Během doby od vydání výborného a úspěšného "Futuretra" prošli pražští progresivně kytaroví smíškové Tata Bojs složitou proměnou. Po letech je opustil kytarista a skvělý hudebník Marek Doubrava, který se rozhodl věnovat především svým Hm a díru v kapele po něm zaplnil Maťo Mišík (správně, syn Vladimíra Mišíka). Společně s ním - a samozřejmě i s pravidelně hostující zpěvačkou Klárou Nemravovou - na palubě Tatáči natočili své čtvrté řadové album "Biorytmy", které vyšlo 8. dubna a stalo se u nás Albem týdne (recenzi najdete tady). Dost důvodů na to, abychom se jich zeptali na pár věcí.

Necítili jste při nahrávání "Biorytmů" nějaké tlaky, že by deska měla být minimálně stejně úspěšná jako předchozí "Futuretro"?

Milan Cajs (MC): Pokud člověk moc chce, aby udělal něco dobrýho, tak se to většinou nepodaří. A z toho výsledku je to vždycky cítit. Takže my jsme prostě dělali písničky. Neřekli jsme si: "Tak a teď uděláme výbornou desku, která bude ještě lepší než "Futuretro"". Dělali jsme prostě další desku Tata Bojs. Měli jsme období, kdy jsme stále jenom hráli a neměli jsme už potom energii se ještě scházet ve zkušebně a pracovat na novém materiálu. A pak jsme si dali půlroční koncertní pauzu a soustředili se na nové věci. Udělali jsme si výlet k nám na chatu a tam se to docela pohnulo. Pak jsme vlastně jezdili už jenom k Dušanovi Neuwerthovi do Kopřivnice to dodělávat.
Maťo Mišík (MM): My jsme na tom soustředění vlastně byli dvakrát a to bylo nejlepší. Na skladbách jsme dělali celý den a končili až v pět ráno.
MC: Tam vznikaly základy písniček, měli jsme tam i sampler a zkoušeli jsme si s ním hrát. V podstatě přípravy na tuto novou desku byly zatím nejdůkladnější, co jsme doposud podstoupili. Při natáčení "Futuretra" jsme přišli do studia a měli sice hotový nějaký sekvence a smyčky, ale až ve studiu jsme zjišťovali, jestli to funguje s živýma bubnama dohromady, zatímco u "Biorytmů" bylo vše dopředu důkladně připravené a vymyšlené.

A co gramofirma? Nejevila nějaké známky nervozity?

Mardoša (M): Oni spíš byli zvědaví.
MC: Pořád chtěli slyšet demáče a my jsme jim je nechtěli dát. Byli trochu netrpěliví. Při tomhle postupu je běžné, že nastane takzvaný efekt demosnímku. Ty jim něco dáš, oni to naposlouchají, zvyknou si na tu pracovní verzi, a když jim potom dodáš finální nahrávku, zdá se jim to divný. Což se nám taky vlastně nakonec i stalo (smích). Na druhou stranu je to ve smlouvě, že firma má právo slyšet písničky předem, aby alespoň věděli, jakou budou mít náladu a o čem budou. Takže tahle situace nemá řešení (smích).

Kolik věcí jste měli připravených na desku?

MC: Čtrnáct a nakonec je jich tam dvanáct.
M: My jsme dvě z nich vlastně už před začátkem natáčení vypustili s tím, že je nestíháme pořádně dodělat. Sice by se daly dodělat a třeba by to byly bomby, ale neměli jsme tolik času, tak jsme si řekli, že se radši soustředíme na těch dvanáct. Navíc deska by byla možná až moc dlouhá. I tohle je na hraně. Šedesát minut.

Vy jste poprvé skládali a nahrávali v nové sestavě, když Marka Doubravu vystřídal Maťo. Byl v nečem zásadní rozdíl?

