Na rockové a metalové koncerty zahraničích kapel jezdím (nejen) po České republice už dobrých devět let, ovšem málokdy nabízel daný koncert tak pestrý a na první pohled nesourodý subžánrový lineup jako pondělní akce v bratislavském Majestic Music Clubu. Akce se totiž nekonala v rámci nějakého zaštiťujícího turné, ale pořadatelská agentura prostě a jednoduše posbírala atraktivní kapely brázdící evropské festivalové léto a v rámci týdenních přejezdů a dnů volna mezi hracími víkendy uspořádala klubový koncert čtyř zdánlivě nesouvisejících kapel.

Večer otevřeli už deset minut před sedmou Dánové Scared By Beauty, ze kterých jsem díky velmi brzkému začátku akce stihl jen dvě skladby. Kromě výrazně potetovaného zpěváka mě ale nijak nezaujali, byť u přítomného publika sklidili docela slušnou odezvu.

Jako druzí v pořadí se představili američtí progresivní deathcoristé Veil Of Maya, kteří se podobně jako první vystupující v těchto týdnech upíchnou, kde je zrovna třeba, viz. supportování Parkway Drive na jejich pražské show příští týden. Z hudebního hlediska bezkonkurenčně nejtechničtější kapela večera předvedla chirurgicky přesný set plný muzikantských fines, ostrých hran i rytmů i jedinečné exotické atmosféry. Ačkoliv rozhodně nejde o nějakou vyloženě moshovací verzi deathcoru, karate kids se činily, a kotel tak vykazoval slušnou rozjetost. Přesto si myslím, že většina emo dětí i těch pár zatoulavších se nu-metalistů nedokázala muzikantské mistrovství této čtveřice řádně ocenit.

Ze zamýšleného headlinera Coal Chamber se nakonec stal pouhý support, na který se sešlo jen pár desítek pamětníků, kteří svá pubertální léta strávili v zajetí tónů těchto zapomenutých nu-metalových pionýrů. Nestárnoucí charismatický frontman Dez Fafara postavil podobně jako ve své slavnější nástupnické formaci Devildriver svou hudbu na jednoduchých úderných sloganech, riffujících kytarách a testosteronu. A tato přímočará primitivní mlátička přinesla příjemné osvěžení do moderního víru breakdownů a technických vyhrávek.

Set Coal Chamber byl přesně takový, jaký byste čekali a na jaký jste se se sentimentální slzou v oku těšili. Jako byste se zpátky přenesli na konec devadesátých let, kdy dunící riffy, úsečné bicí a Fafarův hřmotný chropot euforicky roztančily dready na vaší hravě, propotily Adidas triko a rozskákaly skejtové kecky. Úplně jiný svět postavený na klasikách "Loco", "Big Truck" nebo "Sway", kterému není kromě utopenějších kytar co vytknout. Přesně takovou oldschoolovou pecku mezi oči jsem po aktuální přežranosti metalcorovou modernou zase jednou potřeboval.

Následuje velké střídání stráží (a generací) a konečně solidně naplněný, jinak rozhodně ne vyprodaný sál čeká na britské hvězdičky jako na smilování. Koncertní výkon Asking Alexandria je vždy přímo úměrný střízlivosti/opilosti frontmana Dannyho Worsnopa a tento večer měli všichni přítomní štěstí na profesionální zpěvákovo rozpoložení. O třídu lepší zvuk, velká plachta a celá scéna v podobě stylových boxů s motivem britské vlajky, oddané publikum, setlist našlapaný hity a profesionální výkon celé formace vytvářely oprávněný dojem světové kapely, která je právě na vrcholu svých sil i dosavadní popularity a podle toho to taky vypadá. Bohužel tedy i v negativním ohledu hvězdných manýrů.

Ale čert to vem, toto byl skvěle zmáknutý koncert a úžasná show, při které Askingové potvrdili svou pozici tahounů současné metalcorové vlny s plným rancem totálních hitů, byť do umělecky pestré jedinečnosti krajanů Bring Me The Horizon mají hodně daleko. Oni jsou prostě jen kapela, která tahá z rukávu jeden hitový chartbreaker za druhým.

Danny nám předvedl ve velmi dobré formě všechny své hlasové polohy, od hrdelního growlu a řevu, přes vysoký scream, až po melodický vokál a axlroseovské výšky (s frontmanem Guns N' Roses a jeho pódiovou prezentací stejně jako soukromými skandály a výstřelky byste mimochodem u Worsnopa našli nejednu analogii). Byla to obrovsky zábavná porce metalového popíku, který si na umění nehraje a chce hlavně bavit sebe i své fanoušky, a pokud jim to navíc slušně vydělává na živobytí a nekonečné večírky, proč ne.

Asi jen málokdo se vydal do Majesticu na všechny tři hlavní kapely s rovnoměrným zájmem tak jako já, a tak v sále panovala trochu nekonzistentní skupinková atmosféra, zároveň bych místo poloprázdného čekal vzhledem k ne úplně každodennímu výskytu podobně nabitých akcí v Bratislavě plný dům, stejně jako daleko víc nu-metalových fanoušků. Přesto se minimálně výkonem všech kapel večer určitě povedl.