Nelly Furtado neprožívá právě nejšťastnější období své kariéry. Její poslední deska "The Spirit Indestructible" se prodává mizerně, singly se prakticky nehrají a evropské turné čítá pouhých deset měst. Nechejme stranou, nakolik je za současnou situaci zodpovědný její label a nakolik producent Darkchild, faktem je, že se aktuální situace projevuje i na koncertech, na nichž se obvykle nemáte problém probít až k pódiu. Vídeňská zastávka nebyla výjimkou.

Celý večer otevřela doprovodná vokalistka hlavní hvězdy - usměvavá Španělka Cèlia Pallí, která s kytaristou za zády odehrála několik ukázek z připravovaného debutu. Jen co se publikum začalo pomalu kolébat do rytmu, vystřídal ji na pódiu lemovaném dlouhými závěsy a barevnými papírovými hvězdami Dylan Murray. Sympatický folkař z Toronta, který nezapře vlivy Jacka Johsona nebo Newtona Faulknera, si diváky rychle omotal kolem prstů, kterými s lehkostí sobě vlastní vybrnkával létem načichlé popěvky. Čas pro představení jeho alba "Inspiration", které vychází na Furtadině labelu Nelstar, byl ale neúprosný, a tak sotva půl hodiny po začátku show už oba předskokani vyklízeli pole.

První dojem se dal tak trochu očekávat. Nelly Furtado je ve svých čtyřiatřiceti skutečně nádhernou ženou. Ačkoliv šaty, které barvou splývaly s jejími havraními vlasy, dávaly představivosti přítomných mužů co proto, spoustu z nich by si zpěvačka mohla odvést domů mrknutím oka. Charisma z ní prýštilo doslova na všechny strany, a byť kolem sebe měla fungující kapelu, muzikantů si všímal málokdo. O kouzlu osobnosti ale bude řeč ještě dále.

Svých přesně vyměřených devadesát minut využila jediná kanadská držitelka Latin Grammy k prezentaci svého širokého hudebního záběru. Žánry střídala prakticky po každé odehrané písni, kdo tedy přišel jen na dráždivé spojení amerického r'n'b, urban music a hip hopu s portugalským fadem, brazilskou bossa novou a letmými doteky indické hudby, mohl být docela překvapen.

Zatímco jazzová "Quando Quando Quando" patřila i díky nečekaně bravurnímu zpěvu k vrcholům večera, rocková verze "Turn Off The Lights" a disco rytmy zrychlená "Promiscuous" naopak ke chvílím, které byste raději zapomněli. A když už jsme u těch rušivých momentů, zmiňme také zbytečný cover Madonnina dávno zrezivělého hitu "Like A Prayer", díky kterému se nedostalo na výborné "Do It", "In God's Hands" nebo "Más".

K nějakému poskakování nebo naopak emočnímu výplachu mnoho příležitostí nebylo, středoproudý pop, který v portfoliu keňské aktivistky hraje prim, je přece jen zacílen spíše do rádiových playlistů než k pódiové prezentaci. O nějakém strhnutí publika tak nemá smysl hovořit. Koncert prostě poklidně plynul od jednoho hitu k druhému. Příjemně se poslouchaly jak starší singly jako "Força" nebo "Powerless (Say What You Want)", tak globální megahity typu "Say It Right", "Manos Al Aire" nebo na bílou kytaru vybrnkaná "All Good Things (Come To An End)", která se, alespoň dle počtu tleskajících rukou, těší v Rakousku velké přízni dodnes.

Trochu překvapivě došlo i na různé spolupráce a bonusové skladby, ať už to byla "Give It To Me" z Timbalandovy sólovky nebo "Be Ok", kde Furtado spojila síly se svým svěřencem Murrayem. Z novinky pak vedle skvělé titulní skladby a Nellyiny oblíbené "The Bucket List" zazněla také "Hold Up", která má své místo až na deluxe edici této páté řadovky. Nejsilněji ale zapůsobila balada "Try", skladba o uvědomění si, že všechny řeči a omílaná životní klišé, kterými vás maminky v dětství krmily, se v dospělosti ukázaly jako pravdivé.

Dojem z koncertu krapet kazila choreografie, která působila až příliš uměle. Furtado měla na pódiu v zásadě dvě polohy - pobíhání ze strany na stranu pravidelně střídala s takřka nehybným stáním u mikrofonu přesně podle toho, jak jí technik přinášel anebo schovával černými třásněmi ozdobený stojan. Nepočítaje velké transparentní tabule s citoslovci "La La La", kterými kapela mávala při písni "High Life", a stoly se svíčkami při závěrečných přídavcích, jakým byl třeba skvěle vygradovaný "Maneater", můžeme mezi výtky počítat i chudší rekvizity. Na tomto typu koncertu s větší výpravností přece jen tak trochu počítáte.

Jedno ale manželce Dema Castellona a matce desetileté Nevis upřít nelze. Své diblíkovské vzezření dokáže velmi nenásilně prodat a širokými úsměvy zahrne všechny přítomné v takové míře, že chybky shovívavě přehlédnou. Když kytaristovi praskne struna a ona si hned začne prozpěvovat "We can't play on broken strings... nebo když s neskrývaným zaujetím vykládá o tom, jak ležela na gauči v L.A. s dobrým pocitem, že má hotové své první album, a pak ji napadla písnička "I'm Like A Bird", všechny výtky rázem padají. Je to prostě Nelly Furtado, ta sexy kámoška, kterou znáte už věky. Trochu vás štve, protože víte, že si s vámi občas jen hraje, ale stačí, aby se na vás párkrát usmála a všechno jí odpustíte. Sakra, jak byste tu holku nemohli mít rádi?