Podobně jako nedávno Trivium v Brně, výhodou letních festivalových tour zámořských kapel po Evropě je, že máte možnost zajet si v průběhu pracovního týdne mezi dvěma festivalovými víkendy na své oblíbence do malého klubu, kde si je užijete určitě víc než v rámci možného deště a zkrácených odpoledních setů na velkých festivalech. Ačkoliv sice Randal rozhodně nebyl úplně zaplněný, návštěvnost byla tak akorát a všichni si tudíž mohli dosyta a z bezprostřední blízkosti užít koncert amerických August Burns Red a resuscitovaných pionýrů autralského metalcore I Killed The Prom Queen.

Ti naprosto nekompromisně odpálili celý večer ve dvacet hodin a předvedli vynikající show, která byla rozhodně nad rámec toho, co by jeden čekal od předkapely. Formace se dostala do většího povědomí až po svém rozpadu díky svému charismatickému a mimořádně talentovanému kytaristovi a zpěvákovi Jonovi Weinhofenovi, který se proslavil následným angažmá v řadách Bleeding Through a především pak současným působením u britských hvězdiček Bring Me The Horizon.

Ačkoliv byla většina pohledů přítomných upřena právě na něj, zbytek sestavy za ním rozhodně nezaostával. A to hlavně druhý kytarista Kevin Cameron, který neustále protáčel svou kytaru s naprostou samozřejmostí. Bylo vidět, že formace není pro celou řadu lidí v klubu neznámou, když se už během ní strhlo několik circle pitů a moshovalo se ostošest, stejně jako si řada přítomných zpívala spolu s kapelou. Ta hrála hlavně věci ze svého kultovního alba "Music For The Recently Deceased", ale dostalo se i na nový song, který se objeví na připravované novince. Byla to skvělá metalcore show, která v době svých začátku hodně předběhla dobu, když si uvědomíte, že před deseti lety okupovaly metalové žebříčky kapely jako Korn, Soulfly nebo Limp Bizkit.

Headlineři večera na sebe nechali čekat jen necelou půlhodinku a hned od prvního songu "Empire" zavládlo v klubu obrovské nadšení a úžasná pozitivní symbióza mezi muzikanty a jejich fanoušky. Kapela byla ve skvělé náladě a nijak se nešetřila ani v tom úmorném horku, které v klubu panovalo. Jejich náročný technický metalcore, plný vytříbené kytarové techniky a přesných bicích, pětice odehrála s úsměvem na rtech a naprostou noblesou. Zpěvák Jake Luhrs mezi skladbami pronášel vtipné a milé hlášky a paradoxně vzhledem tématu aktuálně probíhající kauzy Lamb Of God nechat řadu stage diverů zazpívat si spolu s ním před tím, než se nechali unášet na rukou fans nejen v prvních řadách, ale častokrát až do zadní části sálu a zase zpět.

Panovala opravdu výborná atmosféra. Jistě, vždycky se může najít nějaký magor, ale opravdu nechápu, jak může někdo tvrdit, že fanoušci, pobývající na stage jen pár vteřin před svým skokem do davu, můžou muzikanty ohrožovat tak, aby se před těmito pachateli museli bránit. Včerejší show jen dokázala, že to tak rozhodně není a že o propojení a provázanosti mezi fans a kapelou je celá core scéna. A právě stage diving je toho jedním z projevů a důkazů zároveň.

Dalším důkazem byl hlavní kytarista JB Brubaker, který se na konci koncertu vydal na půlku skladby hrát mezi fanoušky. Kapele by stačilo odehrát necelou hodinku a myslím, že všichni by i vzhledem k daným tropickým podmínkám byli spokojení, muzikanti si to ale natolik užívali, že to do nás pálili celých osmdesát minut. A to bubeník Matt Greiner vypadal před přídavkem na infarkt, přesto si ještě střihl bubenické sólo. Kapela prostě jednoznačně dokázala, že právě oni spolu s australskými Parkway Drive vládnou současnému metalcoru klasického střihu (tzn. bez čistých zpěvů a kláves, ale s o to větším důrazem na kytarové melodie).

Na závěr si neodpustím jednu milou historku. Klub Randal je součástí komplexu s větší halou MMC a také restaurací. Jelikož je kuchyně hned vedle backstage klubu, není jiné cesty ke zmíněné restauraci než přes sál. A tak bylo úžasné sledovat, kterak malá číšnice nosí několik velkých talířů s pizzou a dalšími lahůdkami naráz přímo skrz hlavní kotel a jak všichni mosheři okamžitě přestali pařit v momentě, kdy ucítili vůni výborného jídla...