S Nickelback je těžké pořízení. Na jednu stranu za sebou mají padesát miliónů prodaných nosičů, hromadu hitů a armádu věrných fanoušků, kteří na ně nedají dopustit, na tu druhou to jsou nenáviděná, na alkoholu závislá monstra s podbízivými rádiovými odrhovačkami, která opilá usedají do svých Lamborghini, hrají patnáct let stejnou písničku, píšou tupé texty (viz "Something In Your Mouth" nebo "S.E.X."), vypadají hloupě a především - jsou oblíbeným terčem samozvaných znalců té kvalitní a jediné správné hudby. S řadou argumentů z jedné i druhé strany spektra se dá souhlasit, spousta z nich je ale také úplně irelevantních. Však vy už se vyřádíte v diskuzi.

Faktem ale je, že dnes už trendy dávno neurčují a ani neposouvají rockovou hudbu dál, jako se to v posledních měsících daří třeba Biffy Clyro nebo Queens Of The Stone Age. Nicméně stejně tak platí, že když jdete do obchodu pro jejich nové cédéčko, nemusíte se bát, že se na vás pak ze sluchátek vyvalí dubstep. Kapela dříve známá jako Kreténi z vesnice se prostě v průběhu necelých dvou dekád proměnila v zavedenou značku, u které bezpečně víte, co kupujete. Vše ostatní už je jen otázkou vkusu.

Splněný sen všech českých fanoušků začal kolem dvacáté hodiny s předními představiteli křesťanského rocku, hřmotně melodickými Skillet. Stejně jako v případě hlavních hvězd se i oni ukázali v Česku poprvé a hned od startu rozjeli pořádně nabroušenou show. Agresivní výpady a energické nasazení se skvěle doplňovaly se sebejistým vokálem Johna Coopera, kterého od bicích jistila nadaná Jen Ledger. Hity jako "Hero", "Awake And Alive" nebo "Rebirthing" samozřejmě nechyběly a nezpochybnitelné kvality čtveřice z Tennessee potvrdily takřka železnou silou. Našlapanou půlhodinkou si u nás jistě našli nové publikum a letitým příznivcům hned stoupla šance, že bychom se od tvůrců skvělé letošní novinky "Rise" mohli přece jen dočkat plnohodnotného samostatného koncertu. Co vy na to, páni promotéři?

Kvarteto ve složení Chad Kroeger, Ryan Peake, Mike Kroeager a Dan Adair odstartovalo výbornou peckou "Animals", ale jak už to tak bývá, zvukař ji svým neumětelstvím ihned odstřelil. A že nebyla sama. Na poměry jindy bezproblémové O2 areny trvalo sakra dlouho, než jsme se dočkali čistého a ničím nezkresleného poslechu, a tak i dvě nejpovedenější balady jejich repertoáru, tedy "Savin' Me" a "Far Away", nezněly ani zdaleka tak dobře, jak by teoreticky měly.

Částečně za to mohla i samotná kapela, které chvíli trvalo, než si s publikem potykala a dostala se do provozní teploty. Na tomto místě se tak sluší poděkovat čísníkovi Bradleymu, který Chadu Kroegerovi a Ryanu Peakovi úslužně nosil další a další panáky. Postupně se uvolňující kanadská čtyřka pak začala do svého přednesu dávat ten správný rockový feeling a třeba "Someday" nebo "Figured You Out" z jejich nejlepší řadovky "The Long Road" tak zněly naprosto znamenitě.

Postupnou eskalaci večera potvrdily nejen další hity jako "Gotta Be Somebody" nebo její sborově odzpívaná kopie "When We Stand Together", ale také sympaticky zemité Kroegrovy fórky na téma dobrých hospod v Praze. Houpavá "Rockstar" v pasážích zpívaných publikem potvrdila, že Češi neumí texty (nebo jen anglicky?), na dojemnou "Lullaby" si pak spolu zaploužily snad všechny páry v hale. Atmosféra ze strany diváků sice nebyla tak vřelá jako o den dříve na fenomenálním Bruno Marsovi, ale jak gradoval koncert, osmělovalo se i publikum.

I přes nedávný sňatek s Avril Lavigne zůstává Chad Kroeger a jeho parta tvrdými hochy (byť třeba jen na oko), a proto se místo balónků a konfet raději soustředila na samotnou muziku, což kvituji s povděkem. Zvláště příjemné bylo zařazení drsnějších věcí jako "Too Bad" nebo "Saturday’s Night Alright For Fighting", která fanouškům, kteří přišli jen kvůli "How You Remind Me" a "Hero" (které se stejně nedočkali) připomněla, že jsou na rockovém koncertě, a těm věrnějším zase umožnila zařvat si pořádně od plic. V jinak rozumně sestaveném setlistu ale citelně scházela "Feelin' The Way Too Damn God", té je opravdu škoda.

Obecně pak lze konstatovat, že image bezprostředních chlápků odvedle zafungovala, a když se v závěrečné alkoholové apokalypse "Burn It To The Ground" rozeskákal téměř celý prostor pro stání, bylo jasné, že ať chcete nebo ne, Nickelback jsou pořád ve formě.

Dle založených rukou a otrávených výrazů některých kolem stojících jedinců je sice možné usuzovat, že vyznavači artrockových, metalových, psychedelických a jim podobných uskupení asi i přes to všechno zůstali nepřesvědčeni, avšak ti, kteří si potrpí na přímočarý melodický rock s nádechem post-grunge, si určitě přišli na své. Jak bylo řečeno v úvodu, rockový svět je dnes už opravdu někde jinde, ale pro zavzpomínání si na telecí léta a možnost si kapelu po deseti letech konečně vyškrtnout z TO DO listu zafungovali držitelé dvanácti cen Juno vážně skvěle. Já jsem si na konci spokojeně oddechnul, co vy?