Přes neoddiskutovatelné kvality brooklynské pětice The National trvalo docela dlouho, než se jí podařilo přesvědčit dostatek posluchačů, a především svou vlastní zemi, že se v ní ve skutečnosti ukrývá národní poklad. Muzikanti si museli jít tvrdě za svým a na ploše pěti alb postupně pilovali svůj zvuk, který poprvé ve větší míře zaujal v roce 2007, když vyšel skvělý "Boxer". O tři roky později přišli s nahrávkou "High Violet", která z nich poprávu udělala hvězdy jak mezi kritikou, tak širokou veřejností vůbec. Jejich pojetí melancholické americké baladičnosti zde bylo dotaženo k dokonalosti a přes půl milionu prodaných kopií jen potvrdilo, že jejich přerod z outsiderů ve stadiónovou záležitost byl téměř dokončen. Ani poté ale v pracovitosti nepolevili a dlouhých dvaadvacet měsíců strávili koncertováním, aby jednak zúročili nově nabytou slávu, ale také aby si ji udrželi. Půda na šestou studiovou nahrávku tak nemohla být připravena lépe.

To, že se najednou ocitli ve středu pozornosti, sice v zásadě úplně nezměnilo jejich přístup k práci na novém materiálu a písně na "Trouble Will Find Me" jsou stále plné smutku a nejistoty Matta Berningera, ale tentokrát chybí naléhavost, která nechyběla předchozímu materiálu. Před sebou nyní máme třináct skladeb, které znějí jako The National, samy o sobě jsou silné, ale když je posloucháme v řadě za sebou, mají tendenci splývat. Kapela, která tak často zpívá o srdečních záležitostech a citových vztazích, najednou působí dojmem, jako když je na autopilotovi. Četl jsem někde rozhovor s Berningerem, v němž popisoval přípravu novinky jako vyrovnaný proces. Podle něj se The National poprvé ocitli v situaci, kdy nemusí nikomu nic dokazovat. Jenže k tomu, abyste překonali "High Violet", je nejspíš potřeba úplně jiná atmosféra...

Jiskra se ale úplně nevytratila a na "Trouble Will Find Me" nechybí silné skladby. Třeba nádherná, emocemi nabitá "Pink Rabbits" postavená na jednoduchém pianu a Berningerově textu, v němž se tak dokonale vypořádává se svou rozervanou duší (You didn’t see me, I was falling apart / I was a television version of a person with a broken heart). "This Is The Last Time" by v rukách Coldplay explodovala v něco epického, ale v rukou The National je smutná, hřejivá - ve své podstatě by mohlo jít o jednoduchou popinu, ale díky violoncellům a kontrabasu jde o hudbu, do které se můžete ponořit. "Heavenfaced" je pak krásnou baladou znějící jako ztracená píseň U2 a "Humiliation" je to samé co "England" pro "High Violet" (uklidňující atmosféra a hlavně skvěle vypointovaný závěr mají sílu přivodit vám husí kůži).

A zbytek? Někdy funguje lépe, někdy hůře, ale i po opakovaném poslouchání alba vám bude nejspíš většina skladeb splývat v jeden dlouhý celek, do kterého se jen velice těžko proniká. The National nikdy netvořili hudbu fungující na povrchní poslech, ale vždy byla radost se do ní položit a postupně objevovat její krásu. Na "Trouble Will Find Me" se jim to úplně nepovedlo. Třeba k takové "Hard To Find" si tu cestičku musíte najít a postupně objevit její snové kouzlo, ale pokud se budete deskou probírat pozorně, zjistíte, že minimálně půlka je tvořena kompozicemi, které jednoduše nejsou tak dobré jako ty na těch předchozích.