Vaši přátelé pro vás k šedesátinám připravili dva koncerty ve Státní opeře. Jak velké to pro vás bylo překvapení a jak jste se na jejich přípravě podílel vy sám?

Pro mě to opravdu mělo být překvapení, které ovšem nebylo překvapením na sto procent. Už sama skutečnost, kolik lidí se na tom podílelo, zabraňuje tomu, aby to někdo neprořekl. A také nároky na organizaci a produkci byly ohromné. Někteří kamarádi občas očekávali, že jim nezavolá nějaký producent, kterého pořádně neznají, ale že je pozvu já osobně. To se u několika lidí stalo. Šlo jen o tu formální věc, že jsem tři minuty strávil u telefonu, takže jsem se na tom trošičku musel podílet. Ale nevybíral jsem písničky ani jejich sled. Zúčastnil jsem se zkoušky, tam jsem občas naznačil, že by tam třeba některé věci zaznít nemusely, protože nebyly zvládnuty tak, jak by se slušelo. Nicméně to bylo skoro zbytečné, protože to viděli i ostatní, a zejména šéfproducent pan Sirotek měl stejný názor a já jsem jen přitakával.

Jaké písně tedy vypadly a co bylo tím hlavním důvodem?

U některých písní se ukázalo, že jejich interpreti jsou nezastupitelní. "Kocour se schoulil na tvůj klín", "Dívám se dívám" nebo "Bude mi lehká zem" jsou věci tak spojené s osobitým a jedinečným projevem Petra Hapky, že by musel přijít nějaký Cohen, aby to udělal úplně jinak a taky tak dobře. A to se nestalo. Ale koncert byl dost dlouhý i tak, takže to nevadilo.

Protože jsem byl na generálce také, všiml jsem si, že se pak na koncertě neobjevil ani Jarda Svoboda, který ale na zkoušce byl. Proč?

To je jedna z těch písní, co mne opravdu mrzí. Jarda Svoboda je člověk, kterého mám rád, navíc si ho vážím. A nad to jsme spolu udělali album, které respektuji a v mé profesionální kariéře má zvláštní místo. Ale on si vybral "Pátek podvečer". Píseň, která je potřeba dělat jako klezmer, jemuž on rozumí, ale velký orchestr postavený z lidí, kteří o tom vůbec nic nevědí, na to nebyl připravený. To se od začátku kouslo. Bylo vidět, a myslím, že to viděl i Jarda, že ta píseň takhle nebude fungovat. A vždycky je vhodnější píseň, která nefunguje, vyřadit, než ji tam dát jen proto, aby tam byl její interpret. Navíc Jarda tam byl zastoupen jako autor písní "Praha", "Ohrožený druh" a "Tak to chodí".

Co se naopak z vašeho pohledu hodně povedlo?

Jsou tam věci, které mě opravdu překvapily. Báječně vyšla píseň "S cizím chlapem v cizím pokoji". Poprvé to zazpívali Michael Kocáb a Lucie Bílá jako duet. Ukázalo se, že tak to má být. Protože nejde o problém ani chlapů, ani ženských, ale obou. A po pětadvaceti letech existence dostala ta píseň nový rozměr. To mě z celého koncertu potěšilo nejvíc. Ale byly tam i jiné hezké věci. Třeba to, jak kapela Richarda Müllera dělá "Štěstí je krásná věc". Písnička začíná takovým bláznivým bubnem, ale těžko se to popisuje, to je potřeba vidět.

Mě osobně nejvíc překvapila "Levandulová", kde se podařilo nenásilně nahradit paní Hegerovou. Písničku zpívala společně většina sólistů, kteří na koncertě vystoupili. Její verze vznikla náhodou, nebo to bylo takto nazkoušené?

To vůbec nebylo nacvičené. Já si myslím, že se "Levandulová" má takhle brát. To je písnička, která se z nějakého důvodu stala velice populární, ale vůbec nejde o zásadní pilíř mé a Hapkovy tvorby. Je to taková ironická, milá věc. Nic víc. A možná právě proto k lidem promlouvá. My jsme jenom řekli: "Holky, rozdělte si nějak ty jednotlivý řádky. A kluci, zpívejte refrén." A to bylo všechno. Víc se nezkoušelo.

V Opeře se konaly dva koncerty po sobě a teď vychází záznam na CD. Jde o záznam jednoho z koncertů, nebo je to kombinace písní z obou?