MM: Pro mě to bylo hrozně příjemný, protože kluci, jak už jsou spolu hrozně dlouho, tak už maj' docela vychytanej způsob spolupráce a mají odbouraný takový ty prudy lidí, kteří jsou spolu najednou delší dobu, takže to šlo hladce. A já jsem se zapojil a začali jsme spolu tvořit, takže spolu nemáme problém.
MC: Maťo k tomu vlastně přistupoval velmi podobně, jako když jsme dělali s Markem. Ten nápad se totiž vždycky odvinul od nějakého společného jamování. Třeba Maťo začně hrát nějakej riffík, Mardoša a já se k tomu přidáme a začne to pomalu krystalizovat. Nápady si zaznamenáme na minidisky. Potom je společně rozvádíme a aranžujem. Tak vznikají v podstatě všechny naše písničky.
MM: On ani nikdo z nás není takovej borec, aby udělal takovou písničku, kterou by ostatní strašně rádi zahráli, protože by byla tak dobrá. Já si sice vymejšlím doma písničky, ale protože vím, že každej potřebuje prostor, aby ho to bavilo, tak já jsem třeba přinesl jenom nápad. Ale zase Dušan přinesl dvě věci téměř hotový úplně sám, "Časovou" a "Náměsíčnou", a my jsme to pak dotvářeli.

Podílel se ještě nějak Marek na "Biorytmech"?

MC: On dělal vlastně veškeré smyčcové aranžmá. Teda, ne že by je všechny vymýšlel, ale rozepisoval je do not. Vymýšleli jsme je většinou já s Dušanem a některé udělal i Maťo. Marek k tomu pak přistupoval z toho profesionálního hlediska. Nikdo z nás noty neumí, jemu to jde dobře, protože studuje konzervatoř. Takže třeba tu primární melodii, kterou jsem mu zazpíval, rozepsal do čtyř hlasů. Nejvíc jsem se těšil na ten moment překvapení, kdy jsme to poprvé slyšeli komplet. Myslím, že smyčcové party písničkám hodně pomohly, a to i díky skvělemu Epoqeu kvartetu.

Při poslechu "Biorytmů" mě napadla jedna věc. V loňském roce byli úspěšní Kryštof, kteří jsou vámi v mnoha směrech určitě hodně inspirovaní. Jenomže, jelikož samozřejmě ta podobnost funguje i zpětně, nemáte obavu, že najednou začnou být Tata Bojs lidmi, třeba z řad posluchačů rádia Impuls, kteří vás předtím neznali, považováni paradoxně za kopii Kryštof?

MC: (smích) Myslím, že každé kapele jde o úplně něco jiného. Co si budou myslet lidé, já ani nikdo z nás neovlivníme.

Abychom si rozuměli, podle mého názoru jsou Tata Bojs zvukově mnohem dál než Kryštof - viz třeba twostepové náznaky v "Časové" - a i celkově to zní mnohem moderněji. Ale jelikož Richard Krajčo při skládání evidentně ovlivněný tvorbou Tata Bojs je, tak to tam nemůže být neslyšet a samozřejmě to nemůže být neslyšet ani zpětně.

MC: Richard se, myslím, nikdy netajil tím, že jsme jeho oblíbená kapela. Jejich úspěch je zasloužený, navíc se jim podařilo najít mezírku na naší hudební scéně. Vždycky je to trochu otázka štěstí a dobrého načasování.
M: Navíc Krajčo je zajímavá figura pro média. I bulvární. Přece jen, Brad Pitt z Ostravy, že. To my jsme naprosto nezajímaví (smích).
MC: To stačí, když se podíváš na ty jeho rozervaný fotografie ve Spyyi. To víš, to mi tam nikdy nebudeme (smích).
MM: Já kdybych tohle udělal, tak to bude spíš tak do Sorry (smích).

Dobrá, ale pokud třeba váš nový singl "Tanečnice" začne hrát Impuls, není vyloučeno, že se dostanete do podobné pozice jako Kryštof.

