Druhá tráva možná působí v poslední době lehce nenápadně, ale její členové mají prsty v různých projektech na české hudební scéně a jejich um oceňují i v zahraničí. Minulý rok se opět po dvou letech potkali s Robertem Křesťanem a společně natočili desku "Pojďme se napít...".
"Pojďme se napít..." není nová deska úplně v tom pravém slova smyslu. Jednak vyšla před nějakým časem, ale především na ní nenajdete žádné úplné novinky. Písničky vybíral sám
Robert Křesťan a poskládal je z coververzí a také z věcí, které v minulosti nahrál s Trapery a Poutníky. Mezi coververzemi najdete například "Golden Ring"
Erica Claptona nebo Kristoffersonův "Rock And Roll Time", zatímco druhou skupinu reprezentuje například "Srkala mošt stýblem trávy" či "Komu mám lhát".
Možná se někteří fanoušci těšili na úplně nový materiál, ale ani ten
starý rozhodně není k zahození.
Druhá tráva se totiž dá poslouchat kdykoli a jakkoli. Instrumentálně je tato parta, minimálně ve folku, country a bluegrassu, v tuzemsku takřka nedostižná. Každý, kdo se zaposlouchá do těch devíti písniček, musí sakramentsky ocenit, jakým způsobem je muzikanti posunuli na zcela jinou úroveň. Jejich akusticky laděné ztvárnění nabralo na dynamice a daleko větším rozsahu. Místy je syrovější a místy naopak košatější, díky vlivům a střípků jiných žánrů jako třeba world music, jazzu nebo třeba i rocku. Naprosto dokonalá je i harmonie jednotlivých nástrojů a jejich intenzita a je evidentní, že producent
Steve Walsh odvedl vynikající práci.
Ačkoli se nedá říct, že by byla nějaká písnička vysloveně slabá, protože všechny působí, jako by je někdo pokropil živou vodou, všechny tyto pocity superlativů jsou daleko intenzivnější v případě skladeb, které to umožnily. Je proto velmi těžké srovnávat například spíše zdrženlivější "Komu mám lhát" s "Tažnými koňmi", kde to vše žije, tepe, bouří a eskaluje.
Kapitolou samou pro sebe je zpěv Roberta Křesťana. Já osobně si musím vždy na jeho barvu hlasu, obzvláště v naléhavějších partiích, chvíli zvykat, protože na mě působí skoro až rušivě. V některých písničkách je to patrnější, v některých to naopak nevnímám. Nicméně, vzhledem k tomu, jak dlouho už dělá muziku, pravděpodobně mně podobných bude zanedbatelná menšina. Jedinou opravdovou vadou na kráse by snad mohla být mírně podprůměrná délka alba, kde k prolomení psychologických čtyřiceti minut stačilo zařadit alespoň ještě jednu písničku. Přidaná fotogalerie je v době internetu bonusem mírně zastaralým.
Ať je to jakkoli, i tak těch devět písniček stojí za to.
Druhá tráva je totiž dovedla do takové dokonalosti, že se vám při poslechu tají dech a vy si vychutnáváte každý tón, každý záchvěv banja, jakékoli drnknutí kytar. A zatímco hltáte excelentní dobro i lap steel, někde na pozadí vše fantasticky podmalovává kontrabas. Posloucháte, a nejenže nemáte pocit, že někde něco chybí, ale ani nikde nic nepřebývá. Takový je zkrátka moderní bluegrass v podání Druhé trávy.