Pokud jste v létě unikli chytlavé jednohubce "A venku zase prší", patrně vám přestal fungovat sluch. Jednalo se o první známku toho, že se seskupení Umakart po osmi letech od vydání debutu "Manuál" znovu dalo do práce. Jak zní po tak dlouhé době? A změnil se nějak jejich pohled na život?
Když se před časem jako vir začala šířit internetem skladba "A venku zase prší," nejeden fanoušek formace
Umakart zpozorněl. O přípravách nové desky se už sice nějaký čas mluvilo, tohle ovšem byl hmatatelný důkaz, že tvůrčí jiskra přeskočila a uvnitř hlavního trojúhelníku Švejdík - Muchow - Neuwerth se věci daly konečně do pohybu. Netrvalo dlouho a tahle posmutnělá, nicméně chytlavá skladba se začala stále častěji ozývat. Čas na vydání celého alba zkrátka uzrál.
Od debutu "Manuál" sice uběhlo těžko uvěřitelných osm let, jednotliví členové však o sobě průběžně dávali vědět neustále. Nemá smysl vyjmenovávat všechny jejich aktivity, nicméně Švejdíkova práce pro
mateřské Priessnitz či film "Alois Nebel", Neuwerthova spolupráce s
Tata Bojs či Muchowova
Ecstasy Of St. Theresa a jeho tvorba filmové hudby budiž označeny za ty nejviditelnější. Když se pak první dva jmenovaní pustili do comebackového alba "Dobrý časy"
Václava Neckáře, dalo se mluvit o pomyslném vrcholu. Na druhou stranu to lze chápat jako signál k návratu na zem, tedy na menší klubová pódia.
V souvislosti s
"Vlky" se nabízela otázka: Kam se Umakart na albové dvojce posunuli? Zjednodušeně řečeno to jsou stále oni: osobití, charismatičtí a neveselí. Akustické nástroje jsou syntezátorovým cvrlikáním a předtočenými samply zvolna tlačeny kupředu. Pozvolné motivy, které dominují většině skladeb, rozehrávají nekonečnou paletu posmutnělých pocitů, jež jsou, obrazně řečeno, víc o tom, co se děje uvnitř než venku. Z řady vybočuje snad jenom v pořadí pátá "Unaveni" postavená téměř výhradně na tónech klavíru. Když vezmeme v potaz chladný podzim za okny, celková nálada je kompletní.
Zvláštní kapitolou jsou Švejdíkovy texty. Bez nich by Umakart byl jenom poloviční. Již od časů debutu Priessnitz "Freiwaldau" tenhle jesenický rodák vypráví příběhy inspirované více či méně osobními zkušenostmi. Nabízí motivy hor, ale také života v temných koutech velkoměsta, nefungujících mezilidských vztahů či hledání životní cesty. To jsou leitmotivy, které se jako rozmotané klubko konopného provazu táhnou jeho texty. Ve "Ve 4 ráno", kde zpívá:
"Tlustá čára za tím vším, je kolejnice v zatáčce, položit se a zavřít oči," je jasně vidět, že Švejdíkův pohled na svět se za ty roky příliš nezměnil. Dodejme, že textace dvou písní vyšly z pera básníka Jana Těsnohlídka.
Je otázkou, kde je zakopaný pes popularity
Umakartu. Když se to tak vezme, je to vcelku neveselá hudba s ještě méně veselými texty. Jenže možná právě v tom to bude. Většina z nich vychází z osobních zkušeností, a proto každý, kdo už v životě má něco za sebou, si v ní najde to svoje. "Vlci u dveří" je krásná a smutná deska zároveň.