Celých sedm let od doby jejího založení si čeští posluchači museli chtě nechtě odpírat naživo tuhle londýnskou senzaci, jejíž rukopis si nespletete. Přesto byste se její dosud vydané tři desky bez informací nikdy neodvážili uklidit pod jedno jméno. These New Puritans se tvůrčím životem doslova řítí a jediným vodítkem na této cestě je jejich intuice a lidský pud.

A instinktivní záležitostí byl i jejich debut na českých prknech, ve smíchovském klubu MeetFactory. Spontánní, tlející živočišností a nasycený projevy vnitřní revolty. Z pódia proudilo v různých formách neuvěřitelné množství energie, jejíž volná a skrytá podoba se střídaly s pohybem singlů z protestní dvojky "Hidden" a podprahové novinky "Field Of Reeds". A když se nahrávky, které jsou jako den a noc, potkají na jednom setlistu, a ještě konkrétně tyhle dvě, je jasné, že ten večer se vám klidně spát nebude.

Na sladké snění nenaladil ani předskokan oOoOO, byť v jiném slova smyslu. Kalifornský projekt Christophera Dextera Greenspana sliboval příjemnou relaxaci v husté, lepkavé lázni temných elektronických smyček a bezútěšných samplů. Místo toho se ale posluchač, jak jeden návštěvník trefně vystihl ve facebookové události, dočkal jen trochu ubohého, plochého setu fosforeskujícího pouze příšernými pouťovými sirénami v závěru.

Dojem nepřesvědčivosti podpořil producent i svým počínáním na pódiu. Chvílemi vypadal, že se nudí, jindy se s krabičkou v ruce kymácel s podezřením, že se o něj pokouší mdloby. Ocenit lze snad jen analogové černobílé projekce, které sice záběry na kouřící slečny neomráčí, ale svou zacykleností skličujícímu elektronickému vlnění svědčí. Pomyslný titul nejlepšího dýdžeje festivalu si tak udržel berlínskou taneční scénou odkojený John Lemke s konzistentní směsí chillwaveu, housu, ambientu a vůbec všemožných elektronických struktur.

Možná i z jiného důvodu by bylo lepší umělce zvaného oOoOO (čti "o-ou" spíše než "oh") nechat doma, ve studiu. Ne, že by Puritáni neměli nad předskokanem navrch, koncept jejich divoce polarizující show s aurou náboženského obřadu by ovšem snesl pozornost i sám pro sebe. Čím si to sedmičlenná sestava zasloužila, že z ní nešlo spustit oči?

Zvukem. Je zajímavé sledovat, jak se jednotlivé party netypického nástrojového obsazení řetězí naživo a monumentálně gradují. Jako v písni "The Light In Your Name" - do prosté klavírní linky a hypnotického dvojhlasu Jacka Barnetta a portugalské jazzové zpěvačky Elisy Rodrigues nejprve žestě malují obrazce, aby se společně s bicími postaraly o mimořádně dramatické rozuzlení. Tvorba These New Puritans je na více než čemkoliv jiném založena na rytmech, což asi netřeba zdůrazňovat - dvě bicí soupravy skutečně nešlo nejen při přesně mířené provokaci "Attack Music" přeslechnout.

A vlastně ani přehlédnout - Thomas Hein, obstarávající elektronickou sadu za hradbou samplerů a podobných bedýnek, nad bubny divoce čaroval. S Jackovým dvojčetem Georgem tak utvořili silný tandem, jehož beatová zeď podrazila nohy všem bez výjimky. Ze dvou třetin naplněný klub si ale milerád nechal ubližovat agresivním zvukem desky "Hidden" a přirozeně křepčil do jeho rytmu. A ztotožnil se s ním evidentně víc než s uhlazenými divnosvěty puritánské novinky. Snad za to může genderový i věkový průměr, který se usadil na hodnotách muž, pětadvacet.

A takový se usídlil i na pódiu, přestože to bylo o fous. Maskulinní trojice si totiž na své turné pozvala klavíristku a hráčku na lesní roh/trumpetistku. Doplněno o mužskou sílu rovněž na lesní roh a již zmíněnou, skvělou vokalistku Rodrigues, se jádru formace podařilo dát dohromady vyváženou sestavu, jež s přehledem pokryje instrumentální bohatost "Field Of Reeds". A že by hostující většina ukrojila pozornost zakládajícím členů? Jak směšná myšlenka...

Zaprvé, bubeník George přihříval polívčičku tak urputně, že si musel několikrát mezi písněmi přivolat kolegu technika. Zadruhé, introvertní Thomas o zájem snad ani nestojí. A Jack? O něj starost rozhodně mít nemusíte. On ví, že publikum je jeho a nemusí mu věnovat přehnanou péči. Raději se v pevné symbióze s hudbou soustředí na perfektní frázování a dikci. A když v závěrečné skladbě "V (Island Song)" začne tím svým yorkeovským tenorem poetizovat, prominete mu i lehkou aroganci v jeho projevu. Jack Barnett je vlastně tak trochu onen promítač s vlčí tlapou z videoklipu - hlasovou vábničkou přitáhne duše co nejblíže k sobě, aby se pak mohl vysmát jejich naivitě kanonádou beatů.

A zlatý hřeb? Ten je bezkonkurenčně jeden - "Organ Eternal", "tokáta a fuga jednadvacátého století". Ústřední motiv naživo ještě několikanásobně více strhne a když se do něj v závěru začnou postupně vpíjet nebesky spojené vokály Rodrigues a Barnetta, je to jako kdyby vám někdo přejížděl kostkou ledu po zádech. Skvostné.

These New Puritans musí naživo vidět a slyšet každý hudební labužník. Tečka.