M: To už ale je samozřejmě kdybysmus. Ale chápu, jak to myslíš. Teoreticky je samozřejmě možný, že kdyby se naše písnička dostala do podobných rotací jako třeba "Lolita", že si lidi, sledující pouze rotace, třeba řeknou: "jo, další takováhle kapela". To je jasný, ale je to legrační a paradoxní situace. Ale když to řeknu hodně přehnaně a přeneseně, tak je to jako když o Iggy Popovi v roce 1977 říkali, že dělá něco jako Sex Pistols.

Ale na druhou stranu Sex Pistols jsou známější než Stoogies.

M: To je samozřejmě pravda.

Ale to jsme odbočili. Skladba "Shower Girl" z "Biorytmů" je, pokud vím, vaše první skladba v angličtině. Jak vznikla?

M: První není, ale je to první vydaná. První byla "Shining Star, Baby" z roku 1993 a byla to písnička, která měla být o tom, že nechápeme všecky ty tehdejší český kytarový kapely, který zpívaj' anglicky. A pak jsme to v návalu parodie vlastně ještě dali do angličtiny.
MC: My jsme měli takový parodický období.
M: My jsme měli i skladbu ve francouzštině, pak "Horiací domček" slovensky a teď se k tomu mnohajazyčnému modelu trochu vracíme. Ale "Shower Girl" vznikla vlastně takovou náhodou. Já píšu texty česky, protože pracuju s češtinou, ale někdy se mi stane, že mě napadne něco v angličtině. "Sprchový děvče" by v češtině neevokovalo nic zajímavýho. Nebo možná jo, ale ne tak, jak jsem chtěl. Takže mě tohle napadlo a já už jsem dřív Kláře sliboval, že jí napíšu text. Pak jsem ho napsal, ona k tomu nic neřekla a nechali jsme to bejt. Ale pak na soustředění nás napadlo, že by se do týhle skladby dala použít angličtina a zpívala by jí Klárka. Tak jsme to tam dali. Taky jsme i přemýšleli, jestli to nevyzní divně, jako že chceme být jako Extáze nebo že Tata Bojs chtějí do Evropy. Ale dali jsme ji tam.
MC: Napřed byla zazpívaná úplně normálně, ale my jsme po Klárce chtěli, aby k ní přistoupila trochu originálněji. Po určitých peripetiích jsme se společně nakonec dostali ke zdárnému konci. Druhá sloka je zazpívaná (zarapovaná) skvěle a netradičně. To se nám líbilo moc, i když Klárce ze začátku ne.

Na "Biorytmech" je poměrně hodně filmových sekvencí. Byl to záměr, nebo to vyšlo nějak v souběhu?

M: No, oni kluci ve studiu pořád něco dělali, tak jsem se díval na video (smích).
MM: A pořád nám to chodil cpát: "Pojďte se podívat, kluci, to je bomba" (smích).
MC: My jsme spoustu těch samplíků měli připravených předem, protože nás ty filmy baví a měli jsme jich spoustu i na "Futuretru". Většinou je to z té staré francouzské vlny.

V nových skladbách máš oproti dřívějšku docela táhlé refrény. Jak myslíš, že se ti to bude zpívat při bubnování?

MC: To jsem docela zvědavý, protože v některých písních jsem vymýšlel zpěv, aniž bych hrál na bicí. A mám pocit, že ve spoustě místech budu mít docela problémy bubnovat a zpívat současně. To musíme nějak pochystat, protože teď vlastně přichází druhá fáze, kdy se naše písničky budeme znovu učit hrát.

Kdy vyrážíte na turné?

MC: V Arše máme první koncert 20. dubna. Potom je turné rozdělené na dalších pět koncertů, které budou mít scénu stejně výpravnou jako na křtu v Arše a šest menších klubových koncertů, kde bude muset být scéna trochu redukovaná. Už se na ně moc těšíme.

Autor je redaktorem časopisu Show!