Makrorecenze "Paramore" Paramore

23.05.2013 12:30 - Redakce | foto: facebook interpreta

Paramore prošli mnoha změnami a chvíli to dokonce vypadalo i na rozpad. Nakonec z toho vzešla prostě pojmenovaná řadovka "Paramore", na které se posouvají do nových rovin a ne každý je z jejího zvuku nadšený. V naší makrorecenzi nám tentokrát svůj pohled hosta poskytl Michal Škrabák z River Jordan.
Paramore - Paramore
© facebook interpreta
Čtvrté album dnes už pouze tria Paramore se rodilo v bolesti a v pocitu dostat ze sebe vztek a zklamání z odchodu dvou zakládajících členů. Zlomové hrany zde hrají prim, přesto Hayley Williams a její souputníci nakonec našli cestu ven z tohoto bludného kruhu a jakési znovunalezení sebe samých jim dodalo energii k dalšímu fungování. Jan Trávníček v hlavní recenzi rozebral změny, které u nich nastaly, a v závěru pozitivně naladěn zkonstatoval: "I tak se ale jedná o soubor svižných vypalovaček, které hýří barvami, melodickými vyhrávkami a stříká z nich energie. Paramore se tak povedlo vrátit se na scénu ve velkém stylu. A s tak silným materiálem bude pod pódiem zase o trochu větší zábava." Naše makrorecenze "Paramore" se ale nese v širším spektru, od nadšení a vysokých bodů zahrnující i devítku, až k opačnému konci, kde se naplno ukazuje zklamání na úrovni pouhé čtyřky - ve výsledku to dalo průměr o hodnotě šedesát šesti procent.

Do tohoto rozptylu přesně zapadá pohled Michala Škrabáka, zpěváka a kytaristy kapely River Jordan, která právě pracuje na nové desce. Jejím zatím posledním zásekem je necelé dva roky staré album "Call The Summer" se singlem "Hideout". Nejenom Michal ale evidentně nebude chybět v publiku na koncertě Paramore, který se uskuteční 19. června ve velkém sálu pražské Lucerny.


Michal Rolig - Zatím jedno ze tří nejlepších alb letošního roku (9/10)
Vztah ke kapele: Zamiloval jsem se do písně "Misery Business" a vlasů Hayley, platonická láska touto deskou ještě zesílila.

Sice se málem rozpadli, nakonec se po odchodu Joshe Farra i jeho bratra Zaca rozhodli pokračovat ve třech. Už jen proto šlo o jedno z nejočekávanějších alb první poloviny letošního roku. Dvě úvodní skladby "Fast In My Car" a "Now" svým punkovějším pojetím ještě připomínají staré Paramore. To, že je novinka aranžovaná spíše do popových melodii, je postupem času jasné každému. Tím se fanoušci kapely rozdělili na dva tábory, jedni by chtěli návrat k tvrdosti, ti druzí (včetně mě) jsou rádi za inovaci, se kterou kapela přišla. Když si třiašedesát minut dlouhou desku zapnete, přes většinu chytlavých, líbivých a lehce zapamatovatelných skladeb se dostanete na konec tak rychle, že ani nepostřehnete, kolik jich vlastně bylo. Velkou šanci stát se budoucími hity mají kromě druhého singlu "Still Into You" i energická skladba "Anklebiters", "Interlude: Moving On" a "Ain't It Fun", ve kterých vyniká lehce rozpoznatelný hlas Hayley Williams. Jedinou vadou na plynulosti nahrávky je její konec, závěrečný sedmiminutový song "Future" je téměř zbytečný. To je také jediný důvod, proč ode mě kapela za svoji čtvrtou studiovku nedostala nejvyšší známku.

Ondřej Hricko - Mladá hudba pro mladé i staré (8/10)
Vztah ke kapele: Nebral jsem je vážně, teď už ano.

