Live: The Boxer Rebellion
místo: Lucerna Music Bar, Praha
datum: 23. září 2013
setlist: Step Out Of The Car, Semi-Automatic, Take Me Back, The Runner, New York, Evacuate, Spitting Fire, We Have This Place Surrounded, Diamonds, No Harm, You Belong To Me, Keep Moving, Fragile, Watermelon, Always, Both Sides Are Even, The Gospel Of Goro Adachi
© Merrick Ales Když se s lámáním tisíciletí jala zrenovovat kytarová scéna, mnoho nováčků uvidělo svou velkou budoucnost v post-punkovém revivalu. Jenže bylo jich na hutnou kaši a k souboji s podtitulem
silnější riff vyhrává, jenž měl za úkol rozevřít nůžky mezi uměním autentickým a citovaným, zákonitě muselo dojít. Někteří ho přežili a zbožštění dosáhli (
The Strokes), některým nestačilo a vinou experimentování - obav z pomíjivosti trendu žánru - si svůj kult pochroumali (
Bloc Party) a někteří v jejich stínu na vytouženou chvíli slávy čekají.
The Boxer Rebellion už přes deset let. A lepší než dobré už to (asi) nebude.
Tedy záleží na tom, v jakém ohledu - základna příznivců se zřejmě bude ještě rozšiřovat. Stejně jako
White Lies nebo
Editors prohnali svůj nejnovější počin (lolli)popem, který se v uších a kyčlích přece jen rozkládá snadněji. Ze sedmi skladeb z "Diamonds" obstály před skromným publikem nepřekvapivě ty s největším tanečním potenciálem - eponymní "Diamonds" a přídavková, věru indiepopová záležitost "Always", při níž by slepý jen těžko poznal, zdali se ve slokách před mikrofon nepřimotal Alex Trimble z
Two Door Cinema Club. Kromě vysloveně loudavých balad jako po sobě jdoucích "No Harm" a "You Belong To Me", při kterých si Nathan Nicholson se svým mléčným vibratem medil až běda, upomínali při hitových fragmentech tvorby Londýňané na severoirské chic-popaře prakticky neustále.
Příznačná, nezměrná epičnost singlů ("Fragile") zase přihrála do koše
U2 a historicky první singl "Watermelon" s prvotřídní noisovou koncovkou po vzoru kytarových pionýrů odpálí myšlenky kamsi do
osmdesátek a...
Dost už těch jmen. I když by bylo možné srovnávat donekonečna. The Boxer Rebellion mají takřka klasický střih příhodný pro ty indierockové bandy, co na sklonku milénia neuspěly - příliš mnoho signifikantních ozvěn bez výrazu či výraz bez nápadu. Ani coby pódioví šoumeni nebo
švejkovští žvejkové by nepochodili. Návštěvníky frontman během hodiny k dobru počastoval jen pár (děkovnými) větami. Jedna věc je však přece jen vysazuje o stupínek nad průměr - osobitě zprohýbané melodie propůjčují skladbám zvláštní melancholickou auru. Budiž tak například v písni "Runner".
Co po masivní vlně konkurence The Boxer Rebellion zbylo, je vkus a cit. Pochyby o upřímnosti projevu nebyly na pořadu večera a pokud se u někoho přece jen na chvilku zastavily, rozmetala je set zapečeťující, úchvatně atmosférická "The Gospel of Goro Adachi". Jestli odvane nejistota, zda má tahle formace světu ještě co říct, je v rukou jich samotných. Ještě počkejme. Ale už jen chvíli.