Michal Máka - Hudba už není tak emotivní záležitost. Lidé víc běhají nebo jezdí na kole (2/2)

18.02.2013 08:00 - Václav Trávníček | foto: facebook interpreta

Kdybyste mu zkraje 90. let řekli, že jednoho dne bude pracovat pro Supraphon, asi by se rozchechtal. Michal Máka se tehdy pohyboval v undergroundu a nejstarší český label trpěl normalizačním stigmatem. Že se obě jména spojila? Pro Máku možná typický moment. "Dokážu spojovat zdánlivě nespojitelné," tvrdí.
Michal Máka, rozhovor
© Martin Chochola / musicserver.cz
První část rozhovoru naleznete zde.

Supraphon byl po léta spojován s normalizačním popem. Dnes je situace jiná, ale přesto - jak tuhle značku v kontextu všech jejích historických peripetií vnímáš?

Před rokem 1989 tady byly v zásadě dvě firmy, Supraphon a Panton, na Slovensku ještě Opus. Supraphon měl dominantní, téměř monopolní postavení. To se po roce 1989 změnilo. Nastoupila konkurence, která ediční činnost Supraphonu utlumila. Lidi chtěli výhradně novinky a o back katalogový věci neměli zájem. Nezajímaly je dokonce ani ty věci, který si kdysi chtěli pořídit, ale nemohli. Potom byl Supraphon privatizován. Supraphonu dlouhá léta zůstal pouze katalog s vážnou hudbou a mluveným slovem, pop a rock byl v gesci Bonton Music. Teprve když se Bonton Music stal součástí Sony Music, vrátila se na Supraphon i popová hudba.

Což se stalo zhruba před deseti lety.

Ano. Dnes chceme být tradiční česká firma, která je tu od 30. let a má hodnotu a tradici. Zároveň se snažíme být do jisté míry progresivní - pracovat s novými technologiemi, ale i umělci a zkoušet to moderněji. Dnes pracujeme i s hudbou, která je trochu jiná, než jaká byla po léta se Supraphonem spojená. V ideálním případě bychom rádi vytvořili ze Supraphonu lovebrand.

Jak se vám to daří?

Člověk, který se hudbě věnuje povrchově, možná namítne: "Ježišmarjá, Supraphon..." Logicky, ta značka je spojená i s obdobím normalizace, kdy byla politicky kontrolovaná a vydávala mnohokrát umělecky nezajímavé projekty. Pak byla dlouho neaktivní a nic progresivního nezaznamenala. V rámci interního byznysu jsme ale podnikli nějaké kroky, kterými jsme snad značku očistili. Sice nám někdo čas od času předhodí nějakou návaznost, ale to je nesmysl. S normalizací nemáme názorově ani personálně nic společného. Snad umělci a lidé z branže berou Supraphon tak, že pro ně má hodnotu. To je strategie, kterou chceme jít. Chceme být kvalitní česká značka s jedním z nejkrásnějších log v této zemi.

Dokážeš určit, jaký je váš nejúspěšnější titul?

Za dobu, co jsem na firmě, to byla deska Lucie Bílé "Bílé Vánoce". Prodalo se jí v různých variantách a kombinacích téměř sto tisíc. Pak následuje Hana Hegerová a "Mlýnské kolo v srdci mém", více než čtyřicet tisíc.

Michal Máka, rozhovor
© Martin Chochola / musicserver.cz
Zažil jsi i nějaký komerční propadák?

Občas děláš projekty, které můžou být velmi nákladné, a i když pak mají velké prodeje, zisk z nich není velký, nebo vůbec žádný. S neúspěchy se člověk nikdy moc nechlubí, ale všeobecně se neúspěchy z poslední doby váží k formátu DVD. Třeba loni jsme měli s prodejem dévédéček - s výjimkou Karla Kryla - velký problém. Jsou nákladná, protože jde často o přepisy starých záznamů a je u nich třeba nějakých investic. O těch nově vznikajících ani nemluvě. Podstatné je to, že hudební obsahy se pomalu přemísťují na platformu YouTube a jiné podobné servery. Až na čestné výjimky, jako byl loňský titul "Celebration" od Led Zeppelin, hudební DVD odchází definitivně do věčných lovišť. Naopak nečekaně úspěšná byla bestofka Věry Špinarové, výběr Marie Rottrové, loňské comebackové album Václava Neckáře a samozřejmě každé album Karla Gotta. To jsou projekty, které velmi dobře fungují. Pak jsou věci, které jsou jakoby na pomezí a je to u nich o tom, jak funguje ediční politika a jak se trefíš do poptávky.

V čem vlastně tkví úspěch lokálních hvězd, které se dokážou na domácím trhu prosadit vedle těch globálních?

Podle mě je to v národním jazyce. A platí to tak všude - ve Francii, Německu nebo Španělsku jsou v dlouhodobém horizontu nejúspěšnější ti interpreti, kteří zpívají v domácí mluvě. Jde o společné vnímání reality. S tvorbou takových umělců se většina posluchačů dokáže víc ztotožnit, jsou pro ni hmatatelnější, uvěřitelnější. Spoléhat na to, že stejně všichni mluvíme anglicky? To prostě není možné. Lokální umělci se na regionálních trzích vždy prosadí víc. Snad jen s výjimkou Seveřanů. Ve Švédsku nebo Norsku je to asi opravdu jedno. Jenže se podívej, kdo vyhrává hitparády u nás - Tomáš Klus.

Nesehrála roli i historická izolace našeho trhu?

Ta sehrála roli obecně ve vkusu a vnímání hudby jako takové. Miluji v tomto ohledu britské filmy jako "Láska nebeská", "Jak na věc" nebo "Piráti na vlnách". Významnou roli v nich hraje popová hudba, stejně jako v celé tamní kultuře. V Británii je fenoménem už od 60. let, kdy se prolnula do celospolečenského života. U nás to tak není. Hudba se v našich filmech objevuje na dokreslení situace, ale ne v tom smyslu, že by tam byl fór na konkrétního umělce. Pochopila by ho totiž jen vymezená část diváků. Naše kultura je zablokovaná, protože lidi byli dlouhá léta vychováváni v tom, co jim někdo určil. Máme zkrátka handicap čtyřiceti let. Proto jsou u nás lidé i média konzervativní a z tohohle ohledu vůbec nevytýkám komerčním médiím, co vysílají, hrají a podporují. Nejsou naivní.

Michal Máka

Michal Máka, rozhovor
Narodil se 1. června 1967 v Praze. Vystudoval Střední průmyslovou školu dopravní v Praze a v roce 1992 absolvoval VŠE. Jeho cesta do hudebního průmyslu vedla - kromě práce DJe v pražských diskotékách na konci 80. let - hlavně přes působení v rozhlase a zastupování hudebních skupin. Ještě během studia na vysoké škole začal Máka moderovat na tehdy novém Radiu 1. Od roku 1994 působil v komerčních stanicích Radio City jako moderátor a posléze na Radiu Nová Alfa jako šéf zábavy. V roce 1998 se vrátil k moderování zpět do Radia 1, ale brzy poté nastoupil do vydavatelství Warner Music coby A&R manažer. Momentálně působí jako marketingový ředitel společnosti Supraphon. Michal Máka žije v Praze, má dvě děti a jeho jméno se dostalo do písničky "Pěšáci" skupiny Tata Bojs.

Může se tohle všechno s postupující globalizací a penetrací angličtiny do společnosti měnit?

Ano a vidím to už na svých dětech. Je jim osm a deset a v určitých ohledech nemám moc šanci je ovlivnit, protože jsou technologicky vzdělané a mnohá zařízení používají přímo intuitivně. Starší Anežka poslouchá Evropu 2, dívá se na internetu na Óčku a poslouchá adekvátně svému věku Ke$hu, LMFAO a na YouTube zase Bruna Marse, Marinu & The Diamonds, Rudimental nebo Coldplay a Linkin Park. Je jí jedno, jestli je to z Česka, nebo z Británie. Tohle je mimochodem i důvod, proč Evropa 2 bojuje s českou muzikou. Tihle posluchači původ fakt neřeší. Musí to pro ně být dobrý a líbit se jim to. Že jsme v Česku a neumíme to zprodukovat tak jako v zahraničí? To tuhle generaci nezajímá. Nelíbí se mi písnička? Klik, nazdar, jdu dál. Globalizace na naše umělce vytváří tlak, aby tvořili současněji.

Vraťme se zpátky k Supraphonu. Dá se určit, jaké máte náklady na výrobu fyzického nosiče?

V průměru třicet až čtyřicet korun. Ale pak jsou další náklady spojené s vydáním - honoráře, OSA, nahrávání, marketing a podobně.

Ty se řádově pohybují v jakých hodnotách?

Můžou být nula a můžou taky růst do statisíců. To je strašně individuální. Můžeš se domluvit s umělcem, že přinese hotovou nahrávku a ty mu zvýšíš procento, a pak přijde někdo, kdo má neskutečně nákladný rozpočet. Platíš drahé studio, velké množství doprovodných muzikantů, producenty...

Michal Máka, rozhovor
© Martin Chochola / musicserver.cz
Čí rozpočet se vyšplhal do statisíců?

Na propadáky už ses přece ptal (směje se).

Je možné s ohledem na to alespoň přibližně určit, od kolika prodaných kusů se vám fyzický nosič vyplatí vydat?

Často nám novináři předhazují zásadní omyl. Nejhloupější je říct, že prázdné cédéčko stojí třicet korun, v obchodě s hudbou o tři sta padesát víc a každý na tom vydělá tolik a tolik. To je nesmysl. Jako u každého produktu, i tady máš nějaký break even point, od kterého se ti album finančně vyplatí. A to je důvod, proč desek u podnikatelských subjektů vychází tak málo a kapely si to dělají samy. Srazí si totiž náklady na minimum a téměř nic neplatí. Dost záleží i na obalu, zda zvolíš klasický plast nebo elegantnější a dražší digipack. Když snížíš vstupní náklady na úplný základ, leží hranice breaku kolem tisícovky prodaných kusů. Pak jsou však desky, který jsou nákladný a kde leží hranice na šesti sedmi tisících. Takže opravdu můžeš vydělat na méně úspěšných počtech prodeje a na super prodejném projektu nevyděláš nic. Kvůli téhle disproporci to nelze průměrovat.

V jaké výši se obvykle pohybuje break even point Supraphonu?

Když hodně srazíme podmínky, máme často break kolem čtyř tisíc prodaných kusů. To je ale v současné době hranice zlaté desky. Nevypovídá to o něčem?

Čtyři tisíce, to je dnes velmi mnoho.

Je to samozřejmě hrozně moc. Proto ve výsledku vydáš tak málo desek, protože riziko je obrovské a musíš hodně zvážit, do čeho investuješ peníze. Spousta projektů je fajn, ale obratově zkrátka nejsou zajímavé a už vůbec ne ziskové. Navíc nad nimi strávíš spoustu času, který má také svojí hodnotu. To je právě rozpor vnímání role hudebního vydavatelství mezi lidmi zevnitř a vně firmy: nejsme charita ani veřejnoprávní instituce, kterou můžeš atakovat, ať vydává tohle a tohle, protože si to platíš. Jde o specifický model podnikání. Jenom neprodáváme housky, ale hudbu. Na druhou stranu, vydali jsme také pár alb, která určitě nepatřila k nejúspěšnějším, ale jsme na ně hrdí. Takový luxus si občas můžeme dovolit (směje se).

Michal Máka, rozhovor
© Martin Chochola / musicserver.cz
Jaká bude budoucnost tohoto podnikání na českém trhu v digitálním věku?

V prvé řadě hudba směřuje na YouTube, už dnes je nejsledovanějším obsahem tohoto serveru. Muziku tam může mít kdokoliv a jakkoliv a pro konzumenty je to bezplatné. Autorům a majitelům nahrávky směřují peníze z reklamy, která se zde zobrazí. Debata je, zda v budoucnosti budou lidé poslouchat celá alba, nebo jednotlivé písně. Podle mě to směřuje k jednotlivým trackům, čemuž odpovídá právě způsob fungování YouTube. Pro lidi jako já - tedy mladší střední generaci - budou zajímavé servisy nabízející celé desky. Tedy například Deezer nebo Musicjet. Nejposlouchanější tam vždycky budou Rihanny, to znamená střední proud, ale vidím v tom jednoznačně budoucnost. Snad to lidé pochopí a přijmou. Já sice nejsem žádný progresivista, ale nemám už potřebu nic fyzicky vlastnit, protože mi to zabírá místo na telefonu, které si raději nechám na fotky a videa. O cédéčkách už ani nemluvě..Takže preferuji streaming hudby. V neposlední řadě ale zůstane řada lidí, kteří stále budou mít potřebu vlastnit nosič - ať už jako artefakt v podobě CD či LP, nebo v rámci podpory svého oblíbeného umělce.

Takže fyzický nosič podle tebe nezemře. Když jsi zmínil streamingové servisy - jakou šanci na prosazení může mít třeba český Musicjet v konkurenci většího a zkušenějšího Deezeru?

Musicjet má jednu základní výhodu. Stejně jako náš Supraphonline může v češtině kdykoli a jakkoli reagovat na preference a prostředí domácího posluchače. To zatím Deezer moc nemá. Na druhou stranu je Musicjet momentálně uživatelsky trochu komplikovanější, ale stále se vyvíjí... Na Deezeru najdeš i víc mezinárodního obsahu, to je asi celkem jasné. Výhodou Musicjetu je také to, že můžeš mít v případě poslechu reklamy účet zadarmo a určitá část českých uživatelů na to může slyšet. Každopádně budu rád, pokud oba tyto servisy budou mít co nejvíc příznivců.

Jsou vůbec lidé v Česku ochotni za stream hudby platit?

Osobně si myslím, že zaplatit sto padesát, dvě stě korun za měsíční přístup k hudbě s obrovským katalogem je vlastně tak strašně málo, že proč by to člověk neměl udělat? Filozofie všech těchto servisů je, že poplatek za jejich využívání by mohl být součástí něčeho - třeba benefit k uzavření smlouvy s mobilním operátorem. Otázka je, nakolik zajímavý je to pro jednotlivé umělce, co jim tenhle způsob distribuce hudby ve skutečnosti přinese. Momentální údaje hovoří v tom smyslu, že podíly ze streamingu zatím negenerují nějaké extrémní příjmy. A je to legální, to je důležitý.

Michal Máka, rozhovor
© Martin Chochola / musicserver.cz
Tento rozhovor jsme začali o boybandu, pojďme ho stejným tématem i ukončit. Dovolují i dnes okolnosti vytvořit něco čistě na základě poptávky?

Máš na mysli klasický boyband?

Jasně - jeden člen blonďák, druhý černovlasý, třetí nabouchaný...

Tenhle model funguje vždycky v nějakých vlnách a proměňuje se podle specifik doby. Takoví Beach Boys v 60. letech byli v podstatě také boyband. Splňovali přesně to, co jsi říkal - jeden blonďák, jeden černovlasej... Byli to hezký kluci a měli jednoduchý písničky. V dalším období byli boybandem Jackson Five. Boybandy dnešního střihu se zrodily s New Kids On The Block. Zatímco v 60. letech byli interpreti kreativnější, sami si psali písničky a byli víc do muziky zapojeni, v 90. letech se to změnilo. Technologie umožnily, že těm lidem stačilo jen dobře vypadat a umět tancovat. Už nešlo o hudební, ale marketingové projekty, které do hlav cílové skupiny natlačila média. Samozřejmě to ale nikdy nevydrží dlouho, vlna opadne a ty nejlepší chlapecké kapely se transformují v reálné kapely - třeba Take That. Že však model boybandu i dnes může fungovat, potvrzuje fenomén One Direction.

Ty osobně máš s nějakým marketingovým projektem zkušenosti?

Mám a rovnou se dvěma. Spolupracoval jsem na konkurenci Luneticu, který se jmenoval V.I.P. A pak jsem se pokoušel, poměrně neúspěšně, o projekt HaHa. Vybavuješ si ho?

Vybavuji si estrádu na Nově kolem roku 2000 a jejich slogan "Zůstaň v pohodě, nech věci náhodě".

To je přesně ono. Víš, Lunetic jsou jedním z velkých milníků, mýtů a legend české pop music a našeho malého hudebního průmyslíčku. Ta kapela reálně obešla všechny vydavatele a všichni ji poslali do háje. Na firmách byli lidi, z nichž někteří vnímali hudbu jako umění, nebo naopak ti, kteří si nedovedli představit toho, kdo by si mohl jejich album koupit. Jenomže Lunetic nebyl vůbec o hudbě, ti kluci neuměli pořádně zpívat. Situaci pochopil akorát Martin Červinka z Universalu. Věděl, že jde o trend, který venku poměrně úspěšně frčí. A protože u nás do té doby žádný pořádný boyband nebyl, nemohl Lunetic nefungovat. V tu chvíli začali všichni přicházet s epigony, včetně mne. Jenomže náš trh je tak malý, že nic dalšího už nemohlo tak dobře vydělávat. Dělat boyband je strašně nákladná věc. Musíš do něj dost investovat, vyžaduje velkou přípravu a hodně času. Dnes na to bohužel - nebo bohudík - už nemáme kapacity a navíc se radikálně změnil trh. Každopádně fenomén One Direction je inspirující (směje se).

Michal Máka, rozhovor
© Martin Chochola / musicserver.cz
Aktuální otázka závěrem: Co říkáš na reunion Lucie?

Trend návratů je odzkoušený a lidi jejich případný reunion bude bezesporu zajímat. Základní problém našeho byznysu je, že chybí fenomény a mizí velká jména, která lidi táhnou. Lokálně všechno padlo a mezinárodně to také není velká sláva. Globální kapelou měli být Linkin Park, ale přestože se mi jejich poslední dvě alba líbí, nejde o fenomén, jaký se očekával. Na nějaký cestě jsou možná Coldplay a Muse, jinak je všechno pryč. Legendy vymizely a U2 a Rolling Stones to samy nezachrání. V dnešním množství hudby, zkráceném čase, okamžité zpětně reakci není moc šance vygenerovat velký jméno. Lidé, kteří nemají dennodenní vztah k hudbě, potřebují jistoty. A Lucie je v našem případě jistota.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY