Létající cirkus Anděla 2001

08.03.2002 08:51 - Luboš Kreč | foto: facebook interpreta

Poté, co udělila své hudební ceny Amerika a Velká Británie, došlo i na malý český rybníček. Ve čtvrtek 7. března se sešla smetánka místního showbusinessu spolu s laickou i odbornou veřejností, aby se podívala, jak budou jednotliví umělci a umělkyně přebírat v pražské Paegas Aréně výroční ceny Anděl za rok 2001. Jak to vypadalo přímo v "aréně", vám přiblíží tato reportáž.
Plakát Anděl 2001
© facebook interpreta
Nové vedení Akademie populární hudby pojalo letošní ročník ve velkém stylu. Ceremoniál proběhl v největší české hale, interpreti, kteří poctili Anděla svou účastí, jsou skutečné hvězdy a navíc hráli všichni skutečně naživo, přímý televizní přenos vysílala nově Nova. Samé novum, nebo ne?

V televizi akce odstartovala ve dvacet hodin večer, avšak pro ty, kteří se udílení zúčastnili přímo na místě, byl stanoven začátek na 19:30. Od té hodiny už měli všichni správně sedět na svých místech a zarytě sledovat neměnící se scénu, na níž probíhaly poslední kosmetické technické úpravy a změny. Nestalo se tak. Ještě v osm se trousili poslední návštěvníci, kteří se marně snažili zjistit, kam patří. Ono totiž najít ten správný vlez do sálu, nebyla záležitost nijak prostá. Na vstupence bylo sice určeno sedadlo, řada a dokonce sektor, k němuž majitel lístku příslušel, jenže v provoněných a notně se tísnících davech se poztrácená orientace sbírala jen s vypětím všech sil. Když se člověk zeptal někoho ze snad stovek "security pracovníků", vždy byl odkázán na jednu z následujících entit: a) hosteska, b) mapka. Mapka se dala najít, bohužel když už se jedinec prodral přes hordy podobně tápajících bytostí k plastové nástěnce, zjistil, že stejně nemůže sebrat rozum do hrsti a vyrazit, protože čas nutný ke zmobilizování řádně otupených myšlenkových procesů jednoduše nebyl k dispozici - pokud jste včas neuhnuli, byli jste nemilosrdně natlačeni a přimáčknuti na stěnu, od níž se neskýtal nijak úchvatný rozhled. Inu, poté zbyla druhá možnost, a to nalézt hostesku, zeptat se jí na směr, a pak se jen posadit. Zní to snadně, ba přímo triviálně, ale realita byla podstatně složitější. Je známo, že hosteska musí být pokud možno mladá slečna, jemných a rozhodně přitažlivých kontur, která neodpudí, ale naopak přitáhne pozornost. Tato základní marketingová premisa se ukázala být v dané situaci značnou komplikací - hostesky pozornost přitahovaly do té míry, že je nebylo v lidských silách odkrýt. Ano, odkrýt, neboť většinou se jejich tělíčka nacházela zasypána bezejmennou masou provolávající tatáž slova: "Kudy do sektoru...?"

Nemyslete si, že novinář může zlehčovat, protože se na mumraj díval z patra VIP tribuny. Není pravdou! Některé sektory, jež byly určeny výhradně novinářům a fotografům, byly tak důmyslně ukryty před nepatřičnými návštěvníky z mimožurnalistických řad, že ani sami publicisté se nemohli dopátrat, kam že to vlastně mají jít usadit svoje honosná pozadí. Ale jak vidno - píši, tedy našel jsem flek, pročež skončeme hororově zdlouhavý popis vandrování Spartou, které ve finále dopadlo dobře jak na straně odborné, tak laické.

Sektor, jenž mi byl určen coby vyslanci MusicServeru, se nacházel hned nad vchodem, skrze nějž proudili dovnitř i ven hudebníci, spolumoderátoři, prostě hvězdy, hvězdičky a jiskřičky. To bylo pro nenasytný cech mediální tím správným soustem, zvláště když televize Nova zakázala fotografovat na ploše (kromě několika pro pořádající agenturu pracujících foťáků). Většina mužů a žen s obřími objektivy byla tak odkázána na prostor, z něhož byl však výhled na pódium značně omezen a dokonce nedovoloval např. při vystoupení Tata Bojs zpozorovat, natož zachytit zpívajícího Milana Cajse. A tak se staly rázem vítaným terčem procházející "celebrity" - nikdy bych nevěřil, jak zajímavý může být kouřící Bartoška na osm způsobů, poloodhalená záda Ani Geislerové, porozprávějící s černou hlavou, zřejmě Liškovou, či výhled do standardně husté hřívy Ivana Krále. Prostě znouzectnost, protože pokud by chtěl náhodou fotograf povyběhnout jinam za vymezených pár metrů čtverečních, naklonovaní kulturisté by jej okamžitě mávnutím ruky odmrštili zpět mezi jemu vlastní.

Ale dost bylo naříkání na těžký život novinářův, podívejme se ještě na jednu pikantnůstku, která alespoň mne velice pobavila. Když přišla převzít sošku Rónova Anděla manažerka skupiny Kryštof a přečetla následně prohlášení kapely, která se v něm distancovala od Novy, čímž zdůvodnila svou neúčast na slavnosti, veškeré obecenstvo nadšeně aplaudovalo, souhlasně pokyvovalo hlavami, tleskalo až se od rukou kouřilo. Na tom nic v podstatě špatného není, každý přece ví, že Nova vysílá stupidní telenovely, a když něco činí, činí tak kvůli penězům. Problémek byl v tom, že všechny tzv. osobnosti plácaly tlapkama nad kritikou záměrů komerční televize, podporovaly hochy z Kryštofa, ale v zápětí sami vystoupily a nechaly si za vše zaplatit. Nebo se po Andělech alespoň zdarma najedly a napily na tradiční after party, kde se "generálně sponzorské" Kofoly povalovaly jaksi mimo ústřední zájem slovutných umělců a jim podobných velikánů.

Takže ceny máme za sebou, celý rok do druhého ročníku před sebou a život jde tak nějak dál. Kdo vyhrál kterou kategorii se dozvíte třeba tady, a proto berte tohoto drobného průvodce čímsi, co by se dalo nazvat "polozákulisím", jako pokus o zlehčení události, která by se neměla brát až tak moc vážně...


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY