V souvislosti s tzv. novým R&B byl letos nejvíce spojován Frank Ocean. Trochu ve stínu zůstalo druhé studiové album zpěváka vystupujícího pouze pod jménem Miguel. A přitom jeho "Kaleidoscope Dream" je natolik dobrodružná a dotažená nahrávka, že by neměla chybět v žebříčcích toho nejlepšího za poslední rok.
Žánr R&B se v poslední dekádě dostal do slepé uličky a stala se z něj pouhá odnož komerčního popu. Všechno, co tvořilo původní soulovou hudbu, se najednou ztratilo. Sdělení, pocity, atmosféru a invenci nahradily obyčejné prefabrikáty, v nichž se výjimečná díla našla jen stěží. V posledních pár letech se ale čím dál tím více objevuje snaha posunout tento žánr buď do nových vod (
The Weeknd, How To Dress Well), anebo se vrátit k jeho kořenům, jako se to letos skvěle podařilo Franku Oceanovi s
"channel ORANGE". K němu si ale musíme přidat ještě jednu letošní nahrávku, které se daří definovat moderní R&B. Je jí druhé album "Kaleidoscope Dream" kalifornského zpěváka
Miguela.
"Kaleidoscope Dream" funguje především proto, že stojí proti tomu, co by očekávala nahrávací společnost, rádia či dokonce samotní posluchači. Miguel hraje podle svých pravidel a vytváří komplexní a eklektickou hudbu plnou osobních prožitků. Díky debutu si postupně vydobyl pozici, v níž většina umělců pouze opakuje osvědčené formule, ale on naopak zkouší, jak až daleko je možné zajít, a ať už se pohybuje na vlnách psychedelie, klasického soulu nebo klubovější hudby, pokaždé mu to vychází. Pravidlem číslo jedna je:
Konvence musí jít stranou.
Otvírák alba a zároveň první oficiální singl "Adorn", návrat k osmdesátkovému elektro-soulu, skvěle navodí atmosféru opačnou k většině R&B produkce tvořené pro poskakování v klubu. "Adorn" je hudba, kterou si chcete pouštět doma po příchodu z klubu, zvláště když nejste sami (podobnost s "Sexual Healing"
Marvina Gaye je stěží jen náhoda). Hned následující "Don’t Look Back" je mnohem dobrodružnější s gradujícími bicími a hlavně zajímavě vsunutým odkazem k "Time Of The Season"
The Zombies. "Do You..." pak je pravděpodobně jeden z nejsladších a nejpopovějších momentů v historii skladeb o drogách a klidně by na ně mohl dělat reklamu. Ono reverbem protáhnuté
Do you like drugs? / Me too a vůbec celé pojetí skladby působící jako představa krásně stráveného odpoledne pod vlivem, je prostě neodolatelné.
A to nesmíme zapomenout ani na titulní skladbu obsahující basovou linku z Labi Siffreho "I Got The" a vířivou kytaru jak ze "Strawberry Letter 23" (The Brothers Johnson - vlastně trochu zní jako jejich ztracený song) nebo vtipnou "How Many Drinks?", v níž se na rovinu ptá holky u baru, kolik drinků do ní musí nalít, aby se s ním šla vyspat. Ve "Where's The Fun In Forever" se potkáme s
Aliciou Keys, jediným hostem alba (a ne zrovna snadno identifikovatelným) a "Pussy Is Mine" je dalším humorným střípkem v Miguelově kaleidoskopické mozaice a ukazuje v ní, že si lehce vystačí s hlasem a kytarou.
Ať už se
Miguel vrhne jakýmkoliv směrem, je z toho cítit touha po umělecké svobodě, touha experimentovat a objevovat nové možnosti, které, jak se zdá, žánr R&B zdaleka nevyčerpal. S albem "Kaleidoscope Dream" si zpěvák do budoucna nasadil laťku hodně vysoko, ale soudě dle tvrdé práce, kterou na něm odvedl, se už určitě sám nemůže dočkat, až ji bude moci překonat. R&B dlouho nebylo tolik vzrušující jako nyní.