Pozn.: Na koncertě jsme neměli fotografa, a proto jsou jako okolní obrázky u textu použity fotografie ze křtu v pražském Paláci Akropolis.

Dlouhá léta bylo v Opavě a okolí pusto prázdno, alespoň co se kulturního vyžití týče. Snad to nezakřikneme, ale zhruba v posledních dvou letech se situace začíná obracet k lepšímu. Místní kluby jako Depo, Music club 13, Music bar Jam nebo Klub Art sázejí na tématické akce a koncerty stále častěji a nebojí se sahat i po zvučnějších jménech. Jedním z nich jsou i Bratři Orffové, kteří se v posledním jmenovaném podniku představili v teplý únorový večer.

Slušně zaplněný klub čítající plus mínus sto hlav přivítal sedmero muzikantů z jen půl hodiny vzdáleného Krnova už patnáct minut po osmé hodině opatrným potleskem a autoři dvojice oceňovaných desek "Bigriwingri" a "Šero" se s něhou pustili do jejich přehrávání.

Příjemně melancholickou náladu svým posluchačům nastolili už prvními písněmi jako "Na hadím ocase" a "Krnovská", proto nebylo divu, že si řada z nich brzy sedla do první řady na zem a pěkně zblízka se oddávala hudbě svých oblíbenců, kteří se tísnili na skromném pódiu. A určitě nejen kapelu potěšilo, že mezi nimi byli také mladí, ještě náctiletí fanoušci. Snad i to je důkazem, že poklidná, mírumilovná hudba spolu s niternými texty Ivana Gajdoše rezonují v každém, kdo se nebojí čas od času otevřít své srdce druhým a nejen povídat, ale také naslouchat.

V každém případě bylo podivuhodné sledovat, že ačkoliv introvertní zpěvák Gajdoš promluvil jen výjimečně, folktronikovým mágům se v Artu brzy podařilo vytvořit překrásnou atmosféru plnou pochopení a vzájemného souznění, kde se paradoxně člověk mimo přesně vymezené pauzy neodvážil ani tleskat, natož si během koncertu zpívat. A tak pokud posluchač měl tu možnost, obtočil se kolem své drahé polovičky, opatrně se pohupoval a během těch křehkých, nezapomenutelných okamžiků pouze tiše vnímal slovo za slovem.

Nebylo ani tak důležité, které písni ta která slova patřila, čerství držitelé ceny Apollo svůj set dokázali prezentovat jako soudržný a až na pár rychlejších a hlasitějších výjimek ("Vymazán", "Tunel") i co do tempa a nálady vyvážený celek. Zvláštní zmínku si ale zaslouží procítěná skladba "Nevypínám", před kterou si zpěvák s uhrančivýma modrýma očima a prošedivělými vlasy vzal do dlaní igelitový sáček a před mikrofonem jej mnul tak, že to znělo jako křupání čerstvě napadaného sněhu. Inu, v podmanivosti vyprávění jsou tito perfekcionisté zkrátka nesmírně precizní.

O chvíli později se frontmanovi povedlo mile zavtipkovat, to když po neplánovaném zhasnutí všech světel nad pódiem a žádosti o zprovoznění alespoň některého z nich prohlásil: "My tu naši desku nepolíváme šampaňským, my "Šero" křtíme tmou."

Ostatně druhá polovina koncertu byla z větší části právě o "Šeru", ze kterého až na "Pak otevřte všechna okna" zazněly ty nejkrásnější věci: "Na dně krnovské propasti", "Trávy", "Srůst" nebo závěrečná "Jakoby svět", jejíž mrazivý text o tom, jak "...kolébky jsou z malých stromů a když vyrostou, tak je setnou dolů..." zněl v hlavě ještě dlouho po koncertě.

Použijeme-li na okamžik jejich jazyk, tak když už se kapela čítající zeleného anděla a kytaristu Lukáše, kudrnatého klávesistu Davea, dlouhovlasého bubeníka Frantu, trubku Libora, zádumčivého basáka Břetislava a tiše si prozpěvující xylofonistku Lenku odporoučela po přídavku do zákulisí, zůstal před lidmi stát jen sám Serža Vantóš a spolu se svou kytarou nechal zaznít poslední ukázku - "Do hlavy". A jakmile se při jejím přehrávání zastavil a rozpažil ruce jako mučedník na kříži, postaral se o silnou, ale zároveň dojemnou tečku emotivního večera.

V závěru reportu je určitě fér zmínit drobné potíže s pískajícím zvukem a přiznaný okamžik, během kterého si povahou údajně naivní zpěvák nemohl vybavit text. Při tak silném zážitku jsou ale podobné problémy podružné a člověk nad nimi rád mávne rukou. Jakmile totiž odcházíte domů a u srdce vás hřeje znovunalezený klid a mír, myslíte hlavně na to, že i díky kapelám jako Bratři Orffové je život zase na chvíli krásný.