Když se poprvé o projektu Black Star Riders začalo mluvit, šlo o prohlášení kytaristy Scotta Gorhama, že nové album, které chystají, nebude již pod názvem skupiny Thin Lizzy. Jako důvod uvedl, že nechce špinit památku Phila Lynotta, který skupinu založil. Skupina s novým zpěvákem Rickym Warwickem se ale nemá za co stydět. Důkazem toho byl koncert, který u nás proběhl 18. listopadu 2012 v Lucerna Music Baru, a výkon, který zde předvedli, by mohl být s přehledem uveden jako jeden z nejlepších rockových koncertů roku 2012.

Nová deska této irské party nijak nezklamala, ba zcela naopak. Stejně jako listopadový koncert velice příjemně potěšila. Jen stěží by zde někdo našel nějaké hluché místo, jelikož nadupaný hard rock s příměsí blues a irských lidových popěvků drží celé album pohromadě a nenechá vás ani na chvilku vydechnout. Snad jen v mezerách mezi jednotlivými songy, které jednotlivé kousky od sebe oddělují.

Krom hudby BSR zaujme na první pohled i přebal CD. Trup letadla s několika průstřely, počtem shozených bomb a takřka nahou dívkou - skoro jako vystřižené z válečného filmu z druhé světové války. Možná to bude znít trochu šíleně, ale album vyšlo v roce 2013, tedy přes třicet let po tom, co se bývalý lídr Phil na Štědrý den v roce 1985 předávkoval (a zemřel 4. ledna 1986) a kdy původní sestavě vyšlo poslední album.

Teď ale k samotnému obsahu. Albu takřka nic nechybí a každý rocker si na něm něco vybere. Je zde klasický, jak z irské hospody vystřižený song "Kingdom Of The Lost", u kterého si úplně živě dokážete představit, jak sedíte v nějaké irské zakouřené putyce, popíjíte irskou whisky a s ostatními štamgasty se ve veselé náladě držíte okolo ramen a zpíváte No matter where I work or roam, Won't bring my country back to me... Jsou zde i vzpomínky na staré časy s Thin Lizzy "Bound For Glory" a "Hey Judas", při jejichž poslechu se vám vybaví skladby jako "Chinatown" nebo "Cowboy Song". "Hey Judas" je zároveň i jediným lovesongem na celém albu. A tím se dostáváme k jedinému problému celé desky - možná by neuškodily jedna či dvě balady, které by (i když vynikající) tempo trochu odlehčily a nechaly nás vydechnout. Ano, je zde "Blues Ain't So Bad", která je nejpomalejší a zároveň i nejdelší song na celém albu, ale to je jen drobná výtka, která na kvalitě vůbec nic neubírá.

Konečný verdikt? Pokud máte rádi rock, Thin Lizzy, melodické kytarové rify a Irsko, neváhejte. Toto CD nesmí chybět ve sbírce žádnému správnému rockerovi, kterému se líbila původní sestava.