Intermezzo: Za dětských let jsem nenáviděl školní hudební výchovu a když v televizi dávali "Zpívánky", kdy byl téměř násilně do nás huštěn odkaz našich lidových, zlidovělých písniček. O mnoho let později jsem si stejným způsobem vnitřně rozviklal své pouto k produkci Čechomoru a dnes se jim spíše vyhýbám hodně velkým obloukem. Celkem nedávno jsem si pak na jednom zpravodajském portálu přečetl, že hodně lidí nezná slova ani naší státní hymny. Tak si vnitřně říkám, že je možná základní pohled ústřední dvojice Jiří Burian a Lenka Kovaříková postavený na pravdě podkopané realitou okolo nás. A ať už je smysl projektu "Bohemia" jakkoliv myšlen vážně, naše tradice jsou asi skutečně na ústupu vinou počítačové generace.

Burian je hudební všeuměl (vyzkoušel si různé hudební škatulky a seznam aktivit je za ta léta pořádně rozsáhlý), prolistoval nejeden zpěvník a celkem náhodně vybral tucet lidovek (více či méně známých), kterým vytvořil zcela nový outfit. K nim přidal téměř idylicky zasněnou instrumentální předehru, v které snad jen chybí kousek namluveného úvodu v podání Zdeňka Svěráka. Evidentním cílem bylo zachovat původní atmosféru textu, zbytek (myšleno melodie) mohl být překopán zcela od základu. "Louka široká" s Jaromírem Švejdíkem je krásně vykreslené spektrum protikladů postavené na výrazném tanečním rytmu s poklidnější, zpívanou protistranou. "Bohemia" takových chvil nabídne hned několik, ale většina případů se spíše nese v poklidnějším módu.

Pozitivem věci jsou pozvaní hosté, kdy zejména zpěvy nenechal Jiří Burian jen na svých bedrech. Svým způsobem výraznější pozornost na sebe strhávají dámy: Veronika Lazorčáková (hned v trojici skladeb), Monika Načeva a Sára Vondrášková (Never Sol), jejich společná hlasová souhra v "Ej lásko, lásko" je hluboce podmanivá. Sólo Sáry v "Dobrú noc, má milá" má stejné kouzlo, jako když nedávno na koncertu Umakart Family skvěle zazpívala nebelovskou krásku "Stínohry" (na filmovém soundtracku ji těžce překonatelnou tvář vdechla Marie Rottrová), a odhaluje fakt, že čeština jí velice sluší. K Mikolášovi Ružičkovi pasuje potemnělá nálada "Černé oči jděte spát", Milan Cais zcela odkryl rozvážnost v "Až mě bude sedum". Naopak Albert Černý v písni "Holka modrooká" působí nezvykle rozpačitým dojmem, kdy nebyla zcela odpárána jeho snadno rozpoznatelná vokální stylizace. Zůstal tak zahanben vedle matadora Zdeňka Svěráka, jehož "Chodil jsem mnoho let" působí asi nejvíce uvěřitelně.

"Bohemia" má však i jeden zádrhel. Po druhém, třetím poslechu se zcela vytrácí její vjem překvapení a celá deska je snadno čitelná. Jako by kdesi v zákoutí panovala nejistota, jakého přijetí se nové úpravy dočkají, a ve finále se sáhlo na méně odvážné experimenty. Snadno vycítíte, kdy dojde k nějaké změně hudební nálady, dramatickému zvratu, kdy přijde libozvučné symfonické preludium nebo kdy otěže akustické rovnováhy přeruší střet s chladně tepající elektronikou. Burian s Ecsonem Waldesem vytvořili sice líbivý mikrosvět, ale po většinu doby si zde vše probublává, šumí jako Vltava mezi Krumlovem a Budějovicemi, když nastanou parné letní dny a dravá voda je ta tam.

Burianova druhá sólovka "Bohemia" se sice mezi jeho dalšími projekty neztratí, ale zároveň příliš nevynikne. Názorový střet kolem ní bude asi hodně proměnlivý - pro někoho může být příliš usazená, jiného může odradit ona zmíněná čitelnost, atd. "Bohemia" představuje přesně sestavený celek s několika výraznými chvilkami, ve výsledku ale vše mohlo jít ještě odvážnější cestou. Záleží nicméně na vkusu a je velkou neznámou, zda tato snaha doopravdy zachrání lidovou písničku. Každý pokus se ale počítá.