Mám rád paralely a symboliku. V mrazivý čtvrtek to beze dne byl přesně rok, co na předvánočním koncertu kytarista Marek Doubrava zamával definitivně na rozloučenou Milanovi Caisovi a Mardošovi, bývalým souputníkům ze stále úspěšnějších Tata Bojs. Rozhodl se se věnovat své prioritě, pražským melodickým písničkářům Hm... Nejedno oko nezůstalo ten večer suché. Podle mě ale udělal dobře.

Rok se sešel s rokem a periferní klub Delta,, představující protentokrát horskou chatu přivítal pětici prokřehlých lyžařů, na které na startu i v cíli čekalo přes stovku spokojených diváků. Setmělo se a otevřenými dveřmi, neseny v paprscích modravého světla, vrazily dovnitř nejprve sněhové vločky následované ostrým severákem. A už se objevují první sportovci. Mají zřejmě lehké zpoždění, a tak se někteří ani nezdržují s odkládáním svých čepic, lyžařských brýlí, hůlek, lyží nebo dokonce přaskáčů v přístěnku. Jen kabáty hází na věšáky. Rychle nástroje do ruky, trocha světla na scénu a už může začít dnešní představení. Představme si je tedy podle dresů. V tričku, šustácích a brýlích na čele je to kytarista a pianista Marek Doubrava, modročervené upnuté šponovky spolu s lyžařskými botami neznámé značky zase zdobí sjezdaře houslových strun Viktora Ekrta. Běžkař a flétnista Filip Nebřenský zřejmě namazal tak dobře, že mu ani nedostatek sněhu nezabránil vjet na lyžích až na pódium. Bubeník a hráč na valchu Tomáš Rejholec, služebně nejmladší člen družstva, který nahradil občasné nominace Milana Caise, má stále nasazen kulich. Beatboxový specialista, multimediální tvůrce a obsluhovatel drobného počtu perkusí Ondřej Anděra je kapitola sama pro sebe. Vypadá jako kříženec mezi přerostlým kojencem přebaleným nespočetnými vrstvami plenek a někým, kdo havaroval, zatímco se pokoušel sjet na sáňkách černou sjezdovku kdesi v Alpách. To znamená sníh naprosto všude. Ale dost bylo sportu. Navíc Hm... byli ten večer až druzí v pořadí.

Vánoční besídku načalo hudebním představením divadlo Buchty a loutky. V netradiční sestavě tvořené zpěvákem a zpěvačkou, kytarou, dvojími klávesy, bicími a s vysokými papírovými čepicemi na hlavě, předváděli spíše scénickou hudbu, neschopnou obstát bez jejich hereckého, komediálního talentu. Neškolené, naivnější hlasy, nepříliš dobrá hudba. Ale živelný vokál zpěvačky mi byl sympatický. Občas byli bigbítově ryční, elektrická kytara se tu a tam docela činila, ale většinu času zabraly zdlouhavé, rozvláčné hudební plochy, které spíše uspávaly. Bylo to alternativní, ale i alternativa se musí opírat o kvalitní hráčské výkony, což u nich postrádám. Buchty a loutky ale měli štěstí, že svoje hodinové vystoupení nepostavili na hudbě, ale skloubili ho s vtipným scénkami. Vrcholem byla scénka třetí skladby nazvané podle všeho "Hovno blues". V krabici z lepenky připodobnitelné k televiznímu přijímači jsme díky střídání pozadí mohli sledovat cestu lidského exkrementu od toaletní mísy, potrubím, podzemními kanály až na světlo. Na svém putování zažilo nejedno setkání. Jen taktak se mu vyhnul ježek v kleci, Červenáčkova čapka na něm ale už uvízla a Karafiátovi broučci si z něj dokonce udělali noclehárnu. Dalšími světlými body bylo vyprávění vtipů o blondýnkách podbarvené jen kvákající kytarou a vánoční ohňostroj přímo na scéně. Milí Rammstein, sledujte a učte se:)

Pak ale už nastoupili Hm... na kurz nočního lyžování. Folkově syrovější, popově křehcí, básnicky přemýšliví, jednodušší i složití a především melodicky, výrazově pestří a textově skvělí (rozhodně je lepší zhudebnit dobrou báseň, než se trápit s vlastními slovy). Když se přidají bicí i Viktorova baskytara, dokáží z toho vyrobit pěkný bigbítek. A především jsou stále více stabilní, co se týče členů. Z původní bodky Filipa se už stal regulérní člen, nepravidelného Milana nahradil Tomáš, který současně působí i ve skupině Skandovat oranž a jen výskyt neuvěřitelné pusy Ondřeje Anděry je sázkou do loterie. Skončily tedy asi doby pouštění bicích z minidisku. První brankou projeli s Nerudovou básní "Motiv dívčí" na rtech a ze začátku se vyhýbali těm oblíbenějším hudebním zákrutám. Nebyla nouze ani o rozverné rozmluvy mezi písničkami. Hm... jsou totiž opravdu mladí a hraví, i když slova, která zpívají, jsou občas dost posmutnělá. Někdy to ale s hravostí až přehání a možná rozmělňují něco, co by mělo být bonusem navíc.

I na tomto koncertu jsme se dočkali soutěžní hry. Nebyla sice už původní, ovce útočící na Ježíška Hm... už jednou použili, ale protože jsem neměl tu čest, vůbec mi to nevadilo. Zvlášť Ondřejova znělka stála zato, stejně jako jeho neuvěřitelné scratchování a úderný rytmus vyráběné pouze a jenom jeho ústy. Dokud jsem nebyl poprvé na jejich koncertu, byl jsem přesvědčen, že to musí být zkreslené nebo vyluzované s pomocí nějaké elektroniky . Dodávají jejich hudbě další rozměr, vše pak působí mnohem komplikovaněji a zajímavěji na poslech. Přehráli téměř celou desku, citelně mi ale chyběly "Moje milá" a "Don Juan". Dočkali jsme se i několika novějších skladeb. Například "U studánky" nebo "Můj sen". Hm... v nich stále více čerpají z kouzla secvičeného, ale mile nezkušeného, vícehlasého zpěvu. Blížící se vánoce zase zastupovaly dvě koledy. Úžasná verze "Nesem vám koledy" a taky "Narodil se Kristus pán". Pecky přišly až s blížícím se koncem vystoupení. "Píseň o přátelství" překřtěná na Karla, podle její hlavní postavy. Nebo živelné "zúčtování" s básní Antonína Sovy "Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy" se slavným odrapovaným začátkem. Nechyběly ani španělské rytmy v toreadorské písni "Muchacho Pedro" nebo jedna coververze Ježkových OTK.

Je zajímavé porovnat na závěr přístup obou lehce amatérských seskupení (amatérismus zde používám pouze v pozitivním smyslu!). Zatímco pro Hm... je logicky na prvním místě hudba a zábavné vložky slouží jen k okořenění podařené hudby, aby se nezdála stále stejná, u Bucht je to přesně naopak. Podezřívám Hm..., že tím původně řešili problémy s krátkým repertoárem a z nouze tak vznikla ctnost. Uvidíme, jestli ji se vzrůstajícím počtem nových písní zachovají ve stejné podobě.

P.S.: Použité obrázky jsou ze staršího koncertu.

Hm..., Buchty a loutky, Delta, Praha, 20.12. 2001