Kings Of Leon měli namále. Od svého debutu "Youth & Young Manhood" z roku 2003 se prakticky nezastavili a celých deset let stále rychleji roztáčeli kolotoč deska-turné-deska-turné až do úplného vyčerpání. Nekončící hádky v kapele, litry alkoholu, namáhání hlasivek a všeobjímající stres kapelu dusily a hrozící rozpad celé mašinérie bublal a syčel pod povrchem stále výrazněji. Situaci nepomohlo ani vlažnější přijetí jinak poměrně povedené kolekce "Come Around Sundown", která doplatila na obrovský komerční dopad předchozího majstrštyku "Only By The Night" a trošku nezaslouženě zůstala v jejím stínu. Vše vyvrcholilo dobře známým incidentem v Dallasu, kde se zpěvák Caleb Followill odešel vyzvracet do zákulisí a zpět na pódium se už nevrátil. Kapela následně vydala kostrbaté prohlášení o vyčerpání organismu a rozjeté turné už nedokončila. Nastal čas pro pauzu.

Ta trvala téměř tři roky a než se trojice bratrů Followilových s bratrancem Matthewem na začátku léta znovu postavila na pódium, prošla si důkladným očistcem. Jak kvarteto v rozhovorech přiznává, každodenní vyprodané koncerty jim zevšedněly a radost z hudby, která je provázela ještě v časech, kdy pod Talihinským nebem v Tennessee hrávali v kostelech a místních putykách, postupně ztráceli. A tak teprve ve chvíli, kdy měli čas se zastavit a popřemýšlet o tom, co během posledních let zažili, zjistili, jak neuvěřitelné štěstí mají a že by si nechtěli zbourat to, co léta budovali. I proto si doma postavili nahrávací studio, a zatímco si vzájemně chodili na svatby nebo do porodnic, připravovali po večerech materiál pro nový začátek. "Mít studio doma je skvělá věc. Díky tomu, že nás netlačil rozpočet a nebyli jsme pod stresem, jsme tam zažili takovou spoustu srandy, že jsme si i občas museli připomínat: "Hej, jsme tu od toho, abychom nahrávali!", dodává dnes se smíchem Caleb Followill.

Pokud si lámete hlavu nad tím, co se skrývá pod názvem "Mechanical Bull", vězte, že nejde o nic komplikovaného. Frontman jednoduše hledal vtipný a úderný název, který bude mít pět slabik stejně jako všechna předchozí díla skupiny. A když v televizi viděl odvážlivce, kteří se ze všech sil snaží udržet v sedle, a uvědomil si tu symboliku, bylo rozhodnuto.

Uvolněnou atmosféru z čerstvé sbírky uslyšíte. Pryč je křečovitá snaha o naplnění stopáže, která svírala krk předchozímu počinu. Tentokrát měli pánové z čeho vybírat a z jednadvaceti písní se na novinku dostalo jedenáct (resp. třináct) kusů, které kapele ostudu neudělají. Dle svých slov se snažili vrátit k důrazu na melodii, která pomohla jejich druhé řadovce "Aha Shake Heartbreak", kapelám jako Mike And The Mechanics, Queens Of The Stone Age nebo Radiohead a devadesátkovému rocku jako takovému. Pamětníci debutu nechť zamáčknou slzu, navzdory těmto proklamacím totiž dnešní Kings Of Leon zní mnohem víc jako mix alb "Because Of The Times" a "Come Around Sundown". Z prvního jmenovaného si berou naléhavost, bluesové cítění, hrátky s dynamikou a kytarové kouzlení, z toho druhého zase profesionálně znějící zvuk a místy i rádiovou učesanost, která v tomto případě vůbec není na škodu.

Pokud se zaměříme na samotné písně, zjistíme, že už otvírák a první singl "Supersoaker" se nese v líbivém a přitom neskutečně svěžím duchu, který se posluchači za pomoci zvonivého zvuku kytar a lehce zapamatovatelné melodie snadno dostane pod kůži. To v "Rock City" se pro změnu vypravíte hledat tu pravou za doprovodu ozvěn ZZ Top a Kid Rocka, abyste se během "Don’t Matter" měli chuť na všechno vykašlat a vrátit se k syrovému garážovému rocku prvních alb a raným The Strokes. Asi nejstarší písní na desce je "Beautiful War", kterou Caleb napsal ve stejný večer jako jeden z jejich největších hitů "Use Somebody". Minimalistická balada, jíž vévodí zpěvákův nakřáplý hlas, je sice hudebně nejméně výraznou skladbou novinky, ale dohání to krásným textem pojednávajícím o nekončících hádkách v mezilidských vztazích.

"Bite your tongue
Don't let us end here
Everybody's been here
At least once before
We've been here more..."

Kings Of Leon si za ta léta vytříbili svůj rukopis a ten je dobře slyšet v uhánějící a hitovým potenciálem obdařené "Temple", dvou bonusových skladbách ("Work On Me", "Last Mile Home") nebo třeba v temně podkresleném druhém singlu "Wait For Me", kde se Caleb pitvá sám v sobě a nepřímo tak odkazuje na události v Dallasu. Jižanský temperament a přísná křesťanská výchova (kterou jste mohli až nezdravě často vidět v ubíjejícím dokumentu "Talihina Sky: The Story Of Kings Of Leon") se odhaluje v jednom z příjemných překvapení desky, písni "Family Tree", kde si pánové vyřizují účty mezi sebou, a dokonce i jemně koketují s gospelem. To v "Comeback Story" pro změnu dojde i na smyčce. Vůbec nejblyštivějším diamantem je ale rozdrásaná zpověď "Tonight", která varuje, že všechny chyby nakonec vyjdou na světlo, a bez jakéhokoliv přehánění se v ní kapela předvádí v životní formě. Pro jízdu kabrioletem po prašné Route 66 těžko najdete lepší společnost.

Podrobné rozpitvání jednotlivých kusů skládačky ale tentokrát není tak důležité, hlavní je, že se kapele povedlo ukočírovat desku jako celek a jižanským rockem dýchá jako letos máloco. "Mechanical Bull" sice není lepší sbírkou než "Only By The Night", ale je na ní dostatek povědomých momentů proto, aby s ní dřívější fanoušci neměli problém. Zároveň však nezapomíná na leckterá překvapení a úkroky stranou ("Beautiful War", "Family Tree"), abyste kapelu nemohli obvinit z prostého vykrádání sebe sama. A především - je to přesně to album, které v sobě koncentruje teplé paprsky zapadajícího slunce, jež škvírami dveří prosvítají do rozpadlé chatrče u rybníka, kam jste se utekli schovat před oslepujícími neony velkoměst. Na místo, kde je klid a mír. A voní tam obilí, dřevo, petrolej a dobrá irská whisky.