Ať ohně popu planou dál

18.09.2012 13:00 - Tomáš Parkan | foto: facebook interpreta

V poslední době to vypadalo, že irský zpěvák Ronan Keating tak nějak vyklidil pozice, a nebýt nepříliš výrazného comebacku jeho domovské skupiny Boyzone, asi bychom o něm neslyšeli vůbec. Ale to by se teď mělo změnit. Keating totiž vydal desku "Fires"a věřte nebo ne, je hodně povedená.
8/10

Ronan Keating - Fires

Skladby: Fires, I’ve Got You, Love You And Leave You, Nineteen Again, Wasted Light, Lullaby (ft. KizMusic), Easy Now My Dear, N.Y.C. Girl, Oxygen, Close Your Eyes, Get Back To What Is Real, The One You Love
Vydáno: 03.09.2012
Celkový čas: 45:15
Vydavatel: Universal
Na nové album Ronana Keatinga se čekalo poměrně dlouho. Tedy, jak se to vezme. Od poslední řadovky "Bring You Home" uplynulo šest let, ale že by Ronan zrovna zahálel, se říct nedá. Pouze zásoboval své fanoušky určitými specialitami, ať už je řeč o společném počinu s Burtem Bucharachem "When Ronan Met Burt", o zimním - vánočním - CD "Winter Songs" nebo kompilaci duetů vydanou pouze v Austrálii a na Novém Zélandu. Tak jako tak, "Fires" je konečně po šesti letech zbrusu novým a původním materiálem.

Líbily se vám hity jako "Lovin’ Each Day" nebo "Life Is A Rollercoaster"? Pak vězte, že "Fires" budete milovat. Jeho záměr, vrátit se někam zpět k debutu a těmto hitům, je naprosto zřejmý - od prvního "Fires" až po poslední "The One You Love". Ronan Keating se po letech opět vrátil ke Greggu Alexanderovi, který se podílel jak na skládání, tak i na produkci alba. K němu se přidalo ještě několik dalších jako Electric nebo Rick Nowels, který jakoby přinesl pozitivní energii z desek Colbie Caillat. Jen v případě Ronana je ten zvuk více evropský a dalo by se říct i silnější. Je to svým způsobem obdivuhodné, když si vezmete, co v posledních letech prožil. Ať už to byla smrt Stephena Gatelyho nebo rozpad manželství. Desku to poznamenalo jen ojediněle a Keating si naopak návrat k vlastní tvorbě vysloveně užívá.

Keating na albu nic extra nevymýšlí. Necítíte u něj extrémní snahu posunout se někam dál do vod dnes tak populárního electropopu, naopak spíš zatvrzele zůstává v sladkých devadesátkách, nicméně každá písnička na desce je úplně jiná a těžko najdete dvě stejné. Úvodní hymnická "Fires" by klidně mohla být na albu Joshe Grobana a následující tanečně laděnou "I’ve Got You" by si naopak mohli klidně střihnout Take That. Skvělým úletem je našlápnutá "Nineteen Again", kde se Ronan parodicky vrací opravdu někam do doby svých -náct, přitom ale zajistí, že se vám tento song zaryje na dlouho do paměti. S "Wasted Light" si tak trochu zavzpomínáte na zvuk "A Different Beat", a ačkoli by se mohlo zdát, že s "Lullaby" přijde ukolébavka, není tomu tak. Alespoň ne zcela. Představte si relativně poklidnou melodii postavenou na smyčcích, do které hraje hodně svižná kytara a v půlce písničce přibude ještě navíc rap.

Chcete tip na hit? Pak si pusťte "NYC Girl". To je kousek, kde se potkali zároveň Bee Gees a Mika - dokonalé spojení. Těžko zařaditelná je pro Keatinga už úplně netypická a na beatech a syntetyzátorech postavená "Oxygene", ale úplně živě si ji dokážu představit na koncertech a asi v deseti remixových podobách. A když už byla řeč o debutu, pak toto přirovnání stoprocentně platí o "Get Back To What Is Real".

Doteď jsem se skoro nezmiňoval o baladách. Důvod je jednoduchý, jsou ve značné menšině, takových těch úplně typických je ještě míň, rychlejší věci je zároveň značně zastiňují, což ovšem neznamená, že by byly horší. S výjimkou "Easy Now My Dear" a poslední "The One You Love" se je totiž Ronan Keating snažil hodně ozvláštnit. Ať už úplnou změnou nálady, tempa, rytmu, modulací hlasu nebo třeba košatým nástrojovým podbarvením.

"Fires" se Ronanovi Keatingovi hodně povedla, a to dokonce tak, že se ji nebojím označit za jeho nejlepší desku. Má neskutečný hitový potenciál, energický náboj a šťavnatou chytlavost. Čím více ji budete poslouchat, tím více se zarývá do hlavy. Jen v ní, prosím, nehledejte nějaký hlubší smysl a nějaký umělecký přesah. Ten tam opravdu není. Ronan Keating si na nic nehraje, na písničku jde v podstatě přímo a nesnaží se zastírat, že inspirací mu jsou především devadesátá léta a místy i jeho kolegové. Pokud na tuto hru přistoupíte, užijete si odpočinkovou desku, která může být jen tak pro radost nebo, jak jsem sám zjistil, třeba i excelentní podkres pro jízdu na in-linech...


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY