Co nového napsat o víc jak padesát let tvořícím umělci a neopakovat již mnohokrát řečené? Že má fenomenální hlas, který neztrácí sílu? Že se stále drží svého poprockového středního proudu s nádechem blues? Že má čich na zpěvné, silné a přitom nepodbízivé melodie? Že napsal další album plné potenciálních hitů? Že se i přes svůj pokročilý věk stále vyrovná i mnohem mladším kolegům? To všechno už přece čtenář dávno ví, a není tak nutné obšírně rozebírat, co všechno je na Joeu Cockerovi po celá ta léta tak zajímavé.

Stačí říct, že je pořád v kondici a všechny své kvality obtisknul do nového, v pořadí už třiadvacátého alba. I tentokrát je z jeho tvorby cítit upřímné a opravdové muzikantství, přímočarost, trocha té nostalgie a zejména schopnost dotáhnout hudební nápady do konce. Prim hraje bohaté aranžmá, šlapající rytmika, posluchačská přístupnost a nenapodobitelný vokální podpis. A právě to jsou propriety, díky kterým se kolekci různorodých skladeb daří uzavřít do logického a náladově sevřeného písňového cyklu.

Na vatu zde opravdu není místo. Ať už se bavíme o našlápnuté "Fire It Up", klavírem vyzdobené "I Come In Peace" nebo citlivé, avšak nikoliv patetické baladě "You Love Me Back", vždy je cítit určitá grácie, plnokrevnost, nefalšované životní zkušenosti a nezapomíná se ani na chytlavost. Co si budeme povídat, Cocker nepřestává pomrkávat na rádiové dramaturgy a faktem zůstává, že hity jako "The Simple Things", "Up Where We Belong" nebo "Could You Be Loved" už by potřebovaly vystřídat. A když už není místo pro progresivnější umělce, proč nedat prostor alespoň novým věcem od toho důvěrně známého? Vždyť z novinky by se i na tuzemských stanicích uživilo prakticky cokoliv.

V každém případě je obdivuhodné, že už dávno zasloužilý umělec, který by si k důchodu mohl přilepšovat jen rekapitulačními kolekcemi, má stále chuť tvořit, a přitom je na hony vzdálen senilnímu ztrapňování sebe sama. I díky moderní produkci Matta Serletica (např. "North" od navrátivších se Matchbox Twenty) nehrozí, že by posluchač litoval času, který s novinkou stráví. Tím spíš, když se mu její znalost bude hodit na připravovaném květnovém koncertě v Praze.

Dalších slov už ale netřeba, jeden z králů kultivovaného, vkusného a dospělého pop-rocku prostě natočil další skvělé album, které navíc bez problémů překračuje stín předešlé (a rovněž hojně chválené) desky "Hard Knocks". Cocker na něm znovu sází na jistotu, kašle na módní vlny a hraje to, co už léta. A to je dobře. Tuze dobře.