Každý z koncertů byl trochu jiný. Například druhý den vyšla "Vidoucí, ale neviděná" mnohem lépe. Je to píseň, kterou Jana Kirschner zpívá s autoharfičkou. Poprvé se to tolik nevedlo, ale druhý den to bylo opravdu excelentní. Ale zas tam nebyla Lucka Bílá, která měla těsně před "Aidou". Byla velice laskavá, že přišla v úterý, i když měla jistě jiné starosti. To mne moc potěšilo, že přišla. Ale zase tam místo ní pak byla Věra Nerušilová s písní "Ohrožený druh". Takže ti, co si obstarají CD, uslyší víc, než přímý účastník, protože tam bude vlastně všechno a v těch lepších provedeních.

Mluvilo se také o tom, že bude televizní záznam koncertu. Bude se dělat i DVD?

Česká televize vynaložila dosti značné úsilí a prostředky pro to, aby to sejmula. A opravdu se to povedlo. Je to za dlouhá léta jeden z nejlepších televizních přenosů koncertů. I díky scénografii, která tu do popředí vystupuje mnohém lépe, než si člověk mohl všimnout na místě. Je to celé zaznamenané, včetně rozhovorů a dalších věcí, protože se to současně přenášelo do kin, což byla u nás premiéra. O pár dnů jsme předběhli pana Svěráka s "Českým nebem", který mi to pak láskyplně vyčetl. Jenže Česká televize si dávno dopředu vyhradila pro vysílání blok 55 minut někdy před Vánoci. Ale tohle trvá dvě hodiny. A je otázka, co s tím. Já vůbec nedokážu odhadnout co tam z toho dát. Hlavně si myslím, že to zkrácené ztratí na své pestrosti. Celé to mělo svůj důvod, proč to bylo v daném sledu a proč tam zazněly ty které písně. Takže tohle bude jen taková ochutnávka. Potom je otázka, co se stane s tím celkem. Jestli nebude možné odvysílat to jako celek někdy později, nebo to vydat na DVD. On by to byl hřích, kdybychom to nevydali. Ale neprodukoval jsem to, a tak do toho nemohu zasahovat. Když jste vydával album "Ohrožený druh", začal jste na webu zveřejňovat své villonské balady a vyzval veřejnost, aby vám zaslala jejich zhudebněné verze. Následně na to pak vznikl projekt "Český kalendář". Jak tehdy zafungovala zpětná vazba od lidí?

Během asi tří let jsem dostal na tisíc zhudebnění těch balad. Každou jsem si pustil dvakrát nebo třikrát. Když už někoho poprosím, aby do toho investoval svůj čas a invenci a kdybych to pak odflákl, to by ode mne nebylo férové. Nebudeme si nic nalhávat, většina těch věcí nebyla dobrá. To je podobné, jako když se lidi hlásí do talentových soutěží a ani si neuvědomují, že nemají hudební sluch. Ale dobré bylo už jen to, že si to zkusili. A navíc tam byli i ti, co si sedli, zkusili to a ono to bylo dobrý.

Jaké nové skladatele jste touto cestou objevil?

Ukázalo se, že je tu řada lidí, kteří chtějí tvořit, ale nemají k tomu žádnou příležitost. Hynek Koloniční je montér z Českého Těšína, kde dělá sluneční kolektory, chodí do fabriky. Ale rád skládá a má doma synťák. A najednou se stalo, že mu písničku zpívá Bára Basiková nebo Zdeněk Svěrák. A jsou tu i další. Třeba pan Vladimír Vesmír, který se jmenuje občanským jménem Nejedlý. Ten pracuje v Kladenském divadle, skládá tam inscenační hudbu, ale taky se nedostal do širšího povědomí a přitom je to vynikající skladatel. A teď mu písničku zpívá Vojta Dyk a Ondra Ruml. Celé to bylo velmi dojemné a plné zajímavých příběhů. Dokumentaristka Hana Třeštíková si vybrala příběhy tří lidí a udělala o tom dokument. Příští rok by to měla vysílat Česká televize.

Kromě toho tam byl i nečekaný vývoj. Nezapojili se jen tihle neznámí lidé, ale i ti, kteří jsou známí, ale třeba užšímu spektru lidí, písničkáři takzvané alternativní scény - Petr Linhart nebo slovenská písničkářka Zuzana Homolová. A pak přišel Vladimír Merta a říkal: "Já to už tři čtvrtě roku skládám a mám hotových deset věcí." To jsou autoři, s nimiž jsem do té doby nespolupracoval, a kdyby nebylo "Českého kalendáře", tak by k tomu asi nedošlo.

Z "Českého kalendáře" vychází také aktuální album Lucie Šoralové "O lásce, cti a kuráži".

Je to tak. To je další část toho příběhu. Lucia Šoralová mi také poslala svou kompozici. Mně se líbila, a tak jsem jí napsal: "Skládejte dál," a ona v tom pokračovala. Pak to začala hrát na svých koncertech s kapelou La Alma. A tak došlo k tomu, že mimo "Český kalendář" vzniklo moje desáté autorské album s novým tvůrčím partnerem. Lucia si to sama složila, všechno nazpívala a ukázala, že jeden člověk může tu metricky stejnou villonskou baladu udělat v deseti různých polohách a výkladech. Na začátku tady vlastně byla osobnost, která potřebovala jen trochu postrčit. Dostat tu důvěru. A z výsledku mám velikou radost.

Proč jste se vůbec rozhodl uzavřít se do mantinelů villonské balady a poprat se s tou pevně danou formou?

Kromě jiného se domnívám, že naše doba je taková pragmatická. Hledá zkratky a nehledá těžké cesty. Takže tam, kde se dřív chodilo přes hory, stavíme silnice nebo tunel. A mě to trápí, protože tenhle přístup není pro velké muže. To je pro inženýry. Sice to má své kladné následky, kdekomu z nás to zjednodušuje život, ale zase se ztrácí hloubka a pocit radosti, že jsem to překonal. Jako bych hrál tenis bez sítě a bez těch čar. Villonská balada má síť a hodně čar a jasná pravidla. Je to technicky strašně náročné, taky to u nás udělal jenom Mahen a Nezval. Za posledních sto čtyři let u nás vyšly tuším jen ty dvě sbírky původních villonských balad. Takže je to fakt něco hodně zvláštního. A mě těší překonávat překážky, protože až v rámci nějakých pravidel může být člověk svobodný. Svoboda nastává teprve tehdy, když v rámci pravidel, platných pro všechny, může člověk udělat nečekanou kličku. Nebo nahrát tak, jak to nikdo před tím neudělal. A to je pro mě nesmírně lákavé.

Souvisí to i s hráčskou vášní?

Možná, že to něco společného má, protože první definicí hry je, že má svá pravidla. Když nemáte pravidla, nemáte hru.

V roce 2005 jste se jako porotce zúčastnil České SuperStar. Zajímají vás ještě talentové soutěže?

Já už jsem ty poslední ročníky vůbec neviděl. Mám pocit, že by se to mělo dělat podobně jako olympiáda. Třeba jednou za pět let, aby dozráli noví lidé. Nakonec to ale stejně, jako všechno, co je úspěšné, zemře, protože se to bude mačkat a mačkat, až už z toho nic nepoteče. Takže se na to ani nedívám. Tenkrát mě to ale zajímalo. Projít s těmi lidmi jejich dobrodružnou cestou. A být u toho je asi zajímavé i dnes. Ale pro mne, jako pro diváka, už to tak extra zajímavé není. Zjistil jsem, že vynikajících interpretů pro moje písně je strašně moc. Dokonce mám vůči některým výčitky. Jana Kirschner třeba ode mne nemá ještě žádnou věc. Proč mám hledat ještě další zpěvačku, když nemám nic ani pro ni? A u zpěváků je to stejné. Daleko víc mě vzrušuje hledat skladatele, protože těch nikdy nebude dost.

V letech 1997 - 2000 jste předsedal Akademii populární hudby. Zajímá vás dnes ještě Anděl?

Vůbec ne. Tenkrát mě to ale zajímalo. Byla šance, že když to celé ztělesní nějaký jakoby politický vůdce a pokusí se dát tu branži dohromady tak, aby hájila své zájmy a aby hledala v sobě samé to, co považuje za nejdůležitější, začne to fungovat. Třeba herci to v Thálii mají. Tam si všichni fandí, uznávají se, a když cenu za nejlepší herečku dostane někdo ze Zlína, tak to herečka z Národního divadla v Praze unese a ještě jí zatleská. Hudba je roztříštěná a má tolik antagonistických proudů sama v sobě, dokonce proudů, jejichž principem je to, že jsou v rozporu s jiným proudem. Ale myslím si, že jsem pro to udělal hodně. Osobními dopisy jsem oslovil různé lidi, aby každý něčím přispěl. Změnil jsem hlasovací grémium a tím se to celé zkvalitnilo. Ohromné štěstí bylo i to, že hudební průmysl ještě nebyl v krizi, takže sem přijeli a živě zahráli R.E.M., to je dneska něco nepředstavitelného.

A jak to tedy vidíte dnes?

Dnes je z toho podnikatelský záměr. Už mnoho let. Někdo si to převzal, získal nějaké sponzory a chce představovat svoje interprety, o jejichž kariéru se stará. Obávám se, že zejména to, že grémium hlasujících jeví sklony hlasovat hlavně pro interprety ze Severní Moravy, z toho dělá akci "To nejlepší ze Severní Moravy". A to je docela málo. A není to fér třeba vůči lidem z Plzně. Výsledkem je špatnej, upatlanej podnikatelskej záměr, který ztratil důvěru mnoha lidí. A to je mi hrozně líto. Ale jedna dobrá věc přežila z mé doby, a to jsou žánrové ceny. Ty dělají lidé, kteří tomu opravdu rozumí. A tam to má hodnotu dodnes.

Minulý rok vznikly dvě ceny hudebních kritiků, Apollo a Vinyla. Myslíte, že mají šanci přežít a dostat se do povědomí lidí?

Asi je to dobrý úmysl, ale od začátku nechce mluvit o celé hudební branži, ale jen o jakémsi alternativním výseku. Drtivá většina lidí podle mě nezná vůbec nikoho z těch vítězů.

Třeba David Koller není alternativa.

To máte pravdu. Já neříkám, že by to bylo špatné. Je dobré upozorňovat právě na ty, které veřejnost nezná. Ale zdá se mi, že slabina je právě v tom, že se to bude věnovat alternativním muzikantům na úkor rozličných jiných. Co mi na ceně Apollo ale vadilo, byl způsob, jak to Jakub Kohák uváděl. Bylo to na hezké scéně, lidé, co tam přišli, se dlouho něčemu věnovali a já jsem z Jakuba cítil takovou neúctu k tomu všemu. A to mě bolelo. Připadalo mi nešťastné, že to dělal tímto způsobem.

Říkal jste, že do Akademie populární hudby jste vstoupil, abyste zaujal místo jakéhosi vůdce, jehož ideálně každý respektuje. Nemáte pocit, že takový vůdce chybí i v České společnosti?

Do jisté míry ano. Slovo vůdce má ale strašné historické konotace.

Tak morální autorita?

Ano, to by bylo lepší slovo. Autorita v oboru tvorby nějakých vizí. Ale v politice je to vždycky strašně nebezpečné. V populární hudbě o nic nejde. Maximálně někdo ovládne nějakou anketu o hudbě a vlastně se nic nestane. Demokratický proces je ale mnohem složitější a má mnoho nebezpečí. A dotýká se života všech lidí. Ale to, že by na veřejném tržišti měly zaznívat konkrétnější, argumentovanější, hlubší a více dalekozraké myšlenky, s tím naprosto souhlasím a postrádám to. Ono se to bohužel do politiky moc nedostane.

Souvisí to s tou zkratkou a nejrychlejší cestou, se stavěním tunelů na úkor zdolávání hor?

Asi ano. Politika trpí tím, že nemá dlouhodobé vize a vždycky je to kšeft v rámci měsíců nebo týdnů. A to je strašně málo. A nejhorší je, že to pak znejišťuje celou společnost. Třeba dnes ještě nevíme, jaké budeme platit v lednu daně. To takhle nejde dělat. Nemluví to o žádné cestě, ale o běhání ode zdi ke zdi.

Co s tím?

Nevím. To kdybych věděl a zformuloval, dostal bych Nobelovu cenu.

V roce 1989 jste s občanskou iniciativou MOST zprostředkoval společné jednání komunistických představitelů a zástupců Občanského fóra. Dnes už o politiku zájem nemáte?

To nebyla politika, to byla jenom revoluce. Neměl jsem žádný mandát, neucházel jsem se o žádné hlasy, neměl jsem program. Jen jsem chtěl s Kocábem nabídnout možnost dostat k jednomu stolu Adamce a Havla. A zatímco Kocába očividně politika zajímá, mě nikdy aktivně nezajímala. Protože když si napíšu svou báseň a vyberu si své skladatele a interprety, tak je to moje odpovědnost a je to pohoda. Ale když jste v politice, musíte dělat kompromisy. Z toho sta, co potřebujete, se domluvíte třeba na třicet sedm, které realizujete. A to je pro mě málo. Strašně málo. Já jsem vždycky sázel buď, a nebo, ne jenom tak trochu. Jsem připravený čelit stoprocentní prohře, ale výhru chci stoprocentní.