Berlín a Island. Poslední dobou dvě asi vůbec nejvyhajpovanější místa planety. Každej hipster tam chce jet, každej druhej hipster aspoň jednou za život jede na jedno, nebo na druhý místo, každej třetí hipster navštíví místa obě. Berlín a Island se magicky protnuly první zářijovou sobotu, kdy do srdce německého velkoměsta zavítala Björk, aby na Berlin Festivalu uzavřela kapitolu jménem "Biophilia".

Uprostřed Berlína je letiště Tempelhof. Ano, čtete dobře, uprostřed města. Když bydlíte správně, vyjdete z baráku, přejdete přes silnici a jste na letišti. Teda aspoň do roku 2008. V tom roce se na Tempelhof přestalo létat a začaly se tam místo toho pořádat nejrůznější kulturní a sportovní akce, módním veletrhem Bread & Butter a Berlin Marathonem počínaje, Berlin Festivalem konče.

Ten se v těchto prostorách konal letos už popáté a pro pamětníky mohla být návštěva téhle akce dost možná dobrým flashbackem. Krásné stewardky a vyleštění stewardi u vchodu kontrolovali vstupenky ("Welcome aboard!") a posílali návštěvníky přes halu, ve které byly postavené železné zábrany přesně jako na check-inu, cik cak, takže všichni šli pěkně jako housenky asi dvojnásobnou vzdálenost. Na přepážce pak každý dostal na ruku pásek, do ruky mapku a hurá na plochu.

A plocha to byla obrovská. Hlavní pódium a tři vedlejší, které sice kvůli svému umístění v řadě bývalých hangárů s tím hlavním zvukově interferovaly, za dva festivalové dny však nabídly poměrně pestrou směs aktuální trendy hudby (Blur, Pet Shop Boys, Ellie Goulding, White Lies anebo třeba S O H N, což je nový projekt Rakušana Topha Taylora, který dříve hrál jako Trouble Over Tokyo, delikátní záležitost, výborný koncert a tip pro čtenáře). Oproti mnohým českým festivalům chyběly projekce dění na pódiích, množství lidí se špunty v uších naopak napovědělo, že německý standard hlasitosti bude nastaven poněkud výše. Což se potvrdilo.

Björk patřila mezi headlinery sobotního večera a její koncert na Berlin Festivalu byl úplně posledním vystoupením v rámci "Biophilia Tour", kterou tahle islandská multiumělkyně odstartovala před dvěma roky. Na derniéru sice nepřivezla všechny svoje vytuněné nástroje, kyvadlová harfa třeba zůstala doma, na gamelestu (celestu napojenou na iPad), varhany a Tesla coil (spouštějící se jako deus ex machina shora) ale došlo, a to podstatně a vydatně, neb krom songů z "Biophilie" tyto instrumenty obstarávaly aranže i ostatních skladeb ze setlistu.

Když technici všechny tyhle nástroje začali instalovat na pódium, dav začínal houstnout, když se na plátně objevila citlivě napsaná výzva nefotit a netočit (neb fotky jsou vždycky zadarmo ke stažení na bjork.com), bylo jasné, že se to blíží, a když songy Michaela Jacksona přešly v solidní ethno set (kdo tohle měl asi pod palcem?) a ten volně v kvílení a houkání asi tuctu holek z Graduale Nobili, které se na stagei mezitím zjevily, bylo jasné, že je to tady. To houkání ohlásilo "Cosmogony", na pódium nakráčel ještě mistr bubnů Manu Delago a mistr kompjůtrů Matt Robertson a nakonec i ona. Song odzpívala sebejistě, úplně stejně sebejistě pak odzpívala i všechny další, až se nechtělo věřit problémům s hlasivkami, které loni odskákaly třeba ty naše Colours. I když její projev nebyl intonačně bezchybný, prohlášení o tom, že se jí teď díky operacím zpívá tak dobře jako naposled před deseti lety, prostě uvěříte.

Na sobě překvapivě jednoduché šaty, na hlavě do kontrastu cosi, čemu jedni říkali pampeliška, druzí Hellraiser, u sebe láhev (s brčkem), na nohou nezvykle boty. Pár metrů od sebe německou základnu fan clubu, která při prvních tónech a basech, které rovzibrovávaly vnitřnosti, zapálila prskavky, za základnou ukázněný a přitom vřelý a přijímající dav ve věku osm a více, v orientaci spíš homo než hetero. A trsalo se. Trsalo se na pódiu i pod ním, trsala Björk i všichni kolem. Trsalo se tím víc, čím víc se setlist ze zahloubanější biofilní části přehoupával v tu greatest hits část (choreografie na "Hunter" už jistě vešla do dějin). A když se netrsalo a došly nástroje, tak se pískalo, jako třeba v "One Day" odehrané jinak pouze s hangem.

Jak koncert nabíral na obrátkách, gradovaly i vizuální vjemy. Projekce byly divočejší a divočejší a světlice při závěru "Crystalline" následovala bombastická série výbuchů plamenů a světelného deště při "Náttúra". To už nemohlo jít dál. "Declare Independence" a tečka. "Raise your flag! Good bye!"

Byl to sakra dobrej koncert. Profesionální, bez kixů, dotažený do detailů. Bylo na co se dívat, bylo co poslouchat, bylo vidět, že Björk, ten energetický tučňák, do toho dává všechno, že se baví a zároveň cítí pokoru. A všichni její spoluhráči totéž. A nebylo to jen tím, že bez chyby bylo i počasí. Když se tehdá tu první zářijovou sobotu Berlín protnul s Islandem, stala se jedna z nejdokonalejších věcí na světě. Pro všechny, kdo tam byli, to byl další důkaz, že o post královny popu se sice můžou vést žabomyší války ještě roky, post královny hudby je ale zatím pevně a neotřesitelně obsazen.