Kdo v roce 2011 navštívil piešťanský festival Grape (o kterém ještě bude řeč), Luno už si nejspíš nevybaví. Během tehdejšího horkého srpnového odpoledne se čtveřice muzikantů tísnila v drobném stanu daleko od centra dění a přihlíželo jí všehovšudy asi deset lidí. A i ti se postupem času rozcházeli. Pak ale přišla povedená řadovka "Zeroth", kterou jsme na musicserveru vychválili i v makrorecenzi, a nyní i kšeft, který se neodmítá - předskakování na listopadových koncertech Hurts a Placebo v Praze - a s tím spojená publicita, o jaké se čtveřici možná ani nesnilo.

První štaci máme v tuto chvíli za sebou a nutno říct, že kapela dnes působí daleko sevřeněji, než tomu bylo dříve. A především - tma jí sluší. Zasněné hlukové stěny se v Inchebě krásně proplétaly s Brabcovou svíjející se kolem mikrofonu a návštěvníky Výstaviště postupně pohlcovala všeobjímající deprese, která dala zavzpomínat i na nedoceněnou Khoibu, ve které zpěvačka s květem ve vlasech dříve působila. Těžknoucí atmosféra plná ruchů a kytarových efektů se ale nesetkávala s velkým pochopením u převážně náctiletého publika a přinejmenším podle děvčat v prvních řadách, které se raději věnovaly svým smartphonům než poslechu nadějí dýchající titulní písni s popěvkem "let's fall in love", lze jejich vystoupení shrnout jednoduše. Jako dobrý koncert pro špatné publikum.

Britští Hurts k nám jezdí, jak to jen jejich tourplán dovolí, a ani letos tomu nebylo jinak. Jarní jednohubka v Lucerna Music Baru ale fungovala spíše jen jako navnadění před festivaly a plnohodnotnými podzimními zastávkami, na nichž autoři "Wonderful Life" slibovali dovézt všechno větší, hezčí a lepší. Nelhali.

Po technické stránce není možné koncertu cokoli vytknout. Zvuk byl křišťálově čistý od prvního tónu, bombastická scéna s větráky a zkříženými kusy kovu, které daly vzpomenout na industriální chloubu Ostravy, zase dávaly tušit, že to s chladem a mrazem myslí pánové Hutchcraft a Anderson ve svém melancholickém projevu opravdu vážně. Speciální zmínka patří i osvětlovači, který by za svůj dech beroucí výkon plný dynamiky, bohatých barev i logického zvolení odstínů podle tématu písně zasloužil metál. Epileptici by možná mluvili jinak, ale není pochyb o tom, že i on dokázal pozvednout úroveň, s jakou probíhaly koncerty Hurts dříve a jaké jsou dnes.

Základní koncept samozřejmě zůstal zachován. Ústřední dvojice tvůrců kultivovaného popu se v černých oblecích nebo vestičkách nechá obklopit obdobně oblečenou čtyřčlennou doprovodnou kapelou a její teatrální hra na vážnost ji spolu s rozhazováním bílých růží divákům prodá. Nějak takto to alespoň vypadalo na Grape festivalu.

Za dva roky se ale k ohlodané kostře začalo přidávat i nějaké to masíčko a dnes je jasně vidět, že spousta vydělaných prostředků je investována zpět do kapely, která díky tomu nepochybně roste. O nasvícení a efektní scéně jsem již psal, o tom, že se díky veškeré té práci kolem dá hovořit jako o tendenci ke směřování na stadiony, se zase dočtete v naší makrorecenzi k dvojce "Exile". Zajímavější ale je, jak na sobě zapracoval sám frontman.

Pryč jsou nekonečná postávání za mikrofonem, díky kterým pak během "Evelyn" působilo ojedinělé číslo s naoko rozbíjeným stojanem nepatřičně a uměle. Theo Hutcraft je dnes daleko živelnější, pohybově nadanější, usměvavější, jeho vokální přednes je působivější a celkově vyvolává daleko lidštější a přirozenější dojem, než jak tomu bylo dříve. Vystoupení v Incheba Areně si zpěvák vyloženě užíval a i jeho emocionální projevy byly uvěřitelnější. Každou chvíli si na důkaz vděčnosti zaťal ruce v pěst, aby je políbil, přitakával, chytal se za hlavu a nemohl uvěřit, jak silné odezvy od publika se mu dostává. A že to nebyly hrané emoce, ale nefalšované nadšení, potvrdila i slza dojetí lesknoucí se v jeho oku při nádherné, zpomalené verzi "Blood, Tears & Gold", vrcholu večera.

Nemá smysl vypisovat všechny písně, které během skoro dvouhodinového představení zazněly. Až na pár výjimek se totiž jednalo o téměř kompletní diskografii skupiny. A ať už to byl šlapající pilotní singl z druhé desky "Miracle", zeleně podsvícený nářez jménem "Cupid" nebo zasmušilá, do ruda zbarvená "Unspoken", sklízela u euforického publika nadšení, které bylo z letošních koncertů srovnatelné snad jen s Imagine Dragons v SaSaZu, jen dva dny starému zážitku s Bruno Marsem v O2 areně nebo s… ehm, Karlem Gottem na Rock For People. A o jaké pozdvižení se postarala balada "Stay", nejkrásnější skladba jejich repertoáru, to si asi dokážete představit.

Mezi novinkami vyčnívaly především singly - hlasivky přítomných se během sborového "o-eo-eó-o-eo-eó-ó" v kousku "Blind" mohly náležitě vykřičet a výborná "Somebody To Die For" i naživo potvrdila, že se jedná o jednu ze dvou nejlepších věcí, které Hurts pro "Exile" složili. Tou druhou je samozřejmě gradující kompozice "Help", ve které nechali své vzory z Depeche Mode a Pet Shop Boys daleko za sebou a dokázali, že i jindy patetický dětský sbor může být v písni použit s grácií a ku prospěchu věci.

Bohužel je to právě závěrečná "Help", ke které míří moje jediná výtka. V živém provedení totiž kapela spoléhala na to, že sbory zastoupí publikum, a to zde včera večer poprvé a naposledy zklamalo, čímž se vycizelované a dlouho budované napětí ze skladby vytratilo. Jedna píseň ale dobrý koncert nedělá, a že se ten včerejší i přesto mimořádně povedl, není žádných pochyb. Na rozsvícení stovek mobilů během "Illuminated" nebo zlámání stojanu pro mikrofon během finále "The Road" se prostě nezapomíná.

Je to jen pár dní, co jedni z předních představitelů synthpopu oznámili počátek prací na třetí studiovce. Pokud si na ní dají záležet a neuspěchají její vydání, které ublížilo kvalitám dvojky "Exile", mohli bychom se od nich dočkat ještě hodně příjemných věcí. A třeba i na ty stadiony jednou dojde.