Arcade Fire před sebou měli nelehký úkol navázat na své veleúspěšné třetí album "The Suburbs" a postavili se k němu opravdu zodpovědně. Nejprve odletěli za inspirací na Haiti, poté k nahrávání přizvali Jamese Murphyho a přišli rovnou s dvojalbem plným disco beatů a karibských rytmů. Opět to stojí za to!
V uplynulém století se v populární hudbě pro propagace nové nahrávky osvědčil jakýsi zaběhnutý model, kterým se dnes řídí většina umělců. V současné době jsou v rámci tohoto modelu plánovány veškeré propagační aktivity zahrnující vypuštění singlu do rádií, na iTunes, rozhovory s novináři, nasazení videa na YouTube, případně na některý z televizních kanálů, a to vše pak je podpořeno intenzivním koncertováním. Je to natolik předvídatelný cyklus, že se nelze divit tomu, že se řada hudebníků snaží hledat nové způsoby, jak své fanoušky upozornit na vydání nového materiálu. Příkladem budiž letošní kampaně
Daft Punk,
Davida Bowieho (doslova šokoval hudební svět, když své poslední album připravil v absolutním utajení) a v neposlední řadě
Arcade Fire. Jejich guerillový marketing zahrnující graffiti se záhadným logem obsahujícím slovo
reflektor si sice částečně vysloužil i kritiku (za vandalismus), ale svůj úkol splnil a při vypuštění videa k prvnímu singlu "Reflektor" byl celý svět na nohách. A nejen proto, že se v něm objevil sám velký Bowie.
Kanadská formace je nyní v podobné pozici, jako byli kdysi
Radiohead. S každou svou deskou se snaží dostat do trochu jiných vod a vždycky se jim to podaří takovým způsobem, že nejen si získávají čím dál tím větší posluchačskou obec (a to aniž by se snažili o nějakou přístupnost), ale také si na své straně drží kritiku. A když si k tomu všemu ještě přidáte gramofónek za předchozí album "The Suburbs", musí vám být jasné, že očekávání na jeho nástupce nemohla být větší. Zvláště když mnohými bylo právě "The Suburbs" považováno za jejich vrchol. Co dělat dál? A co takhle strávit nějaký čas na Haiti a Jamajce. Nostalgie bylo dost a nyní je čas se zase podívat někam jinam. Vezměme v úvahu, že těch cest, kam se posunout dál, je nesčetně a ta, kterou si kapela vybrala, je minimálně zajímavá.
V zásadě se "Reflektor" točí kolem velkých témat, jakými jsou láska, smrt, individualita, posmrtný život a technologie. Část textů ale vychází z myšlenek dánského filosofa Sørena Kierkegaarda o tzv. rozumovém věku, kdy vášeň a dějová linie byly nahrazeny dvojznačností a pasivním rozjímáním. Dojde také na mýtus o Orfeovi a Eurydice (o hudebníkovi hrajícím písničky tak krásné, že se mu podaří přesvědčit smrt, aby dala jeho lásce druhou šanci - tu sice dostane, ale konec je přesto tragický) rozehraný v nejkrásnějších momentech desky "Awful Sound (Oh Eurydice)" a "It's Never Over (Hey Orpheus)".
Stejně jako se proměnily texty, pozadu nezůstala ani hudební složka, Právě na ni se nejlépe podepsaly návštěvy Haiti a Jamajky a také přítomnost Jamese Murphyho (
LCD Soundsystem), který doplnil Markuse Dravse na producentské židli, a nutno říct, že i díky němu se kapele podařilo navštívit neprobádaná místa. Tohle propojení vlivů je nejzřetelnější v "Here Comes The Night Time", kde dochází ke změnám mezi uspěchanou krkolomnou perkusní hudbou ve stylu haitského rara festivalu a houpavými rytmy ne nepodobných haitské
Compas music. Název možná naznačuje, že máme co do činění s klubovou skladbou, ale je to spíš naopak (text staví netolerantní náboženství proti spásné síle hudby). Vliv samotného Murphyho se nejlépe projevuje ve skladbě "Porno" (aneb když se střetnou dva rozdílné světy a skvěle to funguje)
Pokud ale budeme chtít jít více do hloubky, je potřeba desku vnímat tak, jak to po nás chce sama kapela, tedy jako dvojalbum, dvě strany jedné mince, které se snaží každá tvořit vlastní svět, ale jedna bez druhé by se neobešla. Nejvíce pozornosti si krade první část, především díky titulnímu disco opusu, který bych se nebál označit za jednu z nejpozoruhodnějších nahrávek formace vůbec, a to nejen kvůli tomu, že téměř osmiminutová kompozice ani chvíli nenudí, ale má hlavně skvěle vybudovanou atmosféru (a zmíněného Bowieho, ale to je opravdu jen třešnička na dortu). Svým zvukovým odklonem sice necharakterizuje celou desku, ale všeobecné směřování tělesa mající potřebu se pohybovat směrem dopředu. Vezměte si třeba dubem ovlivněnou "Flashbulb Eyes" nebo "We Exist", kde dojde na basovou linku ve stylu "Billy Jean".
Zatímco první disk je spíše přímočařejší kolekcí, ten druhý sází na mnohem větší epičnost a zvukovou rozmanitost. Otevírá jej klidná verze "Here Comes The Night Time", která následně přechází v "Awful Sound (Oh Eurydice)", v níž se mísí haitské bubnování s baladičností
The Beatles. "Afterlife" se opět vrací ke karibským rytmům a frontman a hlavní textař Win Butler je v písni mnohem více smířlivější, když zpívá
"Can we scream and shout / Just work it out". Intro pak snad záměrně připomíná "Temptation" od
New Order. Vše zakončuje "Supersymmetry", která vás v jedenácti minutách pošle na pomalou plavbu vstříc noční obloze a dělá finální tečku za touto nejambicioznější kolekcí v dosavadní historii
Arcade Fire.
"Reflektor" není bezchybná nahrávka. Místy se zdá být nepřiměřeně dlouhá, jenže i ty momenty, které se mohou zdát nepotřebné, k desce patří a chyběly by (je to trochu "Hlava 22"). Kapela se dostala do klasické situace, kdy bylo potřeba udělat tlustou čáru za minulostí a prozkoumávat nové možnosti, stejně jako kdysi
The Clash s "London Calling" nebo ještě lépe
U2 s "Achtung Baby". Už se nedívají zpátky, ale hledí přímo před sebe. Natočili další senzační album, na které se bude opět těžce navazovat.