Paramore mají jedno jisté eso v rukávu. Tím esem je výborná, mladá a charismatická zpěvačka Hayley Williams, která dokáže svým barvitým hlasem zaujmout kdekoho. Ale se samými dvojkami a trojkami se ani s esem nevyhrává. "Riot!" sice sršel nezkrotnou energií a popovou drzostí, na druhou stranu však trpěl absencí výraznějších nápadů a množství invence připomínalo vakuum. Následná "Brand New Eyes" už určité slušné momenty měla, ale opět to nebyl žádný zázrak a na výtečnou Hayley se tak chytla jen určitá (i když početně velká) sorta fanoušků. Bezejmenná novinka však oproti dosavadní tvorbě značně posílila. Nátřesk sedmnácti skladeb dlouhých více než hodinu je sice poněkud silné kafe, ale alespoň je vidět, že kapela za svou hudbou stojí a věří jí. Už první singl "Now" poodhalil, že Paramore se tentokrát budou prezentovat silnými chytlavými melodiemi i propracovanějšími hudebními koncepty (samozřejmě v rámci pop/rocku) a to vše opět v podmanivém hávu hlasu frontwomanky. Novinka tak konečně není jen kolekcí otřepaných hluchých tuctovek, ale kvalitní žánrovou deskou s nesčetným množstvím dobrých chytlavých (již nejen párty) písní.

Pohled odjinud - Michal Škrabák

River Jordan
Rychlá jízda jižním Tennessee s Hayley za volantem je pro mne letos nepochybně jedna z neopakovatelných nocí. I když to místy byla noc zatraceně dlouhá, první třetina měla dechberoucí atmosféru, jakou se v dnešních kytarových albech podařilo navodit málokomu. Bohužel v druhé půli nastavovaná a i přes bezstarostné mezihry mám chuť si jít lehnout dřív. Jenže kdy mě naposledy bavily u kapel instrumentální pasáže ("Part II")? Vzpomínám třeba v 90. letech při poslechu "Vitalogy". Vokál Hayley se ukazuje v nových středních polohách, s lehkostí projevu a úsměvem na rtech. Místy připomene náboj skladeb The Ting Tings a retro-britskou scénu a chutná moc dobře. Rytmus často udeří na první a kapela nevykrádá sama sebe. Paramore rozhodně letos vydali knižní předlohu pro zamyšlení ostatních hudebníků. Ovšem ve chvíli, kdy se vrací k předchozím postupům, celá lehkost hudebního bytí se v tu chvíli vytrácí a přijde stokrát slyšené. Bez dechu v první půli nahrávky vrcholí "Ain't It Fun" a není pochyb, že celé je to opravdu Le Grace a nechávám se unášet jižanskou krajinou Franklinu, odkud Paramore pochází. Podobnost "Ain't It Fun" s atmosférou alb "Bad" či "Thriller" od nejmenovaného umělce je velmi překvapivá a přesto funguje a ukazuje možný směr kytarové muziky. Paramore 2013 jsou odlehčený kytarový pop, ukazuje nadějnou budoucnost nejen v muzice, ale i v překonání sama sebe. Jako v lásce: některé vlastnosti milujete a jiné přehlížíte, protože vám srdce nedovolí jinak.

Jaroslav Hrách - Chtělo by to trochu zkrátit (7/10)
Vztah ke kapele: Téměř žádný.

Při procházení různých recenzí na nové Paramore jsem se dočetl, jak moc se změnili po odchodu dvou členů a jestli to byla dobrá či špatná změna. Vzhledem k tomu, že jsem předchozí nahrávky neslyšel, mohu nezaujatě říct, proč se mi nové eponymní album líbí. Řada skladeb je líbivá hned na první poslech a zaujme svým výrazně melodickým zvukem. Již úvodní píseň "Fast In My Car" je skvělým a svižným otvírákem. Ve stejném tempu se drží nejen následující singl "Now", ale značná část desky. Téměř okamžitě jsem si zamilovat na tři části rozdělenou "Interlude", ve které vynikne zpěv hlavní zpěvačky Hayley Williams. Z celého tracklistu vyčnívá "Ain't It Fun", která je doplněna velmi povedeným gospelovým sborem. Největší problém však shledávám v příliš dlouhé stopáži, která by se mohla zkrátit alespoň o čtvrtinu vyházením zbytečných vycpávek a stereotypních skladeb. Ve výsledku je ovšem čtvrtá řadová deska Paramore příjemným hudebním počinem.

Paramore
© facebook interpreta
Simona Knotková - Tak trochu nafouklá bublina (5/10)
Vztah ke kapele:Pop-punk jsem přestala poslouchat dřív, než jsem poznala je. Vždycky jsem ale záviděla Hayley Williams její vlasy.

Povyk, který se kolem téhle americké party nadělal, mi byl vždy záhadou. Z pár singlů, které jsem měla možnost zaslechnout, mi nepřišlo, že by Paramore kvalitou výrazněji převyšovali své kolegy ze škatulky pojmenované oxymóronem pop punk. S jejich čtvrtou řadovkou jsem se tedy rozhodla tomu podívat pod povrch. "Fast In My Car" není vůbec špatným otvírákem na přesvědčení jednoho ignoranta. Solidně nasazenou laťku předvádí také singl "Now". Melodičnost, nápaditost, dravá energie - tohle všechno ty songy mají. Hravost v "Ain't It Fun" a "Still Into You" skupině taky sedne a k těm nejlepším momentům bych možná překvapivě zařadila křehkou baladu "Hate To See Your Heart Break". Deska ale není o pěti stopách, nýbrž o sedmnácti. Světlá místa nakonec zastíní už ne tolik chytlavý, méně výraznější, často monotónní a hlavně nekonečně dlouhý zbytek. Ze své pozice můžu těžko říct, jak kapela v minulosti (ne)byla dobrá. S "Paramore" mě jakožto nefanouška ale nepřesvědčili. Možná je chyba ve mně, protože i další kritiky jsou převážně pozitivní. Možná ale ne a Paramore jsou zkrátka jednou z nejpřeceňovanějších kapel dneška.

Martin Wipplinger - Nic než zklamání (4/10)
Vztah ke kapele: Hluboký a dlouhodobý. Už sedm let zpátky jsme o tehdy nounejmech s rusovlasou divou v čele debatovali. U piva i jinde.

Eponymní nahrávku nedávné jedničky amerického trhu Paramore vnímám dvojím pohledem. Oba jsou relativně odlišné, přesto ústí v tentýž závěr. Můžu ji z fleku odsoudit jako určitě nejnudnější a nejutahanější sbírku, kterou do dnešního dne dala kapela dohromady. A plně se s tím ztotožním. Nebo udělám za minulostí tlustou čáru tak, jak to realizovali sami Paramore a totéž žádali i od posluchačů. Potom je mi jasný, že muzika téhle nové kapely pro mě není prakticky ničím zajímavá, a postrádá tak smysl se o ni dál do budoucna zajímat. A rovněž se s tím plně ztotožním. Všechny cesty tedy vedou do Říma. Nebo vlastně kamkoli daleko od Tennessee. Druhá verze Paramore si sice může gratulovat, že díky "Hate To See Your Heart Break" předčila veškeré zamilované chvilky jedničky, jinak ale hlásí množství kritických chyb. Těžko stravitelných pro letité uživatele, kteří se teď rozmýšlejí, jestli má vůbec cenu trávit červnový večer s někým, kdo se jejich vkusu tolik vzdálil. Do Lucerny ale přesto přijďte. Pořád je tu totiž spousta věcí, které se Paramore povedly, i když nové album to není.


Album: Paramore - Paramore
Průměrné hodnocení: 6,6/10
Celkový čas: 63:48
Skladby: Fast In My Car, Now, Grow Up, Daydreaming, Interlude: Moving On, Ain't It Fun, Part II, Last Hope, Still Into You, Anklebiters, Interlude: Holiday, Proof, Hate To See Your Heart Break, (One Of Those) Crazy Girls, Interlude: I'm Not Angry Anymore, Be Alone, Future


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY