Daughter je kapela se syrově autentickými texty, ale pořád nejlépe identifikovatelná pod formulkou spíše neškodný indie popík. Tohle mohou říkat maximálně ti, co do sebe nechávají nalévat hořkost Eleniných veršů nesoustředěni a jen skrze sluchátka. Protože naživo vás spolyká vír nepředstíraných rozervaných emocí plavajících v suverénním zvuku. Ani nehlesnete. A je to tvorba sama o sobě, co neoblomně klátí překážky na cestě k intenzivnímu duchaplnému prožitku. Člověk by při poslechu skoro zapomněl, že tam na pódiu někdo stojí a sváří ty silné zvukové motivy naživo. Produkce anglických hřebečků stáje 4AD se v reálném čase stává individuální záležitostí, během níž si každý z hudby a textů vezme tolik, kolik dějové mezníky jeho života unesou.

K tomuto senzuálnímu zážitku však vedla tuze trnitá stezka. Ne, že by výkon Dánky s přezdívkou Broken Twin byl politováníhodný, ba mizerný - to absolutně ne. Šibenička se skrývala jinde. Tedy v srdci publika, v němž bylo husto, jak vyprodané vystoupení značí. Když po okraj naplněný sál dostane báječný nápad, že si bude povídat (!) - páni, super, ale pro příště nechť každému kecálkovi neprodají pivo nebo tak něco, protože žádné další příště, ach ano, s bohyní ženských hlasů nebude.

Mladá interpretka se slyšitelnými vzory Feist nebo Nico působila za pianem tak neposkvrněně a lidsky... V tu chvíli to nebylo o ničem jiném, než o ní - seděla tam sama za sebe, skromná, dělící se s ostatními s písněmi o hořkostech, zklamáních a nadějích. S obnaženou duší a pravdou na dlani. Hlasem, jehož zčeřená hladina opisovala pohyb třepotajících se ptačích křídel. S teskným zvukem vazbených houslí Nilse Gröndahla dokonalost sama... Ano, chtělo se brečet. Suché oči, jděte spát - při závěrečné "Sun Has Gone" se lesku neubránily.

Ač Daughter neklopýtli během hodiny koncertování ani jednou, při nástupu se přece jen suverenita zapomněla v šatně. Úvodní skladba "Still" zněla ploše, členové vypadali nevzrušeně, nadšení nulové. Přesvědčivost spolu s emocemi ale přispěchaly rychle, svezly se na driveu a ukázaly "Amsterdam" jako pulsující město. Živočišný pop lovený z alternativních hlubin je jedna podoba žánru, kterou na sebe Britové berou. Tu druhou představují rozervané meditace iniciované Elenou Tonrou s ozdobnými post-rockovými dojezdy. Obě jsou stejně dobré, ale za srdce vezme jen ta druhá, a to se počítá. Nejen díky efektnímu jónsiovskému zvuku kytary, jenž se vzedme týráním strun smyčcem jako v "Love". Ale především křehkými, či naopak bojovnými synchronními monology dvou kytar, které v té intimnější verzi nalezneme třeba v "Shallows". To se člověk zasní a skoro pak zapomene, že na indie folk "Human" se smí, a dokonce musí hopkat či jinak pohybovat do lehkého rytmu.

Kapela byla sehrána perfektně a působila velmi kompaktně. Doba, kdy značka Daughter fungovala ještě coby sólový projekt Tonry, je tatam a jeden by si na ni při pohledu na pódium nevzpomněl. Spíše než frontmanka vypadala zpěvačka jako šedá myška, i když rozmístění členů s interpretkou na jedné straně a maskulinním triem na té druhé jí mělo zajistit patřičnou pozornost. I přesto by ale inkasovala cenu publika za nejoblíbenější postavu večera. Elena je ten nejplašší člověk, kterého jsem kdy na jevišti viděla. A následně i tím nejsympatičtějším - děkovačka po sborově zpívané skladbě "Youth" se protáhla na několik minut, jelikož se hodné dvojče Alice Glass a Karen O ne a ne vymotat z bludiště superlativů své překotné mluvy. Vypadala, že je z hajpu publika na omdlení a v turbulenci ód na spřízněné návštěvníky úplně zapomněla, že se jim vyřčeným přáním žít v Praze už dostatečně odvděčila.

Jít na koncert s minimálními šancemi pro kapelu a odkráčet z něj jako zmoklá slepice se srdcem tepajícím vzrušením je to nejlepší, co se posluchači muziky může stát. Co ale těší mnohem více než nezapomenutelný hudební zážitek a fascinuje zároveň, toť mimořádný zájem o nezávislou skupinu, co teprve před nedávnem vydala debut. Klíč k rozluštění malé záhady ale podala srdcovka "Youth" v momentě, kdy příznivci spolu s Elenou zpívali "and if you're in love, then you are the lucky one, 'cause most of us are bitter over someone". Jsou jím texty - jednoduché, o skutečných vztazích mezi lidmi, takové, s nimiž se každý ztotožní.

Břemeno proměnlivých emocí zpěvačky si ale posluchači domů neodnesli díky vhodně zvolenému přídavku, co slaví optimismus již v názvu. Letošní hit "Get Lucky" vizionářů Daft Punk přestavěli Daughter do intimnější polohy a v jejich podání bavil stejně jako v původním znění. Při šeptavém frázování refrénu navíc zpěvačka působila neuvěřitelně sexy! Jen prořídlé publikum nevědělo, jak s ním naložit. Mohutný aplaus na závěr však mluvil za sebe: Chceme vás tu vidět znova!