jen" prvoligový DJ, kdyby před dvěma lety neudělal remix písně "Dooms Night" projektu Azzido Da Bass. Píseň s výraznou basovou linkou spojila trance a populární 2step a zabrala nejprve v Anglii, aby si brzy našla cestu do klubů i jinde v Evropě. Tento dnes už klasický ’zvedák rukou’ Maase zviditelnil i mimo klubovou scénu a od té doby se na něj nabídky k remixům jen hrnou (mezi nimi
Madonna,
Fatboy Slim,
Kelis nebo rockeři
Placebo). Byl to právě on, koho oslovil
Moby k remixu "We Are All Made Of Stars". Vzhledem k Mobyho postavení na současné scéně je to obrovská pocta a důkaz, že Maas je absolutní špička. Když nepočítáme americké hip hopové producenty, Maas je po "Doom’s Night" nejvyhledávanějším remixérem. Kromě toho ovšem pokřačuje ve své DJské kariéře. Pokud se nepletu, tak stabilně patří mezi nejlepší světové DJe. Od Ibizy až po
Love Parade, všichni chtějí Maase. Leckomu by to mohlo stačit, ovšem
Timo Maas - stejně jako někteří jeho kolegové od přenosek - vyslyšeli volání ’vyššího umění’ a zkusil natočit vlastní album. Maas už několik vlastních singlů vyprodukoval a na kontě má dvě vynikající mixovaná CD - "Music For Maases" (postavený na jeho remixech a několika vlastních kusech) a "Connected". Ale album vlastního materiálu s masivní mediální podporou pro něj byla velká výzva. Zatímco jeho předchozí singly slavily úspěchy v klubech (nejvíce asi "Mama Konda" pod pseudonymem Orinoko z roku 1997), singl "Ubik" zabral loni i na velkých žebříčcích. Letos tu tedy máme očekávanou desku "Loud".
Když vydává desku libovolný DJ, hrozí nebezpečí, že neodhadne správně rozdíl mezi klubovým publikem a posluchači doma. Maas je ale dost zkušený na to, aby věděl, jak bavit i doma v obýváku. Do perfekcionismu
Underworld nebo
Orbital má sice ještě daleko, ale "Loud" není nuda ani když není tak úplně nahlas jako v klubu. Na rozdíl třeba od Coxe alespoň můžete věřit, že Maas s hudbou na CD skutečně má společného víc než jen jméno. Náladou a kvalitou mi připomene třeba trochu starší "Under The Flightpath" Darrena Price. Zajímavé je hlavně použití vokalistů, kteří písně výrazně posouvají ke klubovému mainstreamu. Třeba R&B hvězda
Kelis dostala v úvodní skladbě méně prostoru než je u ní obvyklé a do nálady písně opravdu sedne. To platí i o Martinu Bettinghausovi ve dvou skladbách.
Finley Quaye v "Caravan" zní hodně bluesově. Takové městské blues, blues v betonové džungli. Maas ale i ty nejslavnější hosty drží pěkně zkrátka a nenechá je moc vyčuhovat.
Po zmíněném průlomovém remixu by si někdo mohl myslet, že Maas je 2stepový producent. Chyba! Breakbeaty sice občas hudbu oživí ("O.C.B.", "Ubik"), ale jeho kořeny jsou v technu a trance. Koneckonců, Maas je původem Němec, ačkoliv od roku 2000 žije v USA (v newyorském klubu Twilo se střídá s
Deep Dish). Společně s Paulem Van Dykem stál v čele vlny německého trance, která před pár lety (v značně zprzněné formě) pohltila kluby v Anglii a na Ibize. Je jasné, že Maas se na svém prvním regulérním albu snaží bavit. Nás i sebe. Vždy má v záloze funky trubky, sci-fi samply, kytary a přesto skladbám dominuje těžký taneční spodek. Ať už rovný nebo zlomený. Výborný "Shiffter" připomene nekompromisní basovou linkou jeho slavný remix, jenže pak se objeví MC Chickaboo s výrazným ragga feelingem ve svém hlase a celé to změní ve šlapavý funky track. "Old School Vibes" zase útočí s tvrdým detroitským technem. "We Are Nothing" je zvláštní tranceový track s Leonem Alexandrem (slavným promotérem z Bristolu a současným Maasovým manažerem), který přednáší skoro ’filosofickou’ úvahu o lidském životě. V rytmických paternech už technaři nic nevymyslí, takže zabodovat můžete jen opravdu originálním samplem. V "Help Me" se mu to podařilo se strašidelným motivem ze slavného vykopávkového sci-fi "Den, kdy se Země zastavila". Opravdový bourák se střídmými breakbeaty a trubkami. Současný singl "To Get Down" zase stojí na metalových kytarách (už na A playlistu prestižní anglické stanice Radio One). Na první poslech je velmi výrazná pomalejší skladba "Hash Driven!", kterou dopředu tlačí zajímavý obrácený sampl. Název o náladě písně napoví víc (a řekne všechno). Maas ale zůstává věrný i svému oblíbenému deep trance. S nimi je to při domácím poslechu dost těžké. Pokud vás hypnotické smyčky neuhranou z nějakého opravdu výborného sound systému, tak vás z nich tak akorát rozbolí hlava. Naštěstí vyložená nuda přijde jen v "Like Love", která je trochu moc dlouhá na počet nápadů, které v ní jsou. Náladové písně jako "Hard Life" nebo závěrečná "Bad Days" hrají zase svoji roli v kontextu alba a nemá cenu je hodnotit samostatně.
Progresivní techno/trance se tomu už asi neříká, ale tahle deska je zajímavým krokem stranou ze stylu, který na první pohled zní mimo parket tupě a nezajímavě. Ale už tu byli
Underworld a
Leftfield a další, kteří dokázali, že to není pravda. Možná na klubové scéně vzniká lepších alb deset do měsíce, ale žádné z nich nenese Maasovo jméno, které by ho vytáhlo na světlo. Nemůžeme ho obvinit ze zneužití své pozice, "Loud" je poctivá deska. Tento týden vychází nová deska dalšího techno mága Luke Slatera. Ten bude pravděpodobně tlačit na pilu o dost více než Maas. Teprve s ním nastanou ty pravé technařské orgie. Maasovo funkovější "Loud" je tu pro širší masy a to je pochvala.