Kapela z New Jersey Bon Jovi stále pokračuje v nekonečném koloběhu album-turné, album-turné. Teď je na řadě album, dostalo název "What About Now", tak se mu pojďme podívat na zoubek, ať zjistíme, jak se čtveřici Torres, Bryan, Sambora a Bon Jovi podařilo.
Na rovinu přiznávám, že jsem velký fanoušek této kapely. Ale úloha recenzenta není nekriticky chválit a vynášet do nebes, ale pokusit se pokud možno objektivně nastínit ostatním, co od nové desky mohou očekávat. V duchu názvu nové desky to zkusím právě teď.
Není třeba si nalhávat, že s tím, jak kapela stárne, tak i měkne a v současné době už jsou to spíš jen zakuklení rockeři a ta krusta na nich je dost silná. Vlastně naposledy pořádně zahřměly elektrické kytary na jejich albu
"Bounce" a bylo to moc příjemné osvěžení. Ale od té doby jako by na tvrdší muziku naprosto rezignovali. Ví se, že právě kvůli odklonu od tvrdšího stylu od nich odešel v průběhu natáčení alba "These Days" baskytarista Alec Such, ale tenkrát to byla ještě zlatá doba. Od začátku nového tisíciletí skupina nahrála už šest řadových alb a čím dál více se podobají jako vejce vejci.
Příjemným odklonem ke country bylo ovlivněno pouze album
"Lost Highway", ale jinak je to pořád dokola to samé a řekl bych stále horší. Deska
"The Circle", to již byl pop na druhou a nové album v tom jen pokračuje a prohlubuje mezeru mezi rockery
Bon Jovi a novodobými popíkáři. Co se týče singlu
"Because We Can", tak i když jsem ho na těchto stránkách příliš kladně nehodnotil, musel jsem postupem času uznat, že mu nechybí vlezlost, a i když nechcete, tak po druhém či třetím poslechu si jeho melodii začnete broukat. A o to tu jde. Po hříchu jsem ale zjistil, že toto je ještě nadprůměr na novém albu.
Hned druhý song je ploužák "I’m With You", a ačkoli se kapele zamilované písně většinou daří, tak tato do jejich zlatého fondu rozhodně patřit nebude i kvůli dost
© bonjovi.cz nepřirozeně znějícím sborům v refrénu. Poté začnou písně odsýpat v rychlejším tempu, až se dostanou k prvnímu vrcholu alba a zřejmě i jedinému, k takřka filmové písni "Amen".
Pak už je to zase docela nuda. Rychlejší či pomalejší písničky, které pořád pojednávají o těch samých věcech - hlavně o lásce a vztazích. Stejné postupy, stejné aranže, prostě nic, co by vás vyvedlo z rovnováhy, nic, z čeho byste si sedli na zadek. Takže pokud nejste fanoušci Bon Jovi, po čase nemáte šanci poznat, z které desky ta píseň je. Pokud bych měl něco pochválit, je to zpětný návrat Richieho Sambory po léčení z alkoholové závislosti do dobré kytarové i pěvecké formy, dvojhlasy s frontmanem kapely znějí stále lépe a zrají jako víno. To je ale přece jenom trochu málo na kapelu takového jména.
Člověk si říká, proč ta alba chrlí v takových krátkých intervalech za sebou? Možná to přirovnání bude trochu přitažené za vlasy, ale takové slovenské legendy jako
Elán,
Team či náš
Olympic v obavě, aby sami sebe nevykrádali a aby vydali něco, co bude opravdu stát za to, vydají řadovou desku klidně až po sedmi letech. A když si poslechnete "Anjelskú daň" od Elánu, zjistíte, že se to vyplatí. Tady bude asi jiný kámen úrazu, dá-li se to tak říct. Budeme-li parafrázovat zavřeného poslance Davida Ratha (nebo Gluma, ono je to prašť jak uhoď), jsou to
"takový hezký penízky, lesklý, žlutě pěkný". Výsledek to pak může mít i takový, že z nového alba si do svého přehrávače zařadím maximálně čtyři songy a za každý dám jeden bod do svého hodnocení. Ve svém soukromém žebříčku zařadím tuto desku k těm nejméně vydařeným hned vedle alba
"Have A Nice